Den, kdy se rozhodlo

Pravidelné návštěvnici Tuniska se v jenom z okresních měst podařilo zažít atmosféru pátku 14. ledna 2011 – dne, kdy zemi opustil prezident bin Alí a revoluce de facto zvítězila. Svoje zážitky shrnula v minireportáži s původním názvem Jeden den v životě.

Pavla Začalová

06.02.2011 20:45

91_-_strh_v_n_fotografie_prezidenta1

Kairouanští mladíci sundávají několikametrový portrét svrženého samovládce z domovní zdi. Foto Pavla Začalová

Probouzíme se do mrazivého lednového rána v tradičním arabském domku. Ledovou vodou z kohoutku na dvorku si myjeme obličej a rychle vyrážíme do ulic ohledat škody, které město utrpělo během včerejších demonstrací a následného rabování. Jsme v Kairouanu, okresním městě tuniského vnitrozemí, někdejším duchovním a kulturním centru arabského Středomoří a místem, kam dnes jezdí turisti navštívit monumentální Velkou mešitu a malebné staré město protkané spletitými uličkami. Ještě včera ráno bych si nedovedla představit, že je vůbec možné, aby proběhlo to, čeho jsme pak byli svědky. Lidé se tak jako v jiných městech shromáždili v ulicích, z balkónu místní Jednoty pracujících se skandovalo o lidských právech, a pod ním lidé s transparenty zpívali národní hymnu.

V jedné z mála kaváren, která má odvahu otevřít, se majitel podniku zrovna hádá s hosty. Chtějí se dívat na Al Džazíru, zatímco na stěně běží státní televize - právě vysílá animované pohádky. Majitel má strach - policie zakázala Al Džazíru v kavárnách a nikdo neví, co tohle dění v ulicích nakonec přinese - lepší je nevyčnívat. Dáme si kafe a kdosi nám říká, že včera vypálili Dům kultury. Běžíme tam a zjišťujeme, že sympatický Dům kultury naštěstí přežil. Zato pobočka Komerční banky je spálená na uhel - jen černý kouř ještě doutná a ze stěn trčí dráty. U vedlejší banky odolává její pracovník davu, který se tlačí dovnitř, aby vybral úspory. Bankomaty jsou rozbité nebo prázdné. „Nechal jsem si na kontě jen 13 dinárů (necelých 200 Kč),“ říká v kavárně starší muž. Vedle v policejní stanici úředníci zametají spoušť ze včerejška - na hromadě se vrší a hoří různé dokumenty, šanony, desítky formulářů s fotografiemi, dokonce i monitor rozbitého počítače! Také malá policejní stanička v centru města vyhořela. Bloudíme městem a všude potkáváme známé. Ve vzduchu je naděje i tíseň. Kluka poslala máma, aby koupil do zásoby dvacetikilový balík těstovin. Co bude?

Dáme si čaj a kavárník nás informuje, že zavírá. Městem se má prohnat další demonstrace: rodiny, jejichž synové byli včera zabiti policií, a další davy lidí se skutečně brzy objevují. A je to jako lavina - těžká a beroucí všechno s sebou - jako řeka asfaltu nebo sesuv tun půdy. Najednou lidé začínají běžet, nevíme proč, ale strhávají i nás do křivolakých uliček starého města. Habíb, který mě vždy vyzývá ke klidu, tentokrát křičí: „Utíkej!“ A já běžím a běžím, a kolem mě všichni ostatní, a ve vzduchu cítím plyn. Náhle se před námi otevírají modré dveře - bydlí tu známý - a my vbíháme dovnitř. Klid. Útočiště.

K večeru pak procházíme kolem malé pizzerie, když si všimneme, že zde mají Al Džazíru puštěnou. A tu čteme, že padla vláda. Prezident utekl ze země. To je neuvěřitelné! Tak přece jen! Běžíme zpátky na náměstí Báb Žaladín. Lidé se smějí a tváří, jako by ze zatuchlého přítmí vyšli náhle do světla a prostoru svěžího dne, kde se volně dýchá, vzduch je svěží a prostor prázdný a zvoucí k rozletu. „Vůně svobody,“ cituje Habíb jakousi báseň. Vzpomínám, jak před pár měsíci tu mladý kluk před zraky celé kavárny - a policie - zapálil obrovskou fotku prezidenta, kterými v té době vyzdobili město. „Asi byl dlouho nezaměstnaný. Chudák,“ litovali ho tenkrát polohlasem v kavárně, „teď ho na stanici zmlátí a z vězení nevyjde.“ A dnes už je možná venku!

Je vyhlášen zákaz vycházení po páté hodině. Město je teď prakticky bez policie a vládne tak trochu anarchie. Muži ze sousedství - i ten můj - se navzdory večerce srocují u příjezdové silnice do naší čtvrti, v rukou dřevěné obušky. Zítra budou na Al Džazíře hlásit, že obyvatelstvo vytvořilo oddíly domobrany, aby bránili svá města a ulice před rabujícími skupinami, které se s protesty vezou. Já zatím večeřím kuskus od maminky a přitom zjišťuji, že státní televize konečně pochopila, že bývalý chlebodárce už není tím, jehož píseň je třeba zpívat.

Ten večer dojde k pokusu vyrabovat místní obchod s domácími spotřebiči. Majitel se před zloději rozplakal, a oni obchod ušetřili. Vzpomínka na včerejší - snad spíše spontánní - rozbití a vyrabovaní místního supermarketu Magasin Générale je pro mnohé dlouhodobě materiálně frustrované pokušením - a s jídlem roste chuť. Majitelé zlatnictví v centru raději vyklidili své obchody a obuvník dokonce zabetonoval vchod i výlohu. V hloučku muži problém probírají a rabování odsuzují: „Harám (hřích)!“ Přidává se zelinář s úlovkem, který revoluce přinesla jemu: Furiantsky obsadil domek v sousedství, roky prázdný, v majetku radnice. Měl v něm úřadovat správce čtvrti, místo toho - jak vědí všichni sousedi - se tu však setkávali jeho kumpáni, aby zde popíjeli a hráli karty. „Tohle není hřích,“ zdůrazňuje zelinář. „Mám ženu, tři děti, a roky žijeme v jednom pokoji v domku u rodičů!“ Sousedi mu dávají zapravdu. Zatím jeho rodina už dům uklidila, v jeho jediném pokoji rozložila na zem koberce a na matracích popíjejí čaj. „Snad tu budeme moci zůstat!,“ říká mi jeho žena s radostí i úzkostí v hlase. „Inšá´Alláh! Kéž by Bůh dal!“

Před spaním - už pozdě v noci - z rádia posloucháme staré vlastenecké písně snad ještě z dob dekolonizace. Ty písně vyjadřují ducha dnešního dne a naději. Teď ještě nezkalenou naději. Další dny přinesou znovu tíseň, aby si relikty režimu v „nové“ vládě neukradly moc zpět, a obavy, zda nová svoboda bude schopna na všech frontách naplnit vše, co se od ní tolik očekává.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.