Potěšila mne revoluční výzva Petra Kužvarta Co dělat s českým mafiánsko-korupčním reálným kapitalismem? Také již drahnou dobu přemýšlím, kudy z toho ven. Petr Kužvart navrhuje sjednotit občanskou společnost, vyvolat krizi, vstoupit do konfrontace s politickou mocí a prosadit společné cíle a požadavky. Zní to jako osvědčené schéma. Jenomže tohle osvědčené schéma nás s pravidelností vede z bláta přes louže do bažin. Mám-li k jeho textu kritické připomínky, pak ne proto, že bych s ním zásadně nesouhlasil, ale protože již máme — či bychom měli mít — dostatek zkušeností na to, abychom se vyvarovali obvyklých chyb.

Kužvartův vzorec zní oni, v tomto případě zkorumpovaný mafiánský establishment, a proti nim my, aktivní část občanské společnosti, usměrňující lidový vzdor správným směrem. Odpustím si laciné reminiscence, má podstatně hlubší kořeny. Opakuje se od počátků novodobého českého národního vědomí, vnikajícího ne jako hnutí za regionální autonomii proti vnější moci, ale jako hnutí dovolávající se vnější moci na pomoc proti spoluobčanům jiného jazyka a jiného sociálního postavení, proti německému panstvu.

Od této v kulturním genomu hluboce zafixované obsese neustálého vymezování se vůči druhým se odvíjí nejen naše patologická neschopnost s druhými žít, vedoucí k opakovaným tragédiím a rozpadům země v letech 1938, 1939, 1945, 1968 a 1992, ale také ona nesnesitelná lehkost, se kterou lze občanskou společnost vždy znovu a znovu poštvat proti nově vyznačkovaným nepřátelům a mezitím si v klidu obsadit uvolněné pozice. I Kužvartův projekt ji sleduje, včetně onoho implicitního vymezení se nás, aktivní části občanské společnosti nejen vůči proklatému establishmentu, ale také vůči obecnému lidovému vzdoru a naštvání (lidovému hněvu, nazýval to tatíček Beneš), který je potřeba zachytit, usměrnit a vzniklé krize posléze využít.

Jeho popis současného stavu, se kterým jinak z velké části souhlasím, postrádá klíčové vysvětlení, jak k němu vlastně došlo. Nepřivezli nám ho, jak bývá zvykem, na cizích tancích ani nám ho nevnutily žádné dramatické mezinárodněpolitické tlaky. Ač jsou spekulace o úloze amerických, ruských a izraelských agentů vděčným tématem, nelze nevidět, že se tentokráte za jásotu a plné podpory občanské společnosti rodil u nás doma, nezřídka svévolně a proti zkušenostem, představám i doporučením nejbližších sousedů a nových spojenců.

Vyjděme z faktu, že naše země bez ohledu na její momentální název, rozlohu, národnostní složení či vládnoucí ideologii patří k nejneúspěšnějším evropským projektům. Zůstaneme-li pouze u ekonomických kritérií, propadla se z předválečného sedmnáctého místa ve výši HDP na hlavu za sedmdesát let, přes odloučení hospodářsky slabší Podkarpatské Rusi a Slovenska, do druhé padesátky. Bez velmi kritické analýzy důvodů ovšem předznamenává každý další revoluční koncept nejvýše další radikálně revoluční dvacetiletku, začínající novým propadem a končící stejným fiaskem jako všechny dosavadní.

Zmíněná tribální obsese neustálého vymezování našich a vylučování cizích je nejzřetelnější, i když zdaleka ne poslední příčinou našich chronických neúspěchů. Než se pustíme do nových nepřátel, stojí za to si alespoň připomenout ty dosavadní: Habsburkové, Maďaři, Němci, západní mocnosti, Židé, Cikáni, nepřátelé Říše, kolaboranti, zrádci, mezinárodní reakce, Rusové, kontrarevoluce, ztroskotanci a samozvanci, emigranti, Vietnamci, komunisté, estébáci, vlastní stát, Slováci, Romové, socky..., takhle nenávistmi postiženého jedince bychom dávno diagnostikovali jako těžkého psychopata.

Petr Kužvart vyznačkovává další: establishment, včerejší selhavší koryfejové a intelektuálně i morálně zkrachovalí vítězové parlamentních voleb. Jakkoli s ním sdílím apriorní anarchistickou nedůvěru k lidem vybaveným mocí a zejména k těm po ní bažícím, osobní zkušenost mi říká, že i mezi současnými politiky je řada takových, kteří hledají společná východiska stejně upřímně a stejně bezradně jako on nebo já. Včetně KSČM a ODS, ba i včetně oné protřelé Lišky, kterou výslovně jmenuje. Všichni jsme produkty i původci stejné společnosti se všemi jejími pozitivními i negativními vlastnostmi. Politici nejsou o nic lepší ani horší než zbytek národa, jen má jejich jednání závažnější důsledky.

