Gliwice bez konce II

Autor se v druhé části svého textu zamýšlí nad fenoménem válek a násilí jako takového. A také nad tím, jak se vymanit z tohoto způsobu organizace světa.

Operace Northwoods 1962
Americká televizní společnost ABC informovala 1. května 2001 – několik měsíců před útokem na Trade Centrum – o tajných dokumentech americké armády ohledně provokací proti Kubě. Počátkem šedesátých let vypracovalo americké velení plán, v němž byly zahrnuty teroristické akce proti civilnímu obyvatelstvu, které měly za úkol ospravedlnit americkou invazi na Kubu. Mělo se jednat o vraždy kubánských emigrantů, potopení člunů s uprchlíky na volném moři, únos letadel, výbuch americké lodě a teroristické útoky v amerických městech. Tyto operace byly plánovány na základě požadavku americké vlády, byly součástí operace Mongoose – přepadení Kuby v roce 1962. Plány podepsal šéf generálního štábu USA generál Lyman Lemnitzer. Lemnitzer představil své plány Robertu McNamarovi v březnu 1962. Není známo, jak McNamara reagoval, ale za tři dny prohlásil prezident Kennedy, že není realistické, aby USA napadly Kubu. Za několik měsíců po zrušení operace Northwoods byl také odvolán McNamara. Po čtyřiceti letech byly údaje o plánu tajných operací proti Kubě zveřejněny.

Incident v Tonkinském zálivu 1964
Na počátku vietnamské války stál inscenovaný útok na americkou loď plavící se v mezinárodních vodách. Údajně měla být napadena severovietnamskými hlídkovými čluny. K žádnému takovému útoku ale vůbec nedošlo. Domnělý přepad se stal záminkou k napadení Severního Vietnamu a dlouhotrvající válce, která stála asi 1,5 milionu životů vojáků na obou stranách a až 2,7 milionu civilních obětí.

Výnos amerického Kongresu ze dne 7. srpna 1964, který započal vietnamskou válku, byl založen na lži. V rezoluci k incidentu v Tonkinském zálivu se říká, že „námořní jednotky komunistického režimu porušily principy Charty OSN a mezinárodního práva, když úmyslně a opakovaně napadly válečné lodě Spojených států nalézající se v mezinárodních vodách“. Později bylo potvrzeno z materiálů Pentagonu a v roce 2002 z oficiálních telefonních protokolů prezidenta Johnsona, že rezoluce, pro niž hlasovalo ve Sněmovně reprezentantů všech 414 a v Senátu 88 proti dvěma, neobsahovala ani slovo pravdy. V dubnu 2004 napsal ve Washington Post někdejší senátor Robert Byrd, že před čtyřiceti lety hlasoval pro rezoluci, aby později zjistil, že tvrzení vlády byla lživá.

Americké lodě se v uvedené době nezdržovaly ani v mezinárodních vodách, natož s mírovým záměrem, ale podílely se na sabotážních akcích v Severním Vietnamu.

To potvrdil L. B. Johnson 3. srpna 1964 v telefonickém rozhovoru, když hovořil o skrytých operacích, na nichž se také podílely vojenské lodě. Jednalo se o vyhazování mostů, silnic a další vojenské operace.

Chile 1970
Několik týdnů před volbou Salvadora Allendeho za prezidenta Chile dostala kancelář CIA v Santiagu telegram, který by mohl být praktickou ukázkou státního terorismu, protože obsahoval následující body: sbírat informace o důstojnících, kteří vykazují sympatie k puči; propagandou, teroristickými akcemi a dezinformacemi vytvořit klima puče, provokovat levicové kruhy, a tak připravit záminku pro státní puč; informovat důstojníky, kteří inklinují k puči, že jim vláda USA zajistí veškerou podporu při vojenském puči až k hranici přímé vojenské intervence USA.

Příkaz k puči přišel přímo z Bílého domu, kde se 15. září 1970 sešli k poradě o tom, jak zabránit volbě Allendeho, prezident Nixon, poradce bezpečnosti Henry Kissinger, ministr spravedlnosti John Mitchell a ředitel CIA Richard Helms. Doporučení prezidenta Nixona byla následující i když je malá šance 1:10, je třeba Chile zachránit; všechny náklady se vyplatí; ambasáda musí zůstat stranou; k dispozici je deset milionů dolarů; když bude potřeba, tak více; musí to být celodenní zaměstnání pro nejlepší muže, které máme; je třeba nechat zkolabovat chilské hospodářství; do 48 hodin dodat akční plán. Před senátním výborem dne 15. července 1975 Helms vypověděl: Byl to rozkaz, který obsahoval všechno.

