Šest nejvýraznějších filmů roku 2009

Poslední týden v roce vybírají redaktoři rubriky Umění počiny roku ve svém oboru. Cyklus končíme filmem. Ivo Bystřičan vybírá šest - v tom lepším smyslu slova nejvýraznějších - filmů roku 2009.

Ivo_bystrican_director_photo

Ivo Bystřičan

03.01.2010 08:00

800px-film_strip

Vybíráme filmy, pro které nebylo tohoto materálu škoda. Foto Wikimedia Commons

Původně jsme chtěli sestavit výběr nejlepších českých filmů. Rok 2009 byl však pro českou kinematografii mimořádně smutný. Přestože proběhlo téměř třicet premiér domácích snímků, najít šest filmů, které by stály za zmínku, je zhola nemožné. Čeští filmaři se letos vydali zejména cestou nenáročných komedií a snímků utíkajících do minulosti. Chybí silná témata, chybí hlubší reflexe současnosti. Mdlou domácí produkci osvěžují dokumentární filmy, jejichž autoři zaujímají stanoviska k současným fenoménům a v kinech si získávají značnou přízeň. Filmový výběr Deníku Referendum je tedy poněkud nesourodou směsicí.

Muži v říji

Film Roberta Sedláčka, kterému se vydařil už jeho hraný debut Pravidla lži, se původně netvářil příliš slibně. Mistrovství světa ve vábení jelenů, kterým anotace lákaly diváky do kina, spíše naznačovaly jednu z dalších nanicovatých komedií pro ty, kdo si do kina chodí „odpočinout po práci“. Vzhledem k dosavadní tvorbě Roberta Sedláčka, který byl zatím znám spíše jako dokumentarista, bylo však chybou očekávat prostoduchou komunální legraci.

Muži v říji jsou svěží a důmyslnou analýzou politického marketingu. Zarámování chladné racionality, cynismu a pěstování vlastní image politiků obskurní venkovskou společenskou událostí podtrhlo hořkou komediálnost střetu vládní a lokální politiky a jejích protagonistů. Sedláčkovi se podařilo vystihnout moderní politické rituály, jež mají potvrdit vztahy nadřízenosti a podřízenosti a zároveň poukázat na principiální problém demokracie, která nedokáže eliminovat skutečnost, že politici propadají pokušení stávat se v rámci svých sfér vlivu jakýmisi „samoděržavými“. Herecké výkony ve filmu jsou nadto skvělé.

Proměny

Film Proměny lákal do kina na něco jiného než na své téma či zvláštnost filmařského zpracování. Marketingovým tahem, kterého bylo asi škoda nevyužít, bylo vyzdvihování věku jeho režiséra. Tomáši Řehořkovi bylo v době premiéry devatenáct let, a je tak zatím nejmladším českým režisérem, jehož film doputoval do kinodistribuce. Nicméně Proměny obstojí i přes mnoho nedostatků, protože zejména jejich nerutinní obrazová koncepce značně osvěžila českou kinematografii loňského roku.

Řehořek, který si sám napsal scénář a film režíroval i natočil, se inspiroval vlnou filmů proplétající osudy či příběhy na sobě nezávislých postav, které se propojují nikoli fyzickým setkáním, ale symbolickým významem důsledků jednání. Příběhy jeho postav sice nepřinášejí nic nového a trpí schematismem, ale z filmu čiší téměř hmatatelná energie a zápal. Řehořek sice ještě nemá vlastní rukopis – proto je využívá tolika možných formálních postupů, až se v nich místy ztrácí – ale lze vidět, že své hledání myslí vážně. Můžeme jen čekat, že se mu to podaří.

Auto*mat

Režisér Martin Mareček, jehož celovečerní dokumentární filmy Zdroj (o sociální problematice těžbě ropy) a Hry prachu (o události zasedání MMF v Praze, protestech a verzích ideálního světa) měly úspěch i mimo hranice ČR, letos přišel s novým filmem. V něm přestává být jen pozorovatelem a kritikem dění, ale přímo se v souvislosti s natáčením filmu občansky angažuje. Auto*mat lze s nadsázkou označit za vedlejší produkt tohoto angažmá.

