V roce 1976 jsem pochopila, že mě k dennímu studiu na vysoké škole nepřijmou (možná by se dalo proniknout třeba na strojní fakultu, ale na to jsem neměla schopnosti ani zájem, nešlo mi o fakt studia, ale o studium oboru, který mě zajímal). Životní pocit z tohoto zjištění byl hrozný a vedl mě k tomu, že jsem si začala hledat přátele a styky v jiných oblastech lidských činností, než tomu bylo doposud. Chtěla jsem vědět, jak se žije mimo kulturní sféru, která byla tak odporně vydíraná režimem a která také s tím režimem odporně kolaborovala. Celé to vyvrcholilo podpisem Anticharty v Národním divadle, který jsem sledovala v televizi, a srdce mi při tom tuhlo na kámen.

V té době jsem zjistila, že čekám dítě. Neměla jsem z toho radost, nebyla jsem vdaná, ani jsem nevěděla, jestli budu, neměla jsem kde bydlet, byla jsem hrozně mladá, ale přesně si pamatuji, že mi představa, že budu mít malé dítě, začala postupně připadat jako to jediné hezké, co si v té době dovedu představit. Přijala jsem to trpně a ne moc pořádně, měla jsem různé nedostatky v docházení na lékařské kontroly (což bylo ale dáno také tím, že jsem celkem nikde nebydlela, a tam, kde jsem byla hlášená, jsem se nezdržovala), a tak se na mě nahlíželo do značné míry jako na asociála. Nejvíc se to projevilo v porodnici v Krči, kde mi při příjmu napřed vynadali, že jedu k nim, pak mnohovýznamně pozvedli obočí, když jsem do dotazníku vypověděla, že jsem svobodná, no a pak se už narodil syn, čímž se potvrdilo, že celá ta komedie byla zbytečná a dítě je zaplaťpánbůh zdravé. Protože jsme vlastně nikde nebydleli, otec mého dítěte byl v hospodě, jak radí sexuolog doktor Uzel, dokonce v jiném městě.

Byla sem připravená na to, že budu s dítětem sama, a říkala jsem si, že z mateřské a rodinných přídavků uhradím základní životní provoz (můj předchozí plat byl 1160 Kč měsíčně za 8 hodin, to bylo snad dokonce méně než součet „dávek“) a snad budu nějak dálkově nebo externě přece jenom moci studovat. Byla jsem odhodlaná chodit s dítětem do školy (a Rut Kolínská mi může potvrdit, že jsem nebyla jediná).

Rodinné poměry se ale změnily a narození dítěte probudilo v jeho otci potřebu postarat se o rodinu. A učinil to, s velkým nasazením. Zkoušel dokonce kvůli bytu pracovat v uranových dolech (a rád a takříkajíc s „odřeným hřbetem“ se odtud před podpisem desetiletého závazku dostal), nakonec si našel místo u státních lesů a přestěhovali jsme se na hájovnu. V té době (léta 1976,77 a 78) to byla životní změna jednoznačně k lepšímu. Malý plat hajného byl poněkud kompenzován naturálními produkty ze zahrady, sadu a dvora. S tím vším samozřejmě bylo hodně práce, ta práce ale šla dobře dohromady s výchovou dětí, a tak jsem měla další dvě děti při plném vědomí, že si tak prodlužuji mateřskou na pět let, a odkládám tak nutnost hledat si zaměstnání. To zůstávalo problémem — přiměřená práce pro mě nebyla, všechna zaměstnání až do roku 1988 byla vždycky pod mou kvalifikaci, mimo mé schopnosti a nadání, někdy i s nepříjemnými důsledky pro mě (například neustálé inventury a manka ve venkovském obchodě, kde jsem prostě nedokázala uhlídat dodavatele a zákazníky a odpisy a ztráty). Ještě nejlepší bylo dělat v lese, to byl člověk alespoň venku a mohl si přemýšlet. I když — možná až moc, v té beznaději.

Měli jsme jednu spřátelenou rodinu, která tak jako my jsme měli tři děti, měla ty děti v dvouletých odstupech čtyři — napotřetí se narodila dvojčata. I oni tak řešili své problémy s tím, že nemohli získat byt v místě, kde oba měli práci, a nemohli oba dostat práci tam, kde měli jakýs takýs byt.

Musím říci, že všechny naše děti — ty naše tři a spřátelené čtyři — jsou dnes dospělé, všechny pracují, některé samy mají děti, všechny vystudovaly nebo se vyučily (některé postupně to i ono), stojí na vlastních nohách, žijí zodpovědně, jsou „platnými členy společnosti“, jak se říkalo v době, kdy my, jejich rodiče, jsme moc platnými členy společnosti nebyli, ani být nechtěli (však společnost o nás nestála). Protože vyrůstaly v dost skromných podmínkách, někdy dokonce i na hranici bídy (to když jsem se rozvedla a zůstala s nimi sama s polovičním úvazkem uklízečky, nic lepšího pro mě nebylo), naučily se hospodařit a bez mnoha věcí se obejít. V jisté době, to už byla léta osmdesátá, se na nás pohlíželo jako na asociály, například v domě, kde jsme, už ve městě, bydleli.

