Politika je jako chůze po tenkém ledě. Udrží se jen ti, kteří umí šikovně balancovat, a ti, co se jistí nadčasovými hodnotami, idejemi, schopností nepodléhat přízemnostem.

Sedmdesáté narozeniny 2. ledna oslavil Petr Pithart. Právník, signatář Charty 77, někdejší český premiér, bývalý předseda a současný místopředseda Senátu. Je to náhodné, anebo pro naši současnost příznačné, že tuto událost přešla média takřka bez povšimnutí?

Většinová společnost dodnes neví, co s Pithartem. Před devětaosmdesátým stál proti přesile, jakmile se poměry zvrátily, slyšel „trávu růst“ a varoval před běsněním nové ideologické většiny. Když se tleskalo české privatizační cestě, hájil nápad prodeje státních firem do rukou osvědčených zahraničních vlastníků. Nezamlouvalo se mu rozložení česko-slovenské federace a nikdy si nenechal vymluvit, že poválečné řešení „německé otázky“ bylo prošpikováno chybami a necitlivostmi. Těžko si představit autentičtějšího Středoevropana tělem i duší.

Pithart dnešní pomáhá křísit křesťansko-demokratický politický proud, tedy jeden z těch, na nichž byla v druhé půlce minulého století vybudována silná Evropa s originálním sociálně-tržním modelem. Naivní nápady na úkrok lidovců doprava vyvrací konkrétními politickými akty: odporem proti omezování parlamentní diskuse vládní koalicí, tepáním asociálních prvků zamýšlených reforem, nesouhlasem s ideologizací a účelovou interpretací dějin, jak se o to pokoušel (a opět znovu pokouší) návrh zákona o třetím odboji…

Ne, Pithart není politikem odloženým, nýbrž politikem trpělivým, neustále kutajícím, politikem, který ještě bude mít do budoucna co říci.

Zatímco Petr Pithart zůstává, Unie svobody — DEU