Janotovy nové šaty

Jedenáct let připravoval Janota rozpočty pro minulý režim. Tehdy se mu to moc nepovedlo. Pokouší se nyní svým rozpočtem nastartovat další převrat?

Eduard Janota připravoval rozpočet pro naši kvetoucí vlast již v době, kdy Husákovi ještě bylo rozumět, co říká. Po jedenácti letech jeho působení v Odboru státního rozpočtu Ministerstva financí ČSR se komunistický režim zhroutil. Za dalších dvacet jedna let Janota připravuje rozpočet pro naši stále kvetoucí vlast a zase nám věší bulíky na nos, jak ho to naučili za normalizace.

Loňský rozpočet dopadl tragicky, jak už to ovšem je u nás pravidlem od roku 1996, kdy ekonomika pod vedením premiéra Klause narazila na dno a začala se zakopávat. Od té doby jsou naše rozpočty ve schodku. Pravda, ten loňský byl výjimečný vzhledem ke krizi i k přehmatům Topolánkovy vlády. Největší pokles zaznamenaly příjmy od právnických osob, tedy firem, kterým se několik dalších let budou daně snižovat. Bez ohledu na to stejně stále častěji volí off-shorové operace a úniky do daňových rájů před placením daní. Zatímco v USA, Francii a Německu hledají řešení, jak těmto spekulacím zabránit, naše ministerstvo průmyslu a obchodu radí podnikatelům, jak to udělat co nejšikovněji. Na daňovém výběru se tak nejvíce podíleli zaměstnanci svými daněmi z příjmů, platbami DPH a spotřebních daní. To byly také jediné položky, u nichž byl zaznamenán nárůst!

Vyřešit katastrofickou situaci měl za úkol ostřílený matador Janota. Stokrát omleté nicneříkající informace hovoří o úžasném úsporném Janotově balíčku, který měl připravit nízko-příjmové skupiny a rodiny s dětmi o další peníze. Pochvalovali si ho především dobře placení bankovní analytici, kteří reálnou ekonomiku neviděli ani z rychlíku a jediné, co znají, jsou indexy, které si sami vymysleli. Skutečnost multiplikačního efektu je ovšem nesmlouvavá. Každá koruna, kterou dáme obyčejným spotřebitelům, se v ekonomice otočí vícekrát, než když ji prostě jen prolijeme dálničním betonem tvrdícím platy superbohatých managerů a zprostředkovatelů ve stavebnictví. Rodiny s dětmi nebudou své peníze ukládat v daňových rájích, ale budou si za ně kupovat věci, které potřebují, a tím podpoří opravdu nezbytnou produkci. Ne tu, kterou si vylobbovaly vlivné zájmové skupiny.

Je ovšem mnohem jednodušší říkat prostým a neinformovaným občanům, že je zase a zase a zase třeba si utahovat opasky, než říkat totéž neefektivním kolegům ve vládě a Parlamentu nebo kamarádům z firem realizujících státní zakázky či přítelíčkům z bank, kteří obyčejným podnikatelům dělají ze života peklo.

Nevím, kolik lidí píšících o rozpočtu jej skutečně vidělo. Je to četba k popukání, já sám jsem se smál skoro celý den. Pokud se podíváte na jednotlivé položky, je jasné, že je kde šetřit, ne že ne. A rozhodně to nemusí být úspory na rodinách s dětmi, důchodcích a postižených.

Není zde prostor rozebírat všechny, takže jen dva příklady. Dost mě pobavilo, že Ústav pro studium totalitních režimů dostane v době krize 160 milionů na stovky svých zaměstnanců, z nichž historiky byste spočítali na prstech jedné ruky. Úkolem ústavu je hlavně zkoumat, jak to bylo špatné v době, kdy Janota dělal kariéru na reálsocialistickém rozpočtování a Topolánek si hrál na gymplu na vojáky – ochránce socialistické vlasti. Proto asi také ÚSTR spotřebuje na platy zaměstnanců dvaapůlkrát více než Akademie věd...

Dalším veselým příkladem z mnoha je Státní úřad pro jadernou bezpečnost, který dostal na rozhazování 362 milionů. Pro srovnání si vezměme organizace občanského sektoru.