Gladio 19501990
Po druhé světové válce vybudovaly USA a jejich spojenci v NATO se svými tajnými službami síť tajné armády, která je zodpovědná za plánování státních převratů, vraždy, bombové útoky a další zločiny. Tato organizace existovala nejméně do začátku roku 1990. K nejhorším zločinům organizace Gladio a tajné lože P2 patří bezesporu bombový útok 2. srpna 1980 na nádraží v Boloni, při němž bylo zabito 85 osob a 200 bylo těžce zraněno. Po atentátu byly ihned obviněny radikální levicové skupiny. Roku 1990 vydal Evropský parlament rezoluci odsuzující Gladio a požadoval plné vyšetření a úplné rozpuštění těchto paramilitárních struktur, které se vymkly veřejné kontrole a spolupracovaly s tajnými službami států v organizaci NATO. Rezoluce protestuje proti postoji určitých vojenských amerických činitelů v nejvyšším velitelství spojených evropských sil (SHAPE) a NATO podněcovat v Evropě vznik tajných zpravodajských a operačních sítí a požaduje po členských státech, aby demontovaly všechny tajné vojenské a paramilitární struktury a vyhotovily seznam aktivních organizací a jejich vztahů ke státním tajným službám. V roce 2000 vydal italský senátní výbor prohlášení, v němž říká, že „masakr byl organizován nebo podporován osobami ze státních italských institucí a osobami, které byly ve spojení s americkými tajnými službami“.

Rozhlasová stanice Deutschlandfunk k 25. výročí boloňské tragédie referovala, že „smrt 85 lidí byla výsledkem a součástí dlouho připravovaného plánu zrušit v Itálii demokracii a nahradit ji autoritářským systémem“. To byl plán neofašistické tajné lože P2. Za bombové útoky byli na deset let uvězněni „velmistr“ lože P2 Licio Gelli a agent CIA Francesco Pazienza.

S odvoláním na vyšetřujícího soudce Libero Mancusa německé rádio Deutschlandfunk uvedlo, že na seznamu P2 byli uvedeni „vysocí důstojníci armády, šéfové tajných služeb, řada státních zástupců, soudců a pochopitelně mnoho politiků i podnikatelů“ a pod číslem 1816 i někdejší stavební podnikatel a nynější předseda vlády Silvio Berlusconi.

Výbuch ve vězení v Celle 1978
Dne 25. července 1978 vyrazil výbuch díru do železobetonové zdi vysoce hlídaného vězení v Celle v Dolním Sasku, v němž si odpykával trest také terorista RAF Sigur Debus. V blízkosti byl nalezen automobil, který měl být použit k útěku, munice a falešné pasy na jméno Debus a v jeho cele rovněž nástroje k úniku.

Osm let po výbuchu bomby potvrdil vyšetřovací výbor dolnosaského zemského sněmu, že incident „Aktion Feuerzauber“ naplánovali, organizovali a provedli členové zvláštní skupiny GSG ve spolupráci s dalšími spolkovými a zemskými úřady.

Úřední teroristé měli nakonec na svědomí i jednu oběť s poukazem na bombový útok byly vězeňské podmínky Sigura Debuse zostřeny, že se pokusil bránit proti této nespravedlnosti hladovkou. Vedení věznice odmítlo jakékoliv ulehčení, a tak Debus v dubnu 1981 ve vězení zemřel.

Račak 1999
Také útok NATO na Jugoslávii v roce 1999 se započal lží. Jako bezprostřední důvod války se uvádí masová vražda albánských civilistů, kterou měli spáchat Srbové v Račaku v Kosovu. V Berliner Zeitung to v lednu 2004 komentovali, že „západní politici tuto událost použili k tomu, aby přesvědčili veřejnost o nutnosti útoku NATO na Jugoslávii“. Helena Ranta, finská patoložka, která vedla v Račaku vyšetřování, vysvětlila v novinách, že „celá řada vlád měla zájem na verzi činící odpovědnou srbskou stranu. Takové důkazy jsem jim ale nemohla poskytnout“. Již v roce 2004 uvedla vědkyně pro ARD Monitor: „Lze říci, že celá scéna byla aranžována.“ Tehdejší poradce americké vlády Wayne Merry uvedl ve vysílání, že „není pochyb, že UCK chladnokrevně kalkulovala s tím, že ztráty jejich vlastních civilistů a jejich celosvětová prezentace jako obětí bude předpokladem pro evropskou vojenskou intervenci.“ Podle Monitoru byli mrtví použiti, aby se umlčely pochybnosti nad smyslem útoků NATO.

