Napadla mě rodičovská poučka: „V každé situaci si najdi něco potěšlivého.“ A tak si v hale hlavního schodiště ministerstva dopravy prohlížím fotogalerii všech ministrů dopravy od založení Československa. Mám spoustu času. Překvapuje mě, kolik jich je. Ti první ministři vypadají ještě jako rakousko-uherští inspektoři, s mohutnými kníry by mohli účinkovat ve filmech podle Jaroslava Havlíčka, například v Petrolejových lampách. Jako by ještě představovali svět, kdy parní lokomotiva byla největším divem, a oni váhali, zda se bát, nebo ji obdivovat. Až dosud si různé společnosti stavěly své železnice samy a lokomotivy si objednávaly podle svých potřeb.

Nyní první československý ministr dopravy musí ze všech tratí a podivuhodných lokomotiv do malých po velice velké vytvořit Československé státní dráhy, sjednotit vozový park i jízdní řády. Chlapík sice vypadá jako rychtář, ale zřejmě to zvládl, protože z následujících dopravních ministrů jako by poněkud čišelo, že ovládají dopravní impérium. Někteří ale vydrželi jenom několik měsíců. Bývalo to vskutku silové ministerstvo, zvláště pak před válkou, kdy v jeho čele stáli i generálové, například Hasal. Železnice byla symbolem nejen hospodářského růstu, ale také rychlé mobilizace. Nejtěžší to měli ministři v době od „Mnichova“ do protektorátu, vystřídalo se jich několik včetně generála Eliáše. Vládly hrůza a stres, ale i ten ministr, který se snažil brzdit transporty Židů údajným nedostatkem vagónů, vypadá na fotografii celkem spokojeně. Zajímavé je, jak na komunistických ministrech, ačkoliv se snaží tvářit jako jejich předchůdci, je patrno, jak jsou komunističtí. Není to ale tím, že to na nich chci vidět?

Mám spoustu času, znovu si je prohlížím, tentokrát nezaujatě. Pravda ovšem je, že oni tuhle palácovou budovu z první republiky, která účelnými, ale reprezentativními interiéry souzněla s dopravním vzmachem, předali ústřednímu výboru Komunistické strany Československa. Gustav Husák pak nechal dopravní ruch pod okny zanořit pod zem, čímž problémy dopravy nijak nevyřešil, nicméně jeho ticho, zvané Husákovo, tu panuje podnes, i když budova znovu patří ministerstvu dopravy.

Mám spoustu času. Přes Husákovo ticho je krásný výhled na Štvanici, jejíž ostrovní špici tvoří budova hydroelektrárny tvaru lodě. Nábřeží lemují vzrostlé platany a já odhaduji, který z ministrů je tu nechal vysadit.

„Nejhezčí je to tu v létě. To po řece plují výletní lodě a nevěřil byste, co ptáků tady je. Ale já mám nejraději labutě, teď tu zrovna nejsou, ale jinak byste viděl,“ řekla mi sekretářka, paní důchodového věku, v předpokoji, když jsem čekal, až mě pan ředitel zavolá. Na druhé straně řeky se rýsovaly špice kostela svatého Antonína a mně to začínalo být jasné. Vlastně jsem to věděl, ale člověku to stejně nedá. Vtom slyším, že mám jít dál.

Ředitelem odboru pro železniční a kombinovanou dopravu je mladý muž, velice mladý, v dokonalém obleku. Představili jsme se. Slova se ujala jeho asistentka, starší paní: „Vy jste z Hořovic?“ „Ano, jdu kvůli hořovickému nádraží.“ „Tu problematiku já znám. Tam jsou komplikované majetkové vztahy,“ řekla úvodem. Vysvětlil jsem, že nejde tak o vztahy jako o špatný projekt, podle něhož se nyní rekonstruuje hořovické nádraží v rámci tzv. optimalizace. Například podchod pod nádražím nevede až na druhou stranu, kde Hořovice pokračují, takže tamní obyvatelé, kteří si dosud krátili cestu přes koleje, budou muset chodit velkou oklikou až pod viaduktem. V nádražní budově z doby císaře Františka Josefa byla čekárna, pokladna, dopravní kancelář a tak dále, nyní pokladna bude v kiosku u podchodu, pouze malá čekárna v budově, záchody jinde… je to hloupé řešení. Prý nám to nemá vadit, protože podle dopravních inženýrů člověk přeci přijede na nádraží dvě minuty před odjezdem vlaku, zaparkuje, nastoupí a přemístí se z bodu A do bodu B. Tak ať ten, kdo razí tuhle „dopravní filosofii“, vybuduje aspoň to parkoviště.

Paní mi přívětivě vysvětlila, že to nejde: „Správa železniční dopravní cesty může investovat toliko na státním pozemku, kdežto přednádraží patří Českým drahám, akciové společnosti. A potom — náš pan ministr všechny dodatečně požadované investice zarazil.“ „A nemohli byste,“ nevzdal jsem se, „jako ministerstvo dopravy přimět České dráhy, aby to parkoviště vybudovaly ony?“ „Nemohli. Máme na ně pramalý vliv. Ony jsou akciovkou sice se stoprocentní účastí státu, ale ta se řídí svými pravidly i potřebami. Dělá jen to, co sama uzná za vhodné.“ „A nemohli byste jim přikázat, aby nám, tedy městu Hořovice, alespoň prodaly pozemek na parkoviště levně, vždyť bude sloužit jejich zákazníkům.“ „No, to bychom také nemohli. České dráhy se musí řídit hospodářskými pravidly pro akciové společnosti, a žádnou slevu poskytovat nesmějí.“ Mladý ředitel odboru neřekl vůbec nic, a takový krásný oblek.

„To jste to ale rychle vyřídil,“ divila se v předpokoji starší sekretářka. Viděla, že jsem smutný: „No, podívejte se, jak na těch platanech ty straky řádí, jako by už bylo jaro.“ „Jenom nechápu, proč to vaše oddělení má železniční dopravu přímo v názvu, když s ní nijak nesouvisí,“ pozdravil jsem a odešel. Vypakovali mě za sedm minut, takže mám spoustu času na to, abych tu objevil něco potěšlivého.

Znovu zkoumám všechny ministry dopravy a poslouchám Husákovo ticho.