Bohuslav Sobotka mohl na krajské konferenci pražské organizace ČSSD vyhrát ve všech směrech pouze v případě, že by se stal politický zázrak a konference by zvolila předsedou pražské organizace Jiřího Dienstbiera ml. V takovém případě by byla nominace Sobotky na post předsedy ČSSD srozumitelná: poté, co se před časem postavil odmítavě ke vzniku koalice mezi ODS a ČSSD na pražské radnici, by jeho nominace po zvolení Dienstbiera stvrdila radikální změnu v pražské ČSSD v podobě příslibu, že se ČSSD v hlavním městě může zbavit klientelských vazeb, jež jsou dědictvím opoziční smlouvy.

V okamžiku, kdy na pražské konferenci zase jednou převážily peníze nad politikou, jak charakterizoval situaci v pražské ČSSD před časem Jiří Dienstbier starší, a ČSSD si do čela opět zvolila ostřílené pragmatiky, „co v tom umí chodit“, v čele s Petrem Hulinským, mohl Sobotka už jen prohrát. Kdyby totiž tato cynická, ideově vyprázdněná organizace ČSSD v Praze dala přednost právě jemu před Michalem Haškem v den, kdy znovu zvolila do svého čela Hulinského, byla by to svého druhu porážka.

Počítáno v aritmetice sjezdových delegátů je pro Sobotku samozřejmě nemilé, že nominaci pražské organizace nezískal. Nicméně v boji o ideově méně vyprázdněnou ČSSD, jejíž podíl na moci nemá být především způsobem, jak kontrolovat nejrůznější klientelské sítě, by to byl polibek smrti. Těžko by mu ještě někdo uvěřil, že s nominací od „Hulinského“, spíše než od „Dienstbiera ml.“, mu jde o nějaké ideje.

Rozhodnutí pražské organizace může sice v konečném součtu pomoci do křesla předsedy ČSSD Michalu Haškovi, neboť to může být impuls pro ofenzivu „pragmatiků“ i v jiných krajích, ale taková volba by též jasně vyjevila, s jakou ČSSD máme co do činění. Výše řečené není přitom nezbytně kritika Haška; je docela dobře možné, že by se v pozici předsedy ČSSD dobře osvědčil.

Bez ohledu na jeho možné kvality mu ale bohužel už nikdo neodpáře, že ve stejný den, kdy pražská organizace zvolila velkou převahou hlasů do svého čela znovu Hulinského, který hrál prominentní roli ve vytvoření cynické koalice s ODS v Praze, porazil Hašek Sobotku v boji o nominaci na předsedu strany téměř stejným rozdílem hlasů jako Hulinský Dienstbiera. Víme tedy, že Sobotka patří spíše k Dienstbierovi ml., zatímco Haška můžeme přiřadit k Hulinskému.

Převaha, s níž právě Hašek získal nominaci na úkor Sobotky rozhodnutím pražské ČSSD, která má tu nejhorší možnou pověst, má nepochybně jistou vypovídací hodnotu. Delegáty pražské konference ČSSD to možná nechává chladnými, ale pokud bychom dvojičky Sobotka-Dienstbier a Hašek-Hulinský dali k posouzení voličům, lze vcelku snadno tipovat, komu by dali ve svém znechucení současným stavem politiky přednost. To nemusí být v krátkém výhledu problém pro pražskou ČSSD, kde vše pojede po staru, ale může to být ve střednědobém výhledu problém pro ČSSD.

V obecnější rovině je vývoj v pražské ČSSD další těžkou ranou české politice. Ukazuje, že ČSSD a ODS, které utrpěly obrovské ztráty v květnových volbách do Poslanecké sněmovny, se nejsou schopny (ODS jako celek, ČSSD v některých svých částech) poučit z volebního fiaska. Kmotrovské struktury v obou stranách jedou ve vyježděných kolejích evidentně přesvědčeny, že voliče zase nějak „zmáknou“. A když bude nejhůř, vyřadí politickou konkurenci ze hry uzavřením koalice, která vznikla na radnici v Praze.

Taková taktika může ještě nějakou dobu vycházet. Zároveň se ale zdá, že voličská revoluce v květnu 2010 nebyla jen náhodný krátkodobý jev, jak ukázaly i protesty proti pražské koalici na konci roku. Pokud by právě nominace Prahy nastartovala výhru Haška v boji o předsednictví strany, bude mít ČSSD těžkou úlohu, pokud bude chtít přesvědčit voliče, že může na celostátní úrovni nabídnout něco jiného, než co sledujeme v jejím poměrně odpudivém počínání v Praze.