Sorokinův román se odehrává za Jurije Andropova, tedy v osmdesátých letech dvacátého století. O té době jsme neměli v České republice žádné iluze, o ruském disentu jsme věděli z našich samizdatů a přinejmenším západoněmecké televize, a když člověk uměl číst i spodní plány, koneckonců i z Rudého práva. Na druhé straně o tom nevíme vlastně nic, málokdo z nás v té době v Sovětském svazu žil, byli jsme si cizí, jako snad nikdy předtím, dívali jsme se jenom na západ. Vedly se závody ve zbrojení a my jsme jich v rámci Varšavské smlouvy byli jen trpnými účastníky.

Chápu, že v té době v Sovětském svazu napsat román o lesbické klavíristce, která neví, co se sebou a jestli má spát s ženami, s muži, s disidenty nebo s aparátčíky, bylo provokativní a že popisy sexuálních aktů přivodily autorovi obvinění z pornografie: to by se stalo samozřejmě v tehdejším Československu také. Ale co s tím dneska? Sorokin si v literární předloze hraje s představou, že zhýralou a v každém ohledu neukojenou hrdinku Marinu probere k životu a jeho smyslu prožitý orgasmus s přesvědčeným komunistou ze strojírenského závodu a ona se stane vzornou údernicí.

No, jako vtip a provokace třicetiletého dandyho z Moskvy je to snad docela zábavné, jako slovo k tomu, co se to s námi po celou tu dobu dělo, je to bez obsahu. K čemu je parodovat komunistickou odborářskou schůzi, když nic takového se dávno neodehrává (ani v Rusku ne). Že něco takového může někomu způsobovat orgasmy, je možné, sexuální perverze jsou bez hranic a do druhého nevidíme. Ale na Nové scéně to o ničem z toho, co mě tady napadá, nehrají. Oni to vážně hrají o tom, jak odborářské schůze jsou idiotské a mladé holky bývají posedlé nejen otázkami, kde je pravda a jak správně žít, ale i sexem.

Oni se totiž revolučně angažují dobýváním opuštěných a rozpadlých pevností.

Třicátá Marinina láska na Nové scéně je bezradné, nezáživné představení. Problémy jsou naprosto ve všech složkách inscenace, ale to hlavní, od čeho se celý nezdar odvíjí, je divákův pocit, že divadelníci prostě nevědí, proč tu hru hrají. Proč to vlastně Karel Steigerwald dramatizoval (nebo co s tím udělal), proč si vybrali tento Sorokinův román (nebo co to je), když v něm zrušili to, co je na Sorokinovi nejzajímavější, totiž stylizovaný jazyk.

Hrát současné ruské autory jenom proto, abychom klišovitým, neautentickým, vyčteným a nepromyšleným způsobem říkali pořád dokola, že Rusko je hrozné, že v něm žijí hlavně idioti a opilci, že život tam je zvrhlý a dědictví komunismu neodstranitelné, pak uděláme lépe, když budeme hrát něco jiného. Divadlo samozřejmě není k tomu, aby říkalo nutně jenom něco nového, ale jeho úkolem říkat třeba i staré pravdy umělecky přesvědčivým způsobem. Zobrazovat to, co každý ví, banálním, vlastně realistickým způsobem, je prostě zpozdilost, nedostatek nadání a hlavně zbytečná práce.