Squatter z Dolní Lomnice

Alena Zemančíková

Zpráva o opuštěném stádu krav může ledacos vypovědět o stavu hospodářských objektů a pozemků, ale také poskytnout námět k zamyšlení, jak by to mohlo vypadat, kdybychom pečovali o krajinu a její paměť.

Je to taková divná zpráva, v níž se sdělí něco pohoršlivého, ale nedozvíme se podstatu. Takové bývaly reportáže pořadu na vlastní oči v televizi Nova, kde redaktorem a moderátorem byl dnešní ministr vnitra Radek John. Tahle zpráva vyšla v Lidových novinách.

Pár kilometrů za Prahou se na sněhem pokryté louce pase stádo krav. Jsou to opuštěné krávy z opuštěného statku v Dolní Lomnici poměrně blízko u Prahy.

Tyhle zvířecí příhody se čas od času objevují a připomínají městskému člověku, že kromě malých zvířat, která lze chovat v bytě, v případě potřeby umístit v útulku, kde třeba i najdou nového pána, žijí s člověkem i velká hospodářská zvířata, s nimiž to není tak snadné.

Vnímáme je daleko víc jako majetek, podobně jako třeba dům nebo zahradu, a podobně jako když někdo nechává pustnout a chátrat dům nebo zahradu, nepleteme se mu do toho a nezasahujeme, máme problém i s tím, když se někdo nestará o své stádo. Kráva má jaksi víc povahu majetku než třeba pes.

Po odsunu Němců z pohraničí byla péče o dobytek jedním z hlavních problémů a úkolů k řešení nové národní správy, studentské brigády z Prahy přijížděly do opuštěných vesnic sklidit seno a k dobytku byli rychle voláni lidé ze Slovenska a reemigranti z Volyně a z Podkarpatské Rusi. Po válce byla nouze o potraviny, v opuštěném kraji mělo stádo obrovskou hodnotu.

Vybavuje se mi zážitek z devadesátých let minulého století. Tehdy jsme se zrovna oficiálně dozvěděli, že naše zemědělství produkuje víc potravin, než je potřeba, že je produkuje draho a pracně. Kolektivizovaná a státní zemědělská zařízení se začala transformovat a v pohraničí, kde celkem nebyly restituce, prodávat. Vandrovali jsme o prázdninách z Chebu kolem sokolovských povrchových dolů, přes zaniklou obec Lítov a dosud stojící Habartov směrem k Jindřichovicům, pak jsme chtěli jít dál až do Krušných hor. Vandrovali jsme tehdy s koněm a měli s sebou dost malé děti, hledali jsme tedy nocleh ve stodole na slámě. Od Oloví k Jindřichovicům jsme se prodírali lány polí zarostlými heřmánkem.

Nikdo by neřekl, jak špatně se jde heřmánkovým polem, rostliny chytají člověka za nohy, ale co víc, namotávají se na nohy koni, který je pak musí vyrvat i s kořenem. Nadře se přitom, jako by táhl do bůhvíjakého kopce. Takovými poli jsme táhli k Jindřichovicům, taková pole totiž tehdy byla všude. Psal se asi tak rok 1994, takzvaná transformace státních statků byla v plném proudu a vypadala takhle: pole zarostlá divokým heřmánkem.

V Jindřichovicích jsme se radostně uložili do stodoly, ani se nebylo koho zeptat, jestli můžeme, a když jsme se ve vsi ptali, za kým jít, nějaká paní mávla rukou, ať si tam klidně vlezeme. Statek byl obrovský, inu Agrokombinát Sokolov, v poslední době shrnutý pod jedno ředitelství i s lesy. V kraji je dost zima, moc se toho nevypěstuje, a už tehdy byl jaksi podporován trend přeměny polí na travní plochy, pastviny. Nevím, jestli se tehdy už přiznávaly dotace, rozhodně se ale pastvina nemusela obdělávat jako pole a stačilo ji vypásat. Ty lány heřmánku však nebyly pastviny, ale jen zpustlá pole.

Když jsme se v Jindřichovicích uložili a uchystali si něco k večeři, vyšli jsme porozhlédnout se kolem. V několika obrovských kravínech dobytek nebyl, zato se tam všude povalovaly ampule od veterinárních léčiv a vše bylo posypáno dezinfekcí. Působilo to na nás jak prohlídka Buchenwaldu — prázdné baráky, vše uklizeno, ale za trámem sedí masakr.

Od lidí jsme se pak dozvěděli, že jindřichovickou farmu si zprivatizoval kdosi, kdo si přečetl jenom polovinu poučky, totiž tu, že dobytek se může celé léto jenom pást. Už si nedočetl, že na zimu se mu ovšem musí opatřit seno. V zimních měsících krávy měly hlad, z heřmánkových polí se nic nesklidilo (ani sláma), takže když definitivně napadl sníh (což je v Krušných horách celkem brzy), začaly krávy hladovět. Protože to byly krávy dříve mléčné, vyšlechtěné ke každodenní péči v kravíně, začaly i stonat.

V čtvrtečních novinách čtu, že starosta obce Dolní Lomnice, v níž se volně potulují krávy a býci, si zoufá, podnět k odebrání stáda musí posvětit radnice v Říčanech, a ta se k ničemu nemá. Kromě krav a býků jsou na statku i psi, prasata se rozeběhla do lesa.

