Před pár dny se mi přihodilo, že jsem za hodně chladného počasí viděl ležet na chodníku holuba, který měl zraněné, snad zlomené křídlo. Nevydával žádné zvuky, jen se díval a zdálo se mi, asi naivně, že v jeho pohledu vidím smutek. Zahlédl jsem v jeho očích smutek celého tvorstva. Takový tvor si asi není vědom své smrtelnosti. To bude zřejmě problematická výsada člověka. Je zajímavé, že objev smrti v raném dětství bývá blízko objevu vlastního já. Je v tom skryt protest. Jak může něco takového, jako je lidské já, zaniknout? Ale ten holub snad nějak tuší svůj konec. Věděl jsem, že mu nemůžu pomoct.

Resignoval jsem a řekl jsem si, že asi bohužel musím krutým zákonům života nechat volný průchod. Holuba asi nelze vzít a odnést k veterináři, i když mám kamarádku s tak soucitným srdcem, že by to udělala. Nemá to jako pravidlo, natož pravidlo pro ostatní lidi. Jen v jednotlivém případě nesnese pohled na bolest a na rozdíl od ostatních devadesáti devíti ze sta neodvrátí pohled, nýbrž jedná. Má doma malý zvěřinec, ve kterém dokonce v míru vedle sebe žijí obrovský pes, kocour, malý ježeček a pár dalších uzdravených nalezenců. Je to vlastně kousek ráje, podobně jako v buddhistickém Tygřím klášteře v západním Thajsku, kde spolu s několika málo mnichy bydlí stovky přinesených zvířat od pávů přes divoká prasata a buvoly až po osm tygrů.

Je snad poněkud neupřímné rozněžňovat se nad prostým přírodním faktem smrtelnosti všech živočichů, když denně v podobě mediálního obrazu a dost často i v syrové realitě potkávám utrpení. Jsou to občas připomínaní psi vystrčení z auta nebo přivázaní ke stromu, jsou to různá domácí nebo hospodářská zvířata trápená hladem a mlácená. Ale bylo a je kolem mne i dost lidí trýzněných přinejmenším duševně. Znám i člověka, kterého neumím označit jinak, než archaickým a pro někoho snad dnes už směšným výrazem ušlechtilý, který si nese stigma násilí, které podstupoval jako dítě ve své rodině. Nese to statečně, pomáhá jako terapeut jiným trpět méně, ale z jeho očí někdy vyzařuje podobný smutek, jako ten, který jsem potkal před pár dny na pražské ulici.

Ještě bych pochopil (i když neschválil) násilí z vášně, ale děsí mě chladné, cynicky vykalkulované psychické a fyzické násilí. To lze sotva vysvětlit jen individuální patologií. Mám na mysli krutost na pracovištích, a asi málo pomůže, že jsme pro to zavedli anglické názvy mobbing (šikana od kolegů) a bossing (šikana od šéfa). Děsí mne (obvykle snad jen duševní) násilí v politice a to, že už to není skrývaná deviace, ale vyznávané pravidlo. Příkladem může být projev nynějšího českého ministra životního prostředí, který na kongresu ODS roku 2007 vyžadoval, aby se do této země a do Evropy vrátil kapitalismus. Svět založený na vítězích a poražených je prý „možná krutý a zlý“, ale je prý svobodný a takový svět má odpovídat ideové vizi této strany.

Občas se tu podělím o své smutné zkušenosti z nového hyperdemokratického média, jímž jsou různé internetové diskuse a chaty. V posledních dnech jeden z diskutujících zopakoval frázi z rudých brožurek minulého režimu, že stát je organizované násilí. Nebyl to starý komunistický nostalgik. Nedalo se přesně zjistit, k čemu se hlásí. Občas se ozvaly tóny vulgárního mechanistického materialismu, občas radikálního ekologismu a do toho i fráze z okruhu české postmoderní hry na buddhismus. Možná měl jakési matné povědomí o bolesti tvorstva a jeho charakteristika státu mohl být povzdech. Snad v tom bylo i přání, aby to bylo jinak, i když bez síly a ochoty něco pro to udělat.