Na rozdíl od šedesátých a osmdesátých let nám všem ale chybí přesvědčivá vize. Někdejší rovnice demokracie = svoboda = lidská práva = právní stát = volný trh = ekonomická prosperita se v průběhu dvacetiletí ve všech svých částech sesypala. Nejúspěšnější společnosti, alespoň měřeno ekonomickým růstem, jsou dnes téměř vesměs autoritativní režimy, zatímco starý dobrý Západ urychleně pokračuje v rozkladu všeho, co dosud tvořilo jeho identitu. Zároveň je ale tato bezradnost i šancí nově, kriticky a důkladně promyslet, na jakých základech si chceme svou společnost utvořit, aby se v ní konečně dalo žít.

Petr Kužvart navrhuje jednotu v boji o moc. Obávám se, že tento koncept není součástí řešení, ale naopak zdrojem problému. Představa, že se moc válí na chodníku a stačí shýbnout se, uchopit ji a je vyřešeno, fascinovala generace našich vůdců počínaje Masarykem a Benešem přes Gottwalda a Husáka až po Havla a Klause. Jenomže myšlení a konání v kategoriích moci má nevyhnutelné zákonitosti, které své proponenty rychle zavedou daleko od původních představ a předsevzetí do nových závislostí a končí tak, jak naše režimy spolehlivě končívají.

Hledáme-li tedy východiska pro stabilnější a snesitelnější společnost, připadá mi slibnější představa jednoty ve zodpovědnosti (doufám, že tohle slovo současná vláda ještě nestihla definitivně zdiskreditovat) než jednoty v boji o moc.

Ne ovšem jednoty sevřených šiků, bojujících proti společnému nepříteli bezmála stejně urputně jako proti názorových úchylkám ve vlastních řadách, ale jednoty všech, kdo obývají náš společný geografický prostor či jsou s ním nějakými pouty spojeni. Bez vymezování a vylučování. Patří k nim nejen politici současného a všech předchozích establishmentů, ale právě tak i komunisté a estébáci, čeští Romové, Slováci, Vietnamci, Němci, Ukrajinci stejně jako krajané, emigranti a vyhnanci, kteří si k zemi dodnes uchovali vztah. Že všichni zastávají různé názory a hodnoty, je nejen samozřejmé, ale přímo životně důležité, má-li si společnost uchovat schopnost včas rozpoznat a účinně řešit stále nové problémy ve stále komplexnějším světě.

A také ne ve zodpovědnosti rozpočtové, vycházející z předpokladu, že i ti nejchudší jsou pořád ještě příliš bohatí, ale ve zodpovědnosti za to, aby se tu dalo žít. Všem a trvale. Za to, aby se nikdo nedostával do bezvýchodných situací, aby slabší byli chráněni před silnějšími a aby nebylo možné získávat prospěch ku škodě druhých. Tato jednoduchá pravidla lze dle libosti zdůvodňovat eticky kategorickým imperativem, metafyzicky ideály humanitními či juristicky lidskými právy, ale především jsou to zcela základní pragmatické předpoklady dlouhodobé stability každé kultury bez ohledu na její náboženské či ideové pozadí.

Zcela souhlasím s Petrem Kužvartem, že takový posun nepřijde a nemůže přijít z politického establishmentu, a že musí přijít z občanské společnosti. Souhlasím s ním i v tom, že dnešnímu establishmentu je třeba odebrat značnou část jeho moci. Nikoliv ale sjednocením občanské společnosti do jednotné koordinační sítě, na to je naštěstí příliš heterogenní, než aby to bylo možné. A také ne převzetím moci novými skupinami sjednocenými kolem společných požadavků a cílů — ty se nenazývají občanská společnost, ale politické partaje.

Omezení moci establishmentu ovšem předpokládá další společenskou instanci, která ji vykonává či vykonávat může. Shodujeme-li se ve spoléhání na občanskou společnost — a mimo ni nám zbývá pouze autoritativní vůdce, znamená to logicky, že touto instancí může být jedině občanská společnost sama. Takové řešení se nazývá přímá demokracie a jejím nejúčinnějším nástrojem je referendum. Nechrání sice před neuváženými rozhodnutími, ale dává alespoň šanci jim předejít. Zato dramaticky snižuje prostor pro mocenskou libovůli a korupci. Jestliže referendum může každý již přijatý zákon zrušit či změnit anebo prosadit vlastní, obrací se každá legislativní libovůle proti svým původcům, a korumpování politiků se stává příliš nejistou investicí.

Institut referenda je ideologicky neutrální a mohou se na něm skutečně shodnout všechny části občanské společnosti. Je i jedno, která konkrétní politická konstelace ho nakonec legislativně prosadí. Není k tomu potřeba žádných bojů o moc, ale pouze vytrvalé a důrazné připomínání a vyžadování, než si dostatečná část politického spektra spočítá, že referendum v programu vynáší víc hlasů než jeho ignorování či odmítání.

A pokud se někdo neobejde bez nepřátel a bojování, upozorněme ho, že naším největším nepřítelem jsme my sami, naše vlastní vzorce myšlení a jednání, které jsme si nechtě osvojili doma, ve škole, v sousedství a které nechtě předáváme dál našim dětem a našemu okolí.