Napadla mě rodičovská poučka: „V každé situaci si najdi něco potěšlivého.“ A tak si v hale hlavního schodiště ministerstva dopravy prohlížím fotogalerii všech ministrů dopravy od založení Československa. Mám spoustu času. Překvapuje mě, kolik jich je. Ti první ministři vypadají ještě jako rakousko-uherští inspektoři, s mohutnými kníry by mohli účinkovat ve filmech podle Jaroslava Havlíčka, například v Petrolejových lampách. Jako by ještě představovali svět, kdy parní lokomotiva byla největším divem, a oni váhali, zda se bát, nebo ji obdivovat. Až dosud si různé společnosti stavěly své železnice samy a lokomotivy si objednávaly podle svých potřeb.

Nyní první československý ministr dopravy musí ze všech tratí a podivuhodných lokomotiv do malých po velice velké vytvořit Československé státní dráhy, sjednotit vozový park i jízdní řády. Chlapík sice vypadá jako rychtář, ale zřejmě to zvládl, protože z následujících dopravních ministrů jako by poněkud čišelo, že ovládají dopravní impérium. Někteří ale vydrželi jenom několik měsíců. Bývalo to vskutku silové ministerstvo, zvláště pak před válkou, kdy v jeho čele stáli i generálové, například Hasal. Železnice byla symbolem nejen hospodářského růstu, ale také rychlé mobilizace. Nejtěžší to měli ministři v době od „Mnichova“ do protektorátu, vystřídalo se jich několik včetně generála Eliáše. Vládly hrůza a stres, ale i ten ministr, který se snažil brzdit transporty Židů údajným nedostatkem vagónů, vypadá na fotografii celkem spokojeně. Zajímavé je, jak na komunistických ministrech, ačkoliv se snaží tvářit jako jejich předchůdci, je patrno, jak jsou komunističtí. Není to ale tím, že to na nich chci vidět?