Auto je v Marečkově filmu zkoumáno jako přítel i totem, věšák identity, prostor intimity, automobilismus pak jako důsledek individualismu a touhy po pohodlí uvnitř vyspělé západní kultury. V Praze se však Mareček v rámci občanské iniciativy Auto*mat pokouší o konkrétní změnu přístupu představitelů města k řešení dopravní koncepce, která by učinila život snesitelnější pro všechny, kdo se bez každodenního používání auta chtějí obejít. Díky důslednému mapování těchto občanských snah se Marečkovi podařilo vystavět brilantní analýzu limitů občanské společnosti na komunální úrovni a tyto bariéry důsledně pojmenovat.

Souboj s mozkem

Poslední český film, který podle tohoto zcela subjektivního výběru stál v roce 2009 za zhlédnutí, je Souboj s mozkem Jana Šípka. Celovečerní film studenta dokumentární tvorby na FAMU získal zvláštní uznání na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, avšak kromě projekcí v několika pražských kinech se zatím do širší kinodistribuce nedostal. Dokumentární trojportrét, který má závratnou stopáž osmdesáti minut, ovšem vzbuzuje spíše očekávání neúnosnosti pro nedostatek či spíše absenci dramatického vývoje.

Šípkovo subtilní a zároveň konfrontační zkoumání světonázoru a podstaty existence tří postav nehodících se do své doby je však napínavou cestou, na jejímž konci má divák dostatek materiálu k dalšímu přemýšlení o tom, co znamená „já“. Artikulovaný vnitřní souboj se společností, jejími dominantními diskurzy, hodnotami a pravidly mladého spisovatele sci-fi, počítačového génia a excentrického umělce a performera v Šípkově snímku vytyčuje hranice normality v očích těch, kdo se cítí být na jejím okraji. Zkoumavá a bloudivá Šípkova kamera vychází meditativnímu tónu filmu vstříc.


Hanebný pancharti

Nedá se nic dělat. Protože autora tohoto výběru nezaujal ani Protektor, ani Normal, natož hrůzostrašný nový Hřebejk, další položky do výběru nejvýraznějších filmů roku 2009 je třeba hledat u zahraničních produkcí. Tam je radost pohledět, a naopak se vybírá těžko. Hanebné pancharty však nelze neumístit – na rozdíl od českých filmů, které se důsledně vyhýbají aktuálním otázkám dneška a raději chtějí prozkoumávat naši minulost a konstrukci našeho současného vyrovnání se s ní, to Quentin Tarantino umí. Film zasazený do Evropy během druhé světové války odhaluje, jak malý mentální posun jsme učinili v oblasti stírání nepřípadné a umělé hranice mezi „my“ a „oni“.

Tarantino to v Hanebných panchartech zvládl mistrovskou obezličkou. Byla nutná, a Tarantino dobře ví, jak jsou diváci podezřívaví. Z brutálního násilí žoldáků mstících se za dosavadní zločiny skalpely na hlavách německých vojáků učinil komedii nižší kategorie, při níž je těžké se nesmát i pro učiněného pacifistu. Navíc – jde přece o Němce a přece víte, co za války dělali. Jak blízko má člověk k druhé straně však Tarantino mistrně vystihuje scénou, kdy se německé vojenské elity smějí témuž násilí při premiéře nacistického válečného filmu. Setření hranice je katarzí.

Avatar

Uvedení Avataru provázel velký humbuk. Jak by ne, když stál 500 milionů dolarů a za ty by se v Čechách dalo postavit aspoň dvacet kilometrů dálnice. Nadšené výkřiky diváků na internetu a sofistikovanější glosy recenzentů ohledně dokonalosti vizuální stránky a posmutnělé podoteky o „slabším příběhu“ ale vzbuzovaly dojem, že se jedná jen o další kasaštyk, jehož technickou vyspělostí se nakonec divák stejně nenechá oblbnout.

Avatar je ale velkolepý epos o dějinách etnocentrismu, o hodnotách moderní průmyslové společnosti, o geopolitickém rozložení sil i o latentních funkcích armády, která může korporátním zájmům sloužit stejně dobře jako státu. Vlastně je s podivem, kolik témat z psychologie, antropologie, sociologie a ekonomie se tvůrcům podařilo vsunout do klasického milostného příběhu mezi vojákem a děvčetem z pralesního domorodého kmene. V 3D promítání je tato obžaloba Západu minulých století ještě působivější i tíživější.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.