Je nepochybné, že stát násilí uplatňuje a že mu na rozdíl od násilí individuálního nebo skupinového připisuje legitimitu, ať už jsou to akce armády, policie, vězeňské správy nebo jiných silových resortů, jak se tomu v poslední době říká. Ušlechtilé duše by odmítly jakékoli státní násilí. Eticky důslední křesťané, jako jsou dnes např. mennonité a jako byla stará Jednota bratrská v prvních desetiletích své existence, odmítají přinejmenším aktivní účast na něm. Možná jde právě o to, co stát prosazuje pomocí sankcí. Sotva připíšeme oprávněnost všem zákonům a nařízením diktátorského režimu. Konfrontováni s nacistickým, stalinským nebo polpotovským běsněním asi máme tendenci dát za pravdu skeptikovi a spokojit se s definicí takového státu pomocí legitimizovaného násilí.

Můj spoludiskutující asi neměl zkušenost s tyranskými či despotickými režimy minulosti. Měl diskusní styl lidí narozených ve druhé půlce osmdesátých a na začátku devadesátých let minulého století. Z dalšího průběhu debaty bylo zřejmé, že mu jde o něco jiného. Položil mi totiž otázku: „Chceš říct, kdyby krádež nebyla trestná, že bys všechno zaplatil?“ Na moje udivené a upřímné doznání, že samozřejmě ano, reagoval napřed sérií dalších otázek. Jestli prý přecházím na jen zelenou, i když není v okolí policista. A jestli třídím odpad. Když jsem mu vše odsouhlasil, prohlásil, že jsem pan Dokonalý a že jsem jako farizej z evangelií.

Diskuse se pozvolna sunula do polohy polemiky a skončila v hádce. To už zajímavé není. V závěru její ještě společensky přijatelné fáze jsem se přihlásil k pojetí, že stát není mým nepřítelem, kterého je třeba především ošidit a vůči kterému je třeba se chytře maskovat a skrývat, aby nás nepřistihl. Jinými slovy, přihlásil jsem se k pojetí, že stát to nejsou oni, nýbrž že jsme to my. Mám za to, že státem v užším smyslu jsou instituce státní moci zákonodárné, výkonné a soudní, ale stát v širším smyslu zahrnuje také území a obyvatelstvo. Obyvatelstvo ne jako ukazatel demografických průzkumů, ale jako svou občanskou bázi.

Jsme-li stát my občané a ustanovujeme-li si orgány státu za účelem organizování společného života, jsou zákony našimi produkty. My jsme je vytvořili. Má-li zůstat demokratická rovnováha mezi „vládou lidu“ a „vládou zákona“, možná jsme rozpoznali, co je podle přirozeného práva správné a v zákonech jsme to suverénně vyjádřili. Represivní aspekt zákonů by pak byl pro ty, kdo se na strukturovaném občanském společenství nepodílí, kdo potřebují nad sebou drába, otrocké duše, které jednají občansky slušně a solidárně jen z obavy před trestem. Jsou to, jak se říkávalo cyklistické typy: nahoře se hrbí, dole šlapou.

Až sem bych i po pár dnech trval na tom, co jsem zastával ve virtuální polemice. Dnes už bych musel korigovat, co jsem tvrdil dál v polemickém rozhořčení. Kdybychom totiž rozdělili obyvatelstvo na cives praeclari (v tom smyslu, jak o nich mluví křesťanský radikální sociální myslitel Jacques Maritain) a, řekněme, otrocké duše, ocitli bychom se na prahu nebezpečného elitářství. Mohlo by se zdát, že hrozbou musí být dohnáni k poslušnosti méněcenní členové společnosti, ti kteří se nenarodili a nebyli vychováni na patřičné úrovni. Nebo by to znamenalo ještě něco horšího. Přihlásil bych se k pojetí, že my bohatí, mocní a vlivní si zákony vytváříme pro sebe a není divu, že je dobrovolně plníme, zatímco na chudobu se musí přísně. Proto je třeba uznat, že fráze „stát jsme my“ je zatím spíše snem, než realitou.

Musím na závěr připustit, že utrpení, ba výjimečně i násilí pokládám za součást života. Za civilizačně nebezpečnou zvrhlost však pokládám ideologii a praxi různých Chalupů, Jochů a Kuberů. Za riskantní považuji postoj, který násilný charakter politického života prostě jen rezignovaně konstatuje. Pořád ještě se domnívám, že pro redukci násilí lze něco udělat.