Chtěl jsem psát o něčem jiném, než budete nakonec číst, ale změnil jsem úmysl. Chtěl jsem, a už jsem toho měl odstavec, psát o emigraci, protože zas prý asi dvacet lidí se chce z této země vystěhovat. Mínil jsem, a už jsem měl začátek, uvažovat o tom, jaká je to pro nás všechny porážka a ztráta, jejíž základ byl podle mé asi půl hodiny trvající úvahy položen na „železničářském plese" roku 1977. Větu o tom jsem pak ale škrtl, jelikož se nechci bez řádného důmyslu hádat s Hejdánkem, a na důmysl neměl jsem chuti ani času. Hejdánka tu jmenuju ne z potměšilosti, nýbrž z respektu a nouze: vždyť on tu zbude z ostrých hádačů pomalu sám, když ti, co opouštějí toto slzavé údolí, ztrácejí ke sporům s pozůstalými titul. Vidíte, podobnou výsměšnou větu k emigrantům měl jsem i v tom prvním odstavci. Její jakási nespravedlnost mi však z opatrnosti vadila, proto jsem ji doprovodil uznáním, že každý má právo zachránit se ze svého nebezpečí, a já mám svých starostí dost. Pak jsem se na ten první odstavec, který byl o polovičku kratší než tento, tři dni neschopně díval, než jsem poznal, proč mi to dál nejde: musel bych začít psát o jistých zlých příhodách, jejichž pachatelé nepřejí si být jmenováni, dostal jsem siciliánský strach, vytočil jsem ze stroje list zkroucený přemýšlením, roztrhal ho a spláchl.

Několik dní jsem potom hledal lepší téma. Už jsem myslil, že ho mám, když jsem jednou sedě v autobuse blízko řidiče slyšel z jeho vysílačky nesrozumitelné vzrušení, z něhož pojednou vynikl zřetelný řídicí hlas: „Vyřízněte gumu a vysaďte okno, ať můžou cestující vystoupit, přepínám!" Představil jsem si senzační polohu toho druhého autobusu a jak se asi tváří ti cestující. Ještě než jsem vystoupil, dověděl jsem se z vysílačky ukončení té události: „Zranění mezi cestujícími žádná." A tak nebylo o čem dál přemýšlet ani psát.

Dále jsem hledal námět, snadný a aspoň malebný, když ne důležitý, ale vyloučil jsem zahradu, protože o té jsem psal minule. A tu když jsem v metru jel po schodech nahoru a nedržel se té černé gumy, protože se mi oškliví, zazněl pokyn: „Upozorňujeme cestující, aby se drželi pohyblivých madel. Neuposlechnutí může být pokutováno!" On se málokdo držel, a teď už se teprv nikdo nemohl chytnout, zvláště já. Snad při příští jízdě se všichni budeme držet, ale teď přeci nebudeme komusi dělat tajtrlíky. Rozpředl jsem úvahu o této obecné potřebě nedůležitého odporu, a jak mě schody unášely, zvedala se má mysl k vynikajícímu smělému námětu, který si už domyslíte. — Já ne, já jsem jej už nahoře na rovině zamítl.

V posledním fejetonu měl jsem větu, že se tráva u nás za poslední roky stala zatraceně nízkou. Jeden můj špatný známý, s nímž se pravidelně vídám, mi i tuto skromnou narážku na poměry vytkl, protože je to prý pomluva, takže se nemám divit, až vznikne kampaň o mém životě. Překvapilo mě, co to říká, a zeptal jsem se, kdo by ji měl zařídit. Řekl, že lidé, kteří se na mne hněvají, ať už tady, či v zahraničí, z čehož jsem poznal, že tady, i v případě, že v zahraničí. Protože tento můj známý nikdy neříká nic bez účelu, rozčileně jsem pravil, že si jeho slova poznamenám. Dále jsem řekl, že udělám pokus: nebudu psát o poměrech, o politice a o vládě, zdaleka se tomu vyhnu a pak uvidíme, jestli se mi nakonec vůbec dovolí psát o čemkoli. Budu schválně dodržovat zákony a stane se ze mě takový dodržovač zákonů, že nás oba jednou, mne i jeho, bude ministerstvo vnitra vystavovat vycpané.

Tak! A prosím, ať si každý všimne, že slovo dodržuju. Předchozí odstavce dokazují, s jakou odpovědnou námahou jsem se vyhnul každému páchnoucímu námětu, i když mi ležel v cestě.

Onehdy večer telefonoval Josef a pravil, že mi příštího dne doveze ten hnůj. Druhého dne brzy ráno jsem byl... no zase tamtéž jako v posledním fejetonu, abych dodávku přijal. Měl přijet v devět, ale zdržel se o dvě hodiny. Zatím jsem prořezával křoví, přemýšlel o lidech, kteří se na mě tím způsobem zlobí, a pozoroval nízká šedá oblaka, z nichž tu a tam vypadla krupka sněhu a zachrastila v listí. Hnoje bylo plné nákladní auto. Josef jej shazoval do brány a já ho odvážel. Nejprve jsem dal pár koleček k rybízu, potom na záhon, kam přijdou brambory, a nějaké kolečko pod jabloně. Hnůj později zaryju. Pak jsem ho vršil na hromadu u zdi. Ech, třeba se ani nedovím nic, vždyť skoro nečtu noviny, a kdyby to bylo moc drzé, tak jim odpovím. Ale oni ani neumějí psát jináč než blbě, takže možná bude nejlíp vůbec si toho nevšímat.

Už dávno se bojím, že odvážením úrody se zahrada snižuje. Proto jsem teď měl pocit, jako bych ji zachraňoval. Zeptal jsem se Josefa a on pravil, že dle výzkumů země na poli ubývá tolik, kolik se jí odnese na kořenech rostlin, jináč ne. Když shodil hnůj z auta, šli jsme svačit. Přitom jsem chtěl Josefovi platit, on však nic nevzal, jedině za naftu. Při hovoru náhle zaštěrchal sirkami, což mě udivilo, a tu mi vysvětlil: „Od generální opravy musím při startování zapalovat auto sirkama!" Řekl jsem: „Nechceš, já ti dám na cestu drobné suché třísky."

Než odjel, přislíbil mi ještě jednu fůru. Odvážel jsem pak hnůj do samé tmy. Asi šest koleček jsem nechal sousedovi, který ho obdivoval, jak je proleželý a mastný. Byla ho značná hromada, musel jsem si dát fošnu a navážel jsem jej nahoru, aby zabíral méně místa a měl co nejmenší odpařovací plochu. Ještě ho pak pokryju hlínou. Celou dobu jsem přitom myslel na to, že konečně dělám pro zahradu něco nad pouhý koloběh hmoty. Něco, po čem nezůstávají v zemi prázdné vyrabované díry. Ať cokoliv napíšou, pořád budu lepší než oni.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 9, listopad 1981.)