Za třpytného nedělního dopoledne, kdy z nebe zářilo slunko a ze země sálal mráz, kráčel po zasněženém nábřeží v Praze osamělý muž a hlasitě nadával na režim. Byl jsem to já. Tramvaj svině nejela, protože vykolejila kdesi na zledovatělé výhybce a zatarasila trať. Nezlobilo mě ani tak to, že nejede, ale že jsem to pochopil tak pozdě, až všichni kamsi zmizeli, a já zůstal na celém nábřeží sám. Očima přivřenýma do ostrého svitu pozoroval jsem berounské ledy plynoucí po vltavské vodě a zdálo se mi, že se z řeky paří. Bylo to tak, ačkoli vládl dvacetistupňový mráz. Na krách vozili se rackové a volnou vodou proplouvaly labutě. Zapomenuv, co jsem původně chtěl ještě hlasitě říct, zastavil jsem se u zábradlí a řekl si potichu: „Jak je to krásné!"

Náhle jsem viděl, že jsem spokojen. Skoro se vším, a už nějaký čas. Teď například mě ani za takového mrazu nezebou nohy. Co se mi nabývalo zima, když jsem takto v neděli vyrazil se sáněmi na kopec u mlýna! Míval jsem boty dobré, kožené, šil mi je staříček, fusakle teplé, a přece mě po hodině začaly štípat malíčky, běhal jsem a dupal, nějakou dobu se to dalo odkládat, ale nakonec jsem skoro s brekem vlekl sáně domů. Ano, mě takto v zimě každý večer, když jsem psal úkoly a četl, svrbily pod stolem omrzliny až do jara. A napuchly mi klouby prstů. Tak špatně jsem byl dobře obutý do mrazů, jaké vládnou v Praze letos. Ale ony nás tehdy ozíbaly nohy skoro každého. Nebyla tak dobrá izolace od země, jako dnes je ta pěnová guma. Snad, kdo nosil papuče, netrpěl mrazem. Ale já bych papuče nebyl obul ani za svět. A teď, jdu si mrazem, libuju si čistě pusté ulice, ledové kry na Vltavě a labutě mezi nimi. Je to jako pohádka. Mělo by to tak zůstat.

Za šedivého dne, kdy mrazivý vítr točil nad Bratislavou sněhovým mračnem, kráčel pustou ulicí muž. Skláněl před větrem brýle, ruce bořil do kapes chatrného zimníku, podupával a chvílemi se otáčel, jako by si nebyl čímsi jist. Byl jsem to já. Došel jsem k jednomu domu, vstoupil do výtahu a zazvonil u jedněch dveří. Na Milana Šimečku, když mi otevřel, promluvil jsem slovensky, abych pro první chvíli obelstil, koho bylo třeba. Při nic neříkajících větách vypili jsme spolu kávu, já jsem se ohřál. Potom jsme se rozhodli jít si popovídat jinam, někam do soukromí náměstí či parku. Oblékaje se zas prohodil jsem, že mám boty, v nichž mě zebou nohy. A tu on ukázal na pár nových světle hnědých kotníkových bot s podšívkou, na tlusté gumové podešvi: „Zkus si je." Když jsme se hodinu toulali v okolí Hradu, překvapen jsem si uvědomil, že v Milanových botách mi vůbec není zima a ani nikdy nebude. „Kolik stály?" zeptal jsem se, když jsme se vrátili do bytu. Řekl cenu, já jsem zaplatil a odjel jsem do Prahy.

Letos je zima - Šimečka nemám možnost osobně posoudit - důkladná a poctivá, jak bývaly zimy zamlada, kdy mezi kobylinci poskakovali po cestě chocholouši. Boty jsou už hodně okopané. Byl jsem s nimi na koncertech i výstavách, na poštách i obchodech, na návštěvách i profylaktických výsleších. Provedl jsem je několikrát i po Karlově mostě, Stromovkou i Letenskými sady. Tak jako loni i letos sháněl jsem zas Hvězdářskou ročenku, když ve skutečnosti chybělo masa, pracích prášků, jižního ovoce i podkolenek. Někdy pomalým krokem, jindy nervózním během křižoval jsem Příkopy či Národní třídu, vždy v zájmu o něco daleko míň cenného, než byl sám ten volný pohyb v Šimečkových botách. V prodejně semen nad Rohlasem koupil jsem včera dvacet kilo superfosfátu a v dejvickém antikvariátě minulý týden Pražákovu Rukověť dějin české literatury z roku 1921.

Jedné neděle se bílé slunko zastřelo hebkým závojem a tuhý mráz náhle změkl na vycházkovou míru. Od kraje měska k hájům hned se natáhly zimní promenády. Po uklouzané stezce kráčela skupinka rodinného vzhledu: mladá žena, její rozpustilá dcerka a nepřiměřeně, sám bych řekl, že až ostudně starší muž. Muž tlačil kočárek, v němž leželo jeho neuvěřitelně mladé dítě, a zdálo se mi, že nad touto scenérií sám vrtí hlavou. Byl jsem to já. To by se Šimečka nasmál!

Jednou zase jsem vyslechl řeč tří děvčátek klouzajících se před školkou. První děvčátko panovačně pravilo: „Napřed jedu já, pak Renátka a pak teprv ty!" Třetí děvčátko se podivilo: „Proč?" - „Protože já jsem vedoucí klouzačky a Renátka je vedoucí party." Poodešel jsem, abych se mohl vychechtat, a zalitovat jsem, že tu není taky Šimečka, aby to zapracoval do své soustavy politiky.

Koncem ledna vystupňovaly se řeči o zdražení tak, že zboží začalo samo z obchodů mizet. Když potom konečně oznámili nové ceny, byl jsem v Šimečkových botách, musím říct, zklamán: zdražení bylo mnohem menší, než se odůvodněně dalo čekat. To znamená, že pravda o výrobě, hospodaření a politice zas nevyšla najevo celá.

Může se stát, že ode dneška za rok, nebo už letos na podzim, budeme znát všecko. Poměry se mohou změnit způsobem, jaký si dnes ani neumíme představit; dovedu si to v Šimečkových botách představit.

A ulice budou plny lidí, kteří jako by teprv teď dostali rozum, který mohli mít dávno dřív, a budou potřebovat zas jako před lety komusi ho hlásat. Já tam nebudu.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 2, číslo 2, únor 1982.)