Co se stalo v blázinci - červen

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Je červen, bláznivý měsíc. Po nebi se ženou bílá, bílá oblaka, každý má v sobě zárodek bouře, ale ta nevyšlehne. Už kolikátý den slunce pichlavě pálí a vzduch je čistý a třpytivý jako v Africe. Ležím na břiše na žulovém kameni, voda bíle přepadá, bíle se vaří a opět vyplouvá černozelená, živá, čistá. Vítr občas zvedne mrak bílé mlhy a chrstne ho na mne, aby mne osvěžil. Dívám se, jak se řeka za vodopádem měkce urovnává, jak tiše plyne dál a jak z ní u okrajů vyplavávají zelené vlasy říčních víl a bíle kvetou. A hledím dál do údolí, kde vítr obrací listy do stříbrna a pokouší se vysvléct panny olše ze sukní. A borový les suše voní a modré vážky nedočkavě třesou křídly a šípková růže visí těsně nad hladinou. Přišla jsme sem plotem kvetoucího žita, vonělo mdle a plodně a u cesty, pod bílými kmeny bříz s natřásavými korunami, kvetou lupiny a hořkosladce voní. Je červen, můj oblíbený, bouřlivý. Mám ráda nepolehlost trávy a nepoužité říční břehy a lesy, kam ještě nevstoupili houbaři. Pacienti hledají houby v rojnici, pročešou les, vypadají jako by sbírali miny, ale v lese přece nezbyde ani houbička.

Ponořím tělo do studené vody, kůže pálí, ale po několika tempech přestane a plavu pak kilometr i dál. Na březích nikde nikdo nesedí, jsem sama na jezeře.

A zase ležím na zádech a dívám se, jak se bílé mraky spojují a zase rozpojují, vidím nahého muže a nahou ženu, jak se k sobě nezadržitelně blíží, jak se objali a prolnuli v jeden velký mrak, z něhož se náhle jako předzvěst bouře klube embryo. Rychle mhouřím oči, jako bych nic neviděla, ale pak přece zapátrám, jestli se na nebi neděje něco jiného, potěšitelného. A děje se. Vysoko tam krouží dva dravci, každý obletuje svůj kruh, kruhy se na jednom místě dotýkají a je to osmička, krásně si plachtí v modrém, jiskřícím vzduchu, když tu náhle jeden toho má dost, vylétne z kruhu a v tečně letí přímo do slunce. Druhý vykružuje dál. Zavřela jsem oči, abych už neviděla, jak se dravci rozcházejí, abych slyšela jen hukot vody a čichala její čistou vůni.

Samota se mi líbí. Nevím, jestli je to proto, že vím, že zas budu muset být s lidmi v těsné blízkosti, anebo se mi už zalíbila úplně. Možná bych mohla být už týdny, anebo i měsíce sama a občas jen zajít na kus řeči do blázince. Promluvit s panem Karafiátem, který kdysi býval hospodským a řezníkem a teď je Jánošíkem. Volá po pomstě a spravedlnosti, ale nikdo ho neposlouchá. Pořád vyplazuje jazyk, tak ho nevzali ani do volební místnosti. Paní sociální musela už k 1. dubnu odevzdat seznamy a pak celý duben a květen vyškrtávat zemřelé a propuštěné a připisovat příjmy. Sestřičky zatím chystaly kalhoty, košile a sukně, ale pořád se něčeho nedostávalo, zvláště do šířky a délky. Sestřička staniční udělala generální zkoušku, ale když viděla pacienty stát v řadě, spráskla nad nimi ruce. „Pro Ježíše Krista, zahořekovala, kluci, vy vypadáte!" A s ženskýma to bylo ještě horší. Na oddělení není zrcadlo, aby snad některou nenapadlo podřezat si žíly, ale jim je to stejně jedno. Proto tu jsou, aby jim to bylo. Paní Marešová má strach, že nebude umět volit, tak ji sestřička musí uklidnit, že bude, že je to lehké.

V noci, jižně teplé, ze tmy svítí kopretiny. Kdybych měla zahradu, nasázela bych tam samé bílé květiny, aby zahrada v noci svítila. Také pivoňky s těžkými hlavami, nažloutlé jako pravá smetana, když tiše stoupala v hliněných hrncích ode dna vzhůru. Babočka paví oko se jí dotkla křídlem a byla ztracená. Plavala pak nahoře jako secesní šperk. Já jsem občas prošťouchla usazeninu prstem a olízla ho. Díra se pak nechtěla dlouho zacelit a já s tím měla starost. Tenkrát jsem také ještě nevěděla, že pivoňky jsou jedovaté.

Snad týden se už chystá na bouřku, pořád s ní počítám, ale ona jen obchází, šedá a brumlavá jako bláznivá babka, která běhá kolem po lesích. Občas ji člověk zahlédne mezi stromy, ale než si ji stačí prohlédnout, učiní se neviditelnou. Jednou jsem do ní vrazila, když seděla v hnědých hadrech na borůvčí, nehybná jako pařez. Z vyhublého obličeje jí zářily dvě rozpité oči modré jako zvonečky. Jestlipak také jednou nebudu strašit po lesích. Budu mít možná chaloupku na muří nožce a kdo se mi nelíbí, ať zkamení. Honzíček se mne drží, cítím v dlani jeho teplou, malou ruku a ptá se.

- Jak se rodí čarodějnice? V porodnici?
- Asi jo, odpověděla jsem váhavě.
- A narodí se zase jen čarodějnici, nebo i normální mamince?
- Může se narodit komukoli, ale hned se to třeba nepozná. Z každé holky může být čarodějnice.
- A jsem já čaroděj? ptá se Honzíček a upře na mne oči modré jako zvonečky.
- Kdo ví, co z tebe bude.
- Já myslím, že nejsem, řekl a podíval se dolů na své krátké, statné tělíčko. Mám čisté šaty, tak co.

Bouřka dnes zase nebyla, ale zato celý den hráli do místního rozhlasu. Pacienti šli jako procesí do volební místnosti, ochraňováni sestřičkami, které byly rozčilené. Však bylo také proč. Pacient Moulík zpozoroval, že má občanský průkaz a civilní oblečení a už je za horama. Odvolil, utekl a dosud ho nechytili. Co s ním bude, nevím.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 6, červen 1981.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.