Člověk by si měl čas od času zformulovat vlastní hodnoty. Když je naformuluje, měl by promyslet, zda podle nich žije. Říci si, k jakému chování ho vedou. Co má ve svém životě změnit, aby podle nich žil. Ten, kdo se přihlásí k některému politickému hnutí, musí ve svém uvažování zohledňovat i hodnoty, ke kterým se hlásí jeho ideový proud. Porovnání hodnot a praktické činnosti sice může začínat na obecné rovině, mělo by ale končit u praktických příkladů.

Erazim Kohák, filosof a v letech 1973—1995 člen vedení exilové ČSSD, ve své knize Domov a dálava píše, že filosoficky postupuje ten, kdo „se zdánlivých samozřejmostí, které často celý život bezmyšlenkovitě opakoval a ani se nad nimi nepozastavil, dotkne třemi kritickými otázkami — co to znamená? na čem se to zakládá? co z toho vyplývá?“ Podle Koháka to platí stejně o větě „Život je studánka jako o větě Jsem Čech“. Jistě to platí i o hodnotách v politice sociální demokracie.

Základními hodnotami sociálně demokratického hnutí jsou „svoboda“, „solidarita“ a „spravedlnost“. Tuto triádu ještě čas od času doplňuje „jistota“, která člověka osvobozuje od strachu a nechává ho vykročit ke společenskému a sociálnímu angažmá. Sociální demokraté potřebují v dnešní společenské a politické situaci své vlastní hodnoty znovu formulovat. Předsjezdová debata ukazuje, že se o to snaží a že se jim to může povést.

Druhý úkol je při současné nedůvěře českého prostředí k politickým konceptům a stranám možná ještě obtížnější. Je třeba, aby sociálně demokratická strana jako celek a její členové i příznivci své rozhodování více než méně podřizovali formulovaným hodnotám. Aby se dříve, než začnou rozhodovat o čemkoli od rušení osmiletých gymnázií přes budoucnost veřejné dopravy po nákup nadzvukových stíhaček, neptali, zda díky svému rozhodnutí budou populární a zda si i pro příští volební období pojistí mandát v některém zastupitelstvu nebo ve Sněmovně. Ale aby se ptali, zda je jejich rozhodování v souladu s formulovanými hodnotami sociálně demokratické politiky. Na základě hodnot lze věrohodně obhájit téměř jakékoli politické rozhodnutí.

Nejméně dva živé příklady ukazují, kam rezignace na vlastní základní hodnoty a neschopnost vysvětlit jejich obsah veřejnosti přivedly i kdysi silné politické formace. A kam během kterýchkoli několika málo volebních období může dojít i česká sociálně demokratická strana.

KDU-ČSL totiž stojí mimo Sněmovnu jistě i proto, že nedokázala veřejnosti vysvětlit hodnotová východiska vlastní politiky. Ví někdo, proč se staví za tradiční rodinu? Na základě čeho odmítá spoření na penze v soukromých fondech? Má veřejnost z čeho odvodit, zda bude nové vedení strany v politických otázkách rozhodovat stejně jako to předešlé? Druhá z tradičních stran — KSČM — sice ve Sněmovně zůstává. Na rozhovor s veřejností a získávání dalších voličů ale jako by již rezignovala. Po radikálních řešeních sociální otázky není v projevech jejích představitelů ani stopy.

Tušení a okamžiky, které lidi vedou k podpoře sociální demokracie, často nejsou jasně formulovány. Velkou roli zde hraje osobní sociální zkušenost i předporozumění vlastní úloze ve společnosti. Čím více lidí se ale naučí základní hodnoty sociální demokracie ztotožňovat s konáním ČSSD jako politické strany, tím větší oporu bude ČSSD jako vládní strana mít pro realizaci sociálně demokratické politiky.

Snaha stran, které politicky reprezentují tradiční ideové proudy, omezovat politiku na technologii moci je sama o sobě nesmyslná. Od počátku manažersky řízené strany jako TOP 09 nebo Věci veřejné budou v tomto typu politiky vždy úspěšnější. Už proto, že v jejich krocích není možné sledovat jakoukoli kontinuitu. Sociální demokracie, komunisté i lidovci mají letos za sebou mezi 130 a 90 lety institucionalizované činnosti, na které lze návaznost jejich práce kdykoli ověřit.