Například Diakonie ČCE, která je jedním z největších provozovatelů sociálních služeb v ČR se 123 středisky a tisícem zaměstnanců, má roční rozpočet kolem 500 milionů. Člověk v tísni s 200 zaměstnanci, misemi a projekty v několika rozvojových zemích a sociálními programy v ČR má rozpočet přibližně 300 milionů. Kdybychom se podívali na hospodaření normálních firem, viděli bychom podobné výsledky.

Samozřejmě že obě vybrané státem zřizované organizace jsou jen malé ryby, ale jak to pak vypadá na ministerstvech? Vezměme si, že Státní úřad pro jadernou bezpečnost potřebuje na platy 155 milionů. Při průměrné mzdě by to stačilo na 350 zaměstnanců. Dobře, řekněme, že jich musí být tolik, aby popřípadě dokázali zorganizovat blokádu Temelína, kdyby se tam zase něco stalo. Na co ale úřad potřebuje zbývajících více než 200 milionů? Mluví o výzkumu a vývoji, ale vypadá to, jako by si tam stavěli svoji vlastní malou jadernou elektrárničku.

Studenou sprchou pro regiony může být to, že Praha dostane skoro stejně jako všechny kraje dohromady a jednu desetinu toho, co všechny obce v ČR společně. Někdo prostě Bémovy machinace zaplatit musí, proč ne stát?

Rozpočet je již tradičně zpracováván naprosto nepřehledně, aby se v něm normálně uvažující občané a poslanci nevyznali. Pracuje systémem: řekněte mi výsledek, já vám udělám vzorec. Kdyby takhle odevzdávali rozpočet v zahrádkářském spolku, nejspíš předsedu vyženou. Ale čemu poslanec či ministr nerozumí, do toho úředníkovi nekecá, aby nevypadal ještě více jako hlupák. A to Janota dobře ví, vždyť se tím živí už třicet dva let.

Z výše uvedeného je patrné, že podobný rozpočet může navrhovat a schvalovat jen ten, kdo v životě žádný realistický rozpočet neviděl. A takových je bohužel ve vládě i Parlamentu většina. To by ovšem spravil krátký kurz, který je schopen pochopit kdekdo, tak snad i naši politici. Zatím nám však vládnou lidé, kteří se dosud hřáli na výsluní garantovaných příjmů od daňových poplatníků a polostátních monopolů, a pokud ne, pak si na to rychle zvykli. Tato výtka zaznívá také často v kuloárech svazů průmyslu či malých a středních podniků i proti NERVu, kde nebyl jediný „praktik“, jen samí teoretici. Pod jejich taktovkou nám roste státní dluh, přelezl tisíc dvě stě miliard a úspěšně šplhá výš.

Řešení je velmi snadné. Do státních institucí nastoupí schopní účetní a rozpočtáři, zkrouhají nesmyslné výdaje a budou držet rozpočtovou disciplínu a průběžně kontrolovat plnění rozpočtů. Jak je to běžné v každé organizaci či firmě, která se chce vyhnout krachu. Ale toto prosté řešení je zatím utopie. Pak by totiž ubylo peněz nejen pro ty nejvíce na ráně – sponzory politických stran, kteří získávají zakázky úřadů a institucí. Zmizelo by i pohodlí, v němž se vyhazují nesmyslné peníze za nepotřebné služby a zboží, dodávané příbuznými či kamarády.

Zadlužování státu a mrhání státní penězi je reálný problém v naší zemi. Mrháním ale nejsou investice do vzdělání, bezplatná péče o nemocné a podpora sociálně slabých či nezaměstnaných. To nám totiž zajistí soběstačnější a samostatnější občany, i nezbytnou společenskou a ekonomickou stabilitu. Základní problém je v naprosto neefektivním managementu státních institucí včetně škol všech stupňů i nemocnic; v zadávání veřejných zakázek na základě osobního profitu zadavatelů.

Korupce a hloupost vedou náš stát ruku v ruce. Dokud ovšem budeme k lidem, kteří jsou za to odpovědní, vzhlížet jako k vůdcům národa a dávat jim naše hlasy, nic se nezmění.


Zdroje:
Předběžné výsledky pokladního plnění státního rozpočtu ČR za rok 2009
Návrh státního rozpočtu

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.