(Z hájovny nás napřed zkusili vyhodit a pak jsme odešli sami.) Moje rodina nakonec nevydržela, zmínění přátelé však jsou spolu dodnes.

Omlouvám se těm, kteří dočetli až sem, za ten osobní tón (o sobě mluvte jen, jste-li k tomu donuceni a i tak jen málo, píše Jiří Guth Jarkovský. Prosím, aby to bylo bráno tak, že se cítím donucena). Jde mi o úvahu nad současnou společenskou atmosférou.

Dnes už se veřejně přiznává, že v době normalizace, která byla spojená s řadou nesmyslných a diskriminujících pravidel (například že dítě bývalého člena KSČ, z této strany vyloučeného — a vyloučen byl i ten, kdo vystoupil — nesmí studovat na vysoké škole, ba nesmí k tomuto studiu dostat ze střední školy doporučení) pracovala celá rozsáhlá „šedá zóna“ na některých docela prospěšných opatřeních. Skoro si myslím, že ona husákovská velkoryse propopulační politika byla míněna i jako šance pro různě diskriminované lidi dělat něco smysluplného a rozumného — vychovávat děti.

„Parazitování“ na rodinných přídavcích a mateřských podporách mě osobně rozhodně odvrátilo do emigrace — a to si režim přece přál, abychom mu neemigrovali. Díky dětem jsem našla jasnější perspektivu budoucnosti. Děti mě přivedly k zájmu o ekologii a udržitelný život, o zdravé vaření, mezi rodinami s dětmi probíhalo předávání šatstva a sportovních potřeb i všelijakých plodin a ovoce, vzájemné hlídání, společné akce. U dětských lékařů jsem cítila jednoznačnou sympatii — u učitelů naopak kupodivu žádnou. (O režimu jsme dětem nelhali, stejně viděly, že žijeme jinak než většina, nevěřily by nám. Ideologům jsme byli nepříjemní, ale jinde jsme získávali sympatie a podporu.)

Mohla jsem se spolehnout, že když zavolám na pohotovost, že dítě má horečku nebo bolest v uchu, přijede se na něj lékař podívat i v neděli, a když to vypadalo na nutný převoz do nemocnice, pošle nám sanitku. Nikdy jsem toho nezneužívala vědomě, i když musím přiznat, že někdy byly moje obavy přehnané. Kdyby tehdy existovaly poplatky za pohotovost, nevím, jak bych jednala — někdy jsem ty peníze doma opravdu neměla.

Musím tady otevřeně přiznat, že jsem tím, že jsem měla tři děti po sobě, řešila „na úkor státu“ i svou faktickou nezaměstnanost. Když nebyla práce ani možnost studovat, pracovala jsem doma kolem hospodářství a dětí. Můžu klidně prohlásit, že stát na tom nic netratil. I dnes vím o několika ženách, které nemají z různých důvodů odpovídající práci ani perspektivu a docela rády a dobře by tu situaci řešily tím, že by měly děti. Jenomže se bojí, že pak neobstojí.

Uvědomuju si, jak samozřejmě přijímáme, co nás obklopuje, a přitom by to mohlo být i jinak. Pokládáme za naprostou nutnost, aby mezi všemi většími městy vedla dálnice, ale klidně slevíme ze svého práva na pohotovostní návštěvu lékaře — ale vždyť je to jenom otázka priorit. Považujeme za nutné zachraňovat banky, ale z finančních důvodů zavíráme venkovské školy. Nabízí se nám luxus tam, kde by stačila mnohem prostší obyčejnost (například nové plavecké bazény), námi obývaný prostor se rozšiřuje a nabývá jakéhosi designu, jeho vnitřní, obýváním podmíněná útulnost se však ztrácí. Neustále se bavíme o finanční udržitelnosti prosté lidské existence, zatímco kolem budujeme zařízení a stavby, které jakoby s člověkem neměly nic společného.

Mít děti je pro společnost jednoznačně prospěšné. A ne proto, jak se dnes blahosklonně píše, že dnešní děti budou pracovat na naše budoucí důchody, ale proto, že jednotlivé generace se ve společnosti ovlivňují, že rodiče dětí získávají jiný pohled na svět a jeho hodnoty než bezdětní dospělí, že znají cenu obav o zdraví, o budoucnost, o život, ale i radost z pokroku, nových dovedností, nezištnou radost z úspěchu. Jak se může důchodová reforma obejít bez propopulační výzvy, vůbec nechápu. Každá generace přece odevzdává svým dětem aktiva i dluhy. Jedním z nejcennějších aktiv je smělá vyhlídka do budoucnosti. Naše politika, doslova zabetonovaná rozvojem, kterého není k životu třeba, staví se proti životu. Vlastně si přeje smrt. K níž také svou lakotou a necitelností postupně spěje.