Argentinec Ricardo Liniers (1973) to v životě neměl jednoduché. Narodil se do nikoliv bezvýznamné rodiny, jež mu předurčila kariéru právníka. Liniers asi studiu moc nedal a věnoval se radši štětcům a svým představám. V periferním časopise oblažoval čtenáře komiksovými stripy — obrázky žab, které si navzájem nerozumí, tučňáků nebo robotů, časem zaujaly známou argentinskou kreslířku Maitenu, autorku stripů uveřejňovaných na stránkách argentinského deníku La Nación.

Díky Maiteně se Liniersovy obrázky dostaly k širokému čtenářskému publiku — a jak se asi dalo očekávat, reakce na ně byla rozpačitá. K nám Ricardo Liniers doputoval péčí nakladatelství Meander a v překladu Markéty Pilátové.

Mnoho čtenářů La Nación si stěžovalo, že Liniersovým stripům nerozumí. Našla se naopak i řada těch, kteří si k jeho dílu našli cestu. Vyhovoval jim autorův rozpačitý humor, scénky, ve kterých spolu postavy sice mluví, přitom to ale vypadá, že každá z nich pochází úplně z jiného souhvězdí. Nejspíš i dokázali ze stripů vyčíst to, co se za nimi skrývá, co není řečeno v tradičních komiksových bublinách.

Ricardo Liniers přímo hýří humorem. Staví ho na hranu nesmyslu, vyžívá se v nadreálných scénách — a přitom se pevně drží aktuální skutečnosti. Markéta Pilátová o jeho humoru napsala, že zapadá do úzkosti, jež provází každé žití v megaměstě. A skutečně, většinou tu nejde jen o to dělat legraci, ale zvýraznit takový ten známý pocit, který si odnášíme například ze zpackaného dialogu s člověkem, s nímž se setkáváme pouze z donucení instituce — třebas s prodejcem lístků v kině.

A vůbec nejlépe Liniersovy krátké scénky vyznívají tam, kde je obyčejná a běžná situace narušena něčím naprosto nenormálním. Právě na nich můžeme pochopit autorův tvůrčí naturel — anebo z nich vyvodit odpověď na otázku, proč odešel ze studií práv. Jeho svět je nejspíš tak trochu postavený na hlavu.

V Liniersově knize nazvané Macanudo (do češtiny lze přeložit jako „báječný“ nebo „v klidu“) najdeme několik opakujících se námětů — malou upovídanou slečnu s jejím nemluvným plyšovým přítelem nebo melancholií zdrceného robota. Panoptikum úředníků, klaunů nebo hubičů hmyzu obydlelo Liniersův komiksový svět a jemně odtamtud útočí na stereotypy obyčejného života. Je-li v knize i nějaké navracející se téma, pak je to mnohdy skvěle zachycená situace zvířat, která žijí v prostředí určeném člověkem — slepice, tučňáci, krávy, kačeny se v Liniersových stripech pokoušejí vysvětlit nenormální svět, v horším případě jej alespoň jednoslovně okomentovat.

Macanudo není příběh, ale série po sobě jdoucích stripů. Lze jím listovat bez hlavy a paty několik minut denně — výsledný efekt, totiž podivný obraz ještě podivnějšího světa, se však z knížky vyloupne dosti rychle. Je škoda, že o podobně vtipném kreslíři, který by dokázal přenést chod našeho světa mezi zvířata a poněkud zmatené lidi, si u nás zatím můžeme bohužel nechat jen zdát.

Ricardo Liniers: Macanudo. Meander, Praha 2011.