Modrou vránou, jež se dostala do názvu knihy, je myšlen pestrobarevný opeřenec mandelík hajní. Jeho modro-červeno-bílé peří připomíná Kochovi lužickosrbskou trikoloru. Zánik populace tohoto živočišného druhu v Lužické Srbi se stává autorovi metaforickou paralelou k osudu slovanského obyvatelstva, snažícího se zachovat svůj jazyk, tradice a kulturu.

Lužická Srb bývá považována za západní výběžek slovanství, jenž je obklopen germánskou kulturou, za území historicky i etnicky spjaté s českými zeměmi. Právě tato enkláva, jejíž úděl připomíná útrapy českého národa v době obrození, je hlavním námětem knihy Modrá vrána lužickosrbského spisovatele a novináře Jurije Kocha.

Soubor kratších próz reportážního charakteru, ve kterém autor knihy na sebe přijal roli průvodce, seznamuje s každodenním sebezáchovným, leč nerovným bojem malého ohroženého národa o přežití. Svou identitu si snaží uchovat v době, které vyhovuje kulturní a jazyková unifikace.

„O jednu barvu méně. O trochu více šedi. Méně o jeden zvuk o jeden jazyk. O trochu více mlčení. Je omyl myslet si, že by porozumění mezi národy uspíšilo, kdyby bylo na světě méně jazyků...“

Snahou knihy je varovat dnešního člověka před ekologickými i sociálními dopady neuvážených zásahů do krajiny a přirozených lidských společenstev. „Po staletí zraňovaná a odstrkovaná“ Lužice čelila a čelí kromě asimilačních tlaků ze strany většinové německé společnosti také tlakům ekonomickým.

Při své pouti nás autor provází mizejícími obcemi, kterým hrozí zánik kvůli expanzivním zájmům důlních společností, jež si dělají zálusk na ložiska hnědého uhlí ukrytá pod lužickými vesnicemi. V řeči čísel bohužel metr čtvereční uhelného ložiska předčí ve své ceně metr čtvereční lidského domova.

„V našem století bylo jen v Braniborsku odtěženo sto dvacet osm sídel... Napočítali bychom alespoň třicet lužickosrbských vesnic se stejným osudem.“

Autor uvádí, že kvůli této činnosti bylo ze svých domovů přesídleno 24 000 lidí a v okolí Chotěbuze bylo strženo 22 kostelů. S nevratnou devastací krajiny se mění životní podmínky živočišných druhů. Sociální otázka jde v knize ruku v ruce s tématy ekologickými.

„Když se evangelický farář Gröpler, průvodce po tomto dni, pokoušel vysvětlit jednomu manažerovi z důlního závodu, do jaké nouze by se mohly dostat tisíce ptáků bez biotopu, odpověděl mu: „Postavíme jim nějaký nový izotop!“ Ale tak docela do smíchu výletníkům nebylo.“

Kochova etnologická a ekologická sonda zachycuje zejména situaci na konci 80. let 20. století, objevuje se i několik exkurzů do historie dávnější. Poprvé vyšla kniha v roce 1991 v lužické srbštině, rok poté jako svébytná varianta v německém jazyce. Ve druhém případě se nejednalo o pouhý překlad, ale o rovnocennou verzi. Bilingvismus je pro obyvatele Srbské Lužice příznačný a nezbytný. Na jednu stranu je pro ně znalost němčiny nástrojem, kterým mohou hlasitěji upozorňovat na svou otázku, na druhé straně je jejich stálým nebezpečím.

Lidé, „kteří každodenně obcují s dvěma jazyky a kterým hrozí nebezpečí, že jejich vlastní jazyk se v písku rozplyne, až zas dojdou dokončení nové cesty. Dá se po nich dostat do širého světa a zrovna tak po nich přicházejí cizinci nabízet své třpytky. Víc než tisíc let přibývá cest a návštěv od přespolních, a tak lužickosrbská obava, že by po nich jednou — a kdo ví, možná už brzy — mohly odtáhnout poslední zbytky národní existence, je oprávněná.“

Český překlad z roku 2009, jehož autory jsou Lukáš Novosad a Radek Čermák, vychází z obou zmíněných jazykových podob knihy a vydání nakladatelství Dauphin je navíc doplněno o autorův dovětek z roku 2005.

Kochova Modrá vrána je příkladem angažované literatury, kombinující beletristické a publicistické prostředky. Ačkoliv je důraz očividně kladen na informativní a formativní stránku, nelze přehlédnout estetické kvality esejistického textu. Prostřednictvím poutavého uměleckého sdělení chce autor oslovit a více přitáhnout čtenáře k závažným problémům sociálním, biologickým a etnickým, jež dokázal bravurně skloubit.

Jak dlouho se podaří Lužickým Srbům na německém východě vzdorovat? Odpověď známa není. Stanou se dvojjazyčné nápisy pouhou turistickou atrakcí? V současnosti mají oba lužickosrbské jazyky asi 50 000 uživatelů. Poslední pár modré vrány z  oblasti vymizel v roce 1999.

Jurij Koch. Modrá vrána. Dauphin. Podlesí 2009.