Nemám kárku. Nemám!

„Napsat angažovanou politickou báseň znamená literární sebevraždu,“ píše Petr Štengl ve své poslední sbírce 3+1. Zároveň však celou svou knihou dokládá, že napsat angažovanou báseň možné je – a co by jeden nečekal, že to stojí za to i číst.

Jakub3

Jakub Vaníček

12.01.2011 14:00

_tengl

„Ve své druhé knize, nazvané 3+1, mísí básník generační výpověď muže na prahu padesátky s takřka apokalyptickým viděním společnosti," stojí v anotaci nové Štenglovy sbírky. Foto Ondřej Lipár

Když se v roce 2007 stal šéfredaktorem Psího vína, časopisu pro současnou poezii, Petr Štengl (*1960), stala se zajímavá věc. Z poměrně širokého redakčního obsazení odešlo několik lidí, aby tak projevili svůj nesouhlas s novým směřováním časopisu. Pochopitelně, Psí víno se totiž otočilo zády k prověřeným hodnotám české poezie a začalo experimentovat. Právě pod Štenglovým vedením byla přerušena návaznost na 60. a pozdější léta (která doposud českou poezii sytí vypjatým subjektivistickým lyrismem), a nová redakce začala usilovat o to, co dnes nazýváme angažovanou poezií – tedy poezií, která nechce být „destilátem osobního metafyzického prožitku či zjištění“ (jak stojí psáno na webu www.psivino.cz).

Není to samozřejmě jen básník Petr Štengl, kdo za tuto zpronevěru dobré tradici zodpovídá, přesto jej můžeme považovat za toho, kdo naší současnou angažovanou poezií markantně hýbe kupředu. Své texty pravidelně publikuje na serveru www.blisty.cz a v minulém roce spolu s Janem Těsnohlídkem ml., posledním držitelem Ceny Jiřího Ortena, založil vlastní nakladatelství. Pod jeho hlavičkou vydal mimo jiné i svou druhou knihu nazvanou 3+1.

3+1, jak už napovídá název, je rozdělena do tří oddílů, k nimž je připojen jeden samostatný text. V první části Štengl předkládá desítky krátkých textů, jakýchsi derivátů skutečnosti. Za většinou z nich lze vytušit širší příběh. Jejich autor se tu projevuje v první řadě jako bystrý pozorovatel a hned v druhé řadě jako výborný stylista. Jeho mikropříběhy jsou shrnuty do několika vět, snad by se dokonce dalo říct do několika banálních vět, a přesto je třeba některé z nich číst dvakrát po sobě, aby z nich vyvstal celý obraz, nálada a hlavně konzistence básníkova osobního postoje. Teprve v úhrnu všech kratičkých literárních čísel první části sbírky 3+1 je vystižen zaujatý pohled na město, na lidi, kteří v něm žijí, na špínu, ve které žijí, na problémy i krátké chvíle slasti.

Po letmém setkání s těmito texty bychom snad mohli prohlásit, že jejich tvůrce je absolutně rezervovaný. Když si ale uvědomíme, že mu k popisu stačí, vystihne-li několik klíčových okamžiků, musí nám dojít i to, jak pozorným je dokumentaristou. A teprve tato schopnost jej opravňuje k tomu psát výjimečné texty o naší společné realitě.

Chodil jsem na ten kopec dřív,
než ho obydleli. A to se mi na nich líbilo, že mají své psy, někdy i tři čtyři. Černý mi dva roky nedovolil přiblížit se. Zuby cenil, přes oči mázdru. I trapeři to kolem něj brali radši obloukem, co kdyby. Ale on byl jen sám pro sebe. To bylo pýchy, když se nechal prvně pohladit. Jak si mě uznale měřili, když kolem tlačili kárku. Vzal jsem ho domů, dal mu najíst, i gumovou hračku, a odvedl ho zpět na skládku. Bylo tak racionální pozorovat ho zpoza záclony, jak mě hledá před vchodem. Nemám kárku. Nemám!