Tehdy v Jindřichovicích veterináři dobytek utratili nebo nechali odvézt na porážku. Náklady byly naúčtovány člověku, který byl za týrání zvířat postaven před soud a odsouzen v Plzni. Byl to nejspíš blázen, ale to ho neomlouvá, se zemědělstvím neměl do té doby nic společného, zřejmě si myslel … já vlastně nevím, co si tak mohl myslet.

V Dolní Lomnici se hospodář někdy v devadesátých letech nastěhoval do opuštěného statku, patřícího Pozemkovému fondu (jak to? Nevyjasněná restituce?). Byl to zemědělec, začal hospodařit. Budova nebyla jeho, byl to tedy vlastně squatter a jeho krávy a prasata také. Rovněž pozemky, náležející ke statku, patřily Pozemkovému fondu. Tak žili docela dlouho — ve vsi je moc rádi neměli, protože hospodářství bylo nepořádné a dobytek se toulal po kraji. To je jasné, že hospodářství bylo nepořádné, když bylo provizorní, zažila jsem v devadesátých letech v západních Čechách tak nepořádná hospodářství po rozpadu státních statků, že to radši ani nebudu vyprávět. Asi před rokem Pozemkový fond konečně statek prodal, a představte si, tehdejšímu šéfovi Telecomu Gabrielu Berdárovi. Co ten tam asi chce provozovat? Že by zemědělství?

Každopádně zemědělci dal výpověď a ten se ze statku musel vystěhovat. Člověka celkem snadno vystěhujete, ale s dobytkem je to horší. Jako pomstu — a taky asi z bezradnosti — tam rolník nechal zvířata. Anebo ze vzdoru — co má s dobytkem tak rychle udělat?

„Odebrat stádo a umístit je jinde stojí peníze a městský úřad v Říčanech by to musel udělat na své náklady,“ píše se v novinách. No jistě, i majitel stáda by to musel udělat na své náklady, a možná na to nemá. Dále se v novinách píše, že mu jde o dotace, které stát na chov dobytka poskytuje — ale dotace podléhají veterinární a rostlinářské kontrole, kdo se dobře nestará o zvířata i o travní plochy, dotaci nedostane.

Střední Čechy jsou podivným územím, kde se nejhonosnější sídla stýkají s nejzchátralejšími barabiznami. Mezi ně patří také krásné starobylé statky, v nichž nikdo nebydlí ani nehospodaří, zatímco vedle rostou satelitní kolonie montovaných domků a luxusní vily.

Vždycky mě mrzelo, že někdo, kdo má na to postavit si luxusní vilu, nemá potřebu a dobrou vůli koupit a opravit krásnou starobylou budovu statku. Já vím, že vyřešit pro pohodlné a úsporné bydlení starý objekt je možná nákladnější než postavit nový, ale na druhé straně se tím pečuje o krajinu a její paměť a když má někdo šest milionů nebo kolik, že by to za ně nepořídil? Ani by nemusel stavět garáž, parkoval by ve stodole, a bazén by měl na dvoře, tam, co bylo hnojiště. Platil by si jednoho nezaměstnaného vesničana, aby mu sekal trávu a ošetřoval ovocné stromy, a okrasnou zahradu by mohl zvládnout i sám, nebo by ji obstarala vesničanova žena. Taky by mohl na svých pozemcích nechat pást vesničanovy ovce nebo kozy. Na velkých plochách střech u stodol by umístil fotovoltaické panely, a ty by mu vydělávaly na mzdu pro ty vesničany, kteří by se starali o hospodářství. Možná dnes, s rozvojem fotovoltaických panelů, je o venkovské statky už jakýsi zájem, stodoly mají obrovské plochy střech, ale ještě tak před čtyřmi lety to bylo beznadějné.

Ten člověk, který se nastěhoval i s dobytkem do statku v Dolní Lomnici, tak učinil v době, kdy o podobně opuštěné statky neměl nikdo zájem. Myslím, že ředitel Telecomu myslel právě na sluneční panely na střeše stodoly, když konečně statek od Pozemkového fondu kupoval, asi sotva tam chce provozovat zemědělství. Zemědělec, který se příznačně jmenuje Bauer, se chová zavile, vzdoruje, nakonec i svými zvířaty terorizuje obec.

Celá aféra je nějak zbytečná — na fotce v novinách jsou tři chlupaté, krásné kousky dobytka, jeden z nich evidentně býček, nijak vychrtlé, stojící ve sněhu s hezkou, poněkud sešlou budovou statku v pozadí. Skončí na jatkách, k čemuž jsou ostatně i chováni. Jestli jejich majitel od devadesátých let na statku jakž takž hospodařil, snad by obstál i dál. Statek se nejlépe hodí k tomu, aby se v něm choval dobytek a uskladňovalo krmení a hospodář u toho má bydlet.

Ten blázen z Jindřichovic byl tenkrát pro týrání zvířat odsouzen na několik měsíců do vězení.

Věřím zemědělci Bauerovi, který hospodaří už dlouhá léta, že krávy trpět nenechá. Takže mu nezbude než je prodat a hledat si obživu jinde. Nějak se ale nemůžu zbavit myšlenky, že by ho tam nový majitel prostě mohl nechat, prostě tak, jako squattera. Ani by mu za správu svého majetku nemusel platit.

Ale prosím, neberte mě doslova, píšu jen to, co mě napadá nad novinami. Většina obce Dolní Lomnice, dovedu si to představit, jistě stojí za slušným novým majitelem, na jehož straně je ostatně i právo, a problematického rolníka Bauera by se určitě rádi zbavili. Jen kdyby věděli, co s tím dobytkem.