Memorandum Bush/Blair 2003
Pět dní předtím, když americký prezident Bush poslal svého ministra zahraničí Colina Powella do Bezpečnostní rady OSN s hororovými historkami o iráckých pojízdných laboratořích na jedovaté plyny a chemické bojové látky, stejně jako s „důkazem existence prostředků hromadného ničení v Iráku“, a deset týdnů před začátkem války věděl Bush, že v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nejsou. To vyplývá z memoranda ze setkání Blaira a Bushe dne 31. ledna 2003. Díky britské indiskrétnosti ukázal zveřejněný protokol, jak napsal New York Times 27. března 2009, že prezident a ministerský předseda museli vědět, že v Iráku nebyly nalezeny žádné zbraně hromadného ničení. S ohledem na možnost, že před plánovanou invazí také nebudou žádné nalezeny, hovořil Bush o více variantách, jak vyprovokovat konfrontaci. Ty rovněž zahrnovaly možnost maskovat špionážní letoun jako letadlo OSN v naději, že po něm bude stříleno.

Provokace proti Íránu 2008
Americký viceprezident Cheney doporučil v létě 2008 na strategickém jednání připravit válku v Íránu pomocí cílených provokací. V diskusi bylo navrženo tucet myšlenek, jak započít válku. Toto zveřejnil investigativní novinář a nositel Pulitzerovy ceny Seymour Hersh 9. července na národní konferenci mladých žurnalistů ve Washingtonu. Mezi jiným Hersh také zveřejnil v roce 1968 informace o masakru v My-Lai ve Vietnamu a v roce 2004 o systematickém mučení v americkém vězení v Abú Ghrajb v Iráku.

Cheney osobně například navrhoval, aby v amerických loděnicích byly postaveny kopie íránských rychlých člunů a osazeny vyzbrojenými komandy amerických speciálních jednotek Navy SEAL v íránských uniformách. Podle Hershe dále navrhoval, aby tyto lodě zaútočily na americké lodě plující Hormuskou úžinou, a aby došlo k boji. Protože by ale při této akci Američané zabíjeli Američany, Cheneyho plán se neprosadil.

V článku, který vyšel na počátku července 2008 v The New Yorker pod názvem „ Příprava bitevního pole – Bushova administrativa zesiluje tajné akce proti Íránu“, Hersh poukázal, že Kongres USA již koncem předešlého roku na podnět prezidenta Bushe souhlasil s eskalací tajných operací proti Íránu. K tomuto účelu bylo vyčleněno až 400 milionů dolarů na špionážní akce, destabilizaci náboženských vůdců v zemi, stejně jako na podporu menšin a disidentských skupin. Podle údajů Hershe byla tato Bushova politika proti Íránu v Kongresu podporována vedoucími politiky Demokratické strany. Alarmující zjištění Seymoura Hershe byla ve velikých koncernových médiích v USA i západní Evropě ignorována.


Co je vlastně příčinou, že mocní tohoto světa připravují takové špektákly? Vysvětlení bychom asi mohli najít vícero. Je pravděpodobné, že se pokoušejí legalizovat násilí, protože mu věří jako cestě k dosažení svých cílů. A nejsou to výlučně jen machové známé jsou i ženy, které jako by se minuly svým pohlavím třeba paní Thatcherová.

Možná se vládnoucí pokoušejí odvést pozornost od vnitřních problémů. Zahlušit veřejné mínění problémem ještě větším. Pruský generál Carl von Clausewitz říká, že války jsou pokračováním vnitřních konfliktů. Máme však štěstí, že jsme tak malá země, která se do nikoho nemůže pustit.

Často se opakuje, že prostě jsme už tací, že války a násilí byly odjakživa, a že to tak bude do skonání světa. Je to ale pravda? Veřejnosti by se mělo dostat více informací také z druhé strany, třeba o tom, jak byly interpretovány archeologické průzkumy prastarého osídlení v turecké Anatolii. Ukazují, že kdysi zde žila společnost, která byla jen minimálně hierarchická, a žila několik tisíc let v nenásilných komunitách.

Určitě bychom měli hledat cestu ven z krvavé pasti. Možná by to mohla být ta správná civilizační mise. Dala by sama sobě mnohem větší smysl než autodestruktivní nárůst spotřeby.

Měli bychom si uvědomit příčiny zla v nás, například jeho perinatální kořeny, o nichž se můžeme dočíst v dílech česko-amerického psychiatra a předsedy mezinárodní transpersonální společnosti Stanislava Grofa, českého Junga, jak mu za vodou říkají. A poučit se, že existuje možnost práce s těmito zážitky.

Měli bychom především ale pochopit, proč nás násilí tak přitahuje. Není to proto, že by násilí mělo nějakou vyšší hodnotu. Přitažlivost násilí je obranou, která byla v průběhu vývoje včleněna do našeho vědomí. Kdybychom totiž násilí pozornost nevěnovali, tak bychom byli existenčně ohroženi. Násilí okolo nás musíme bedlivě pozorovat, abychom se mohli rychle rozhodnout, zda bojovat o život, nebo zda utéci. To je pravý smysl atraktivity násilí. Ti, kteří však násilí glorifikují, tuto vlastnost jen zneužívají.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.