Štenglova literárnost, máme-li ji porovnat s většinou dnešní básnické produkce, vlastně ani žádnou literárností není – v tomto paradoxu spočívá její nejsilnější estetické kouzlo. Kdysi se v souvislosti s Janem Nerudou psalo, že posbíral na ulici pár špinavých slov a postavil z nich báseň. Totéž platí pro Štengla.

Dole v přízemí visí nástěnka
Svozil se už naštval a přišpendlil na ni tohle: „Lidičky v baráku, nechtějte mě nasrat s tím nedovíráním hlavních dveří. Jestli někoho uvidim, tak mu nakopu prdel. Týká se to jen těch, kteří to neustále nemůžou pochopit. Není přece problém to dovřít. Uvědomte si, že jde o naši bezpečnost proti krádežím a proti bezdomovcům. Svozil.“ Občas Svozila potkám, jak nadává u nezamčených dveří: „To snad není možný! Ty lidi jsou totální idioti!“ Občas taky potkám Svozilovu manželku. Nikdy nezamyká. Já pokaždý tajně připichuju na nástěnku báseň týdne. Pokaždý ji někdo strhne.

V druhé části knihy se příběhy tříští do pouhých okamžiků. Neplatí to sice pro všechny texty, protože právě epické jádro je autorově textu vlastní, z většiny však můžeme usuzovat, že mu zde šlo již o něco jiného než o vyjádření širší skutečnosti. Buď zde zachycuje jediný okamžik souvislejšího děje, anebo dává průchod vlastnímu prožitku okamžité situace. Co zde také z textů vystupuje v náhlých nárazech, jsou temné vize. A lze říci, že právě tyto předtuchy vytváří druhou výraznou složku Štenglova básnictví.

***
Už je to dávno
co u nás byla válka
a po čelistech jezdí vlnka
Když mi tuhle
při vystupování z tramvaje
přejelo auto špičky
vytáhla tramvajačka na šoféra
tyč na přehazování výhybek
Už je to dávno
ale houstne to

***
Vždycky se tou ulicí proháněl vítr
I já se proháněl
na kole značky Pionýr
Zvláštní pocit mrazení v zátylku
ČKD
slévárny
vždycky ta ulice byla pustá
Businesskolbenpark mají teď graffiti na zdi nasprejováno
Na věčné časy
navždycky vítr

Poslední část chce být v některých svých číslech umělecká hlavně svým námětem, totiž uměním samotným. Její podstata je polemická, namířená do řad umělců. Vystihuje to už vstupní dvojverší:

Na horizontu už se začínají rýsovat obrysy katastrofy
ale u nás se svítí básníkům do prdele baterkou

Je v tomto oddílu samozřejmě spousta ironie, vždyť vnitřní averze v umělecké obci doposud nedošly tak daleko, aby po sobě její členové museli metat sirné sliny. Přes to všechno nemůžeme pominout jeden základní moment autorova ironického gesta – Štengl jako mluvčí jistého uměleckého okruhu natvrdo vymezuje literární prostor, nejednou v textu padne konkrétní jméno, anebo je alespoň naznačeno, o kom je řeč. Dokládá se tím především fakt, že angažované umění se nemusí omezovat pouze na deskripci reality, že tu vůbec nejde o politické postoje, ale o potřebu demonstrovat odlišnou poetiku a jazyk, znovu upozorňovat na fakt, že můj pohled, můj názor a mé umění se liší od toho, co jsme si už dávno zvykli vidět jen jako běžný literární provoz. Říkejme tomu třebas poetika intervence.

Štenglova kniha fouká vítr do plachet především těm, kdo čekají další přeryv ve vnímání poezie, tzn. co dnes jsme, ale také absolutně nejsme ochotni vnímat jako poezii. Možná je to z nedostatku podobných textů, ale některé pasáže 3+1 by se mohly stát manifestem této změny. Kdo o manifesty nestojí a z redakce Psího vína by také odešel, nechť se zaměří na první, větší polovinu knihy. V ní se Štengl věnuje nanejvýš praktickému básnění (což samozřejmě nemyslím ve zlém).

Petr Štengl: 3+1. Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2010.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.