Studie doktorandů Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy zveřejněná tento týden potvrzuje to, co všichni dlouho tušili. Státní zakázky se zadávají tak, že stát na nich utrácí o stovky miliard víc, než je nutné. Tato studie vypočítává celkovou sumu, kterou stát rozházel v neprůhledných výběrových řízeních. Za poslední čtyři roky to dělá 276 miliard.

Zakázky tak můžou být předražené o padesát i více procent, takže se dá odhadnout, že stát za tuto dobu zbytečně vyplýtval nejméně 150 miliard (přesně se to spočítat nedá, když se do výběrových řízení přihlásil jediný zájemce, a nelze určit, na kolik by ta která zakázka přišla, kdyby zájemců bylo víc). Když se přidržíme tohoto asi podhodnoceného odhadu a budeme uvažovat ne o čtyřech posledních letech, ale o celé době od roku 1990, vyjde nám, že stát jenom kvůli neprůhlednosti a podivnosti výběrových řízení zbytečně vyplýtval 750 miliard, tedy tři čtvrtě bilionu. V jednom roce to může být minimálně 37 miliard.

Vládní balíček úsporných zákonů zasahující do sociální a mzdové oblasti, daní z příjmů, do příspěvku politickým stranám a hnutím a do stavebního spoření má tento rok ušetřit celkem 35 miliard. Tento balíček znamená snížení platu státních zaměstnanců, podpory v nezaměstnanosti, zrušení sociálního příplatku chudým rodinám, omezení porodného…

Úmyslně nechávám stranou jiné možnosti, jak zvýšit příjem státního rozpočtu, jako je progresivní daň existující v drtivé většině zemí včetně USA. U nás se pravice ohání zjednodušenou verzí neoliberalismu, jakýmsi vulgárním neoliberalismem, obdobou vulgárního marxismu minulého režimu, a progresivní daň proto vydává za levičácký vynález. Ale pravicová část společnosti se s levicí shodne aspoň na tom, že výběrová řízení mají být průhledná a s jasnými pravidly, a že stát tím ušetří miliardy.

Jenže jak ono to je s pravicí? Když se podíváme, kolik se reálně ušetří na sociálních dávkách, je to pouhý zlomek toho, co bez užitku vyteče ze státního rozpočtu takovými dírami jako jsou neprůhledné státní zakázky. Pravice však zamění část za celek, a provede tak operaci, která se dá nazvat jako ideologická metonymie. V její rétorice jsou hlavním problémem výdaje do sociální sféry a jako příklad vždycky uvede zneužívání sociálních dávek. Vyvolává tak iluzi, že dnešní ekonomické potíže jsou způsobeny především plýtváním peněz v sociální oblasti.

Postavou, která ztělesňuje původce ekonomických potíží, se stávají nezaměstnaní, Romové a v jistém smyslu i státní zaměstnanci, kteří si údajně žijí nad poměry. Vedle toho se ještě mluví o kultuře, vědě, školství, zdravotnictví, kam jde příliš mnoho peněz.

Navozuje se tím atmosféra sebeobětování. Lidé mají být odpovědní za celek společnosti a dobrovolně se omezit. Našeptává se jim, že tím udělají něco pro společnost. Zní to podobně jako hesla minulého režimu, hlásající, že člověk má pracovat pro společnost. Podivný neoliberalismus, který po nás žádá, abychom přinášeli oběti na oltář společnosti a de facto přestali sledovat maximalizaci osobního užitku.

Toho se hned chytila katolická církev. Její biskupové to ve svém prohlášení „Všichni budeme muset něco obětovat“ shrnují takto: „Nutnost reforem je všem jasná. Vidíme i základní ochotu k nim přistoupit. Proto prosíme každého jednotlivce, aby si uvědomil svou zodpovědnost a povinnost k celku.“ Asociální reformy tu dostávají morální zabarvení. Vzniká tak zvláštní a jinde neobvyklé spojení katolické církve (nebo jenom jejích představitelů?) s neoliberálními reformátory. Katoličtí biskupové jsou příkladem lidí, kteří sedli na lep oné ideologické metonymii.

U pravice tudíž nejde o nějakou čistě ekonomickou racionalitu, jak se nám snaží namluvit, ale mnohem spíše o práci s fantazmatem. Kdyby uvažovala čistě ekonomicky, tak by se musela v první řadě zajímat o plýtvání stovek miliard, k němuž dochází např. u veřejných zakázek, a ne o to, jak omezit sociální výdaje, které jsou několikanásobně nižší než uvedené ztráty.

Z tohoto hlediska je na levici, aby ukázala, co to vlastně ona ekonomická racionalita je.