Žijí tady s námi
Monika ŠatavováMalý návrh na praktickou meditaci o duchovní svobodě a platbách sociálního pojištění.
Když jsem se před lety začala seznamovat s teorií sociální trojčlennosti, bylo třeba se vypořádat s některými myšlenkami, které jako by přicházely z jiného, opačného břehu, než by člověk očekával. Například jak by to mělo být s tím financováním kultury. Myšlenku na trojčlenné uspořádání sociálního organismu představil světu na začátku minulého století Rudolf Steiner, ale i když tuším, že mnohého čtenáře jeho jméno může v tuto chvíli odradit od dalšího čtení tohoto textu, chci ho zde uvést poctivě a hned zkraje. Můžeme tomu říkat třeba otužování. Ostatně o Steinera tady teď nejde, jde o onu trojčlennost.
Velice stručně a zjednodušeně — teorie trojčlennosti definuje celé naše společenské uspořádání jako organismus skládající se ze tří orgánů: hospodářského, právně-politického a kulturně-duchovního. Pro každý z nich definuje odlišný řídící princip, na kterém by měl pracovat: hospodářství na principu bratrství, politicko-právní oblast na principu rovnosti a kulturně-duchovní oblast společenského života, do které patří kultura, školství, věda, duchovní život, média a také zdravotnictví, na principu svobody. A dále říká, že všechny oblasti musí pracovat samostatně, nezávisle a samosprávně, ale ve vzájemné spolupráci a respektu, kdy je nepřípustné jak ovládání jedné oblasti druhou, tak jejich zájmové prorůstání.
Toto je jen velmi stručná charakteristika, podrobněji se k teorii trojčlennosti jistě brzy vrátím v nějakém dalším sloupku, protože ji pokládám za možná jedinou skutečnou alternativu uspořádání společenského života, která by mohla překonat to současné vyžilé — s jeho opakujícími a prohlubujícími se krizemi, korupcí, arogancí moci a úpadku občanských práv i občanského sebevědomí. Teď se chci zastavit jen u toho, jak by to mělo být s tím financování kultury.
Překvapivě se totiž navrhuje, aby kultura byla financována těmi, kdo ji chtějí, kdo ji potřebují. Po překonání prvního šoku se student trojčlennosti může pokusit zjistit, čím že se trojčlennost v tomto punktu liší od neviditelné ruky trhu. Kromě toho, že zjistí, že teorie počítá s rozsáhlým komunitním fondovým financováním, které je spravováno na pokud možno nejnižší úrovni přímo těmi, kdo do fondů sami přispívají ze svého nadbytku, je také veden k poznání, že ani kultura nemůže žít a prosperovat bez občanské angažovanosti, bez obce a aktivního obecenství — obce nikoliv nutně geograficky vymezené, ale té kulturní. Právě tímto momentem trojčlennost vytrhuje kulturu z oblasti spotřeby statků, jakkoliv ušlechtilých, a staví ji na její právoplatné místo, mezi další aktivní projevy tvůrčího a svobodného života. A potom je tu ještě jeden podstatný moment, který souvisí výsostně s tématem duchovní svobody. Pro sebe jsem ho definovala, možná poněkud provokativně, takto: to, že něco můžu dělat, neznamená ještě, že to také můžu dělat.
A jak že je to teď s tím sociálním pojištěním? Říká se, že prý tento stát v roce 2007 asi půl roku vybíral platby na sociální pojištění bez patřičné opory v zákoně. A prý to byla chyba, která se do zákona vloudila při jeho novelizaci. Mohli bychom zde dát prostor dotazování po konkrétní politické a právní odpovědnosti, steskům nad tím, že dvacet let od změny režimu stále ještě nemáme zákon o státní službě, anebo spekulacím o skrytých záměrech v nepřehledných novelách zákonů. Ale to já teď nechci. Já se jen nevýslovně divím. Žasnu. Totiž bez ohledu na to, co si kdo zprava nebo zleva myslíme o našem současném důchodovém systému, je sociální pojištění jedním z mála povinných a státně organizovaných výběrů peněz, o kterých dost přesně víme, proč je státu odvádíme a co je z nich financováno. A také docela bez ohledu na to, zda po dobu nějakých šesti měsíců v zákoně bylo nebo nebylo nějaké přesné ustanovení.
Napřed se ozvalo několik firem, že prý budou chtít od státu peníze zpátky, a než jsem stačila svůj úžas zformulovat do těchto řádků, tak už prý i zastupitelstva některých měst. Nemám tušení, kde, ve které společnosti žijí ti lidé, kteří se rozhodují pro podání takových žalob. Žijí tady s námi? Nikdo z nich nemá rodiče, prarodiče nebo jiné příbuzné a blízké přátele, kteří jsou už v důchodu? A jsou připraveni je toho půl roku sami živit? Nebo odkud se vezmou ty peníze? Zastupitel jednoho sebevědomého krajského města, člen ODS, to reportérovi České televize řekl přímo na mikrofon sám: „Napřed jsme zvažovali, jestli máte tuto možnost zneužít, ale pak jsme si řekli...“
Já bych si jen moc přála, aby tady byly noviny či rozhlasová nebo televizní stanice, kde by se zveřejňovaly seznamy všech firem a dalších organizací, které si o vrácení těch peněz řeknou. A pak bych si přála, aby tady byli občané, kteří si zase řeknou, že když takové firmy a politici s námi nepočítají, pak také my nebudeme počítat s nimi. Ale možná je ještě nějaký jiný způsob, jak přemýšlet o tom, že pokud něco můžu, zda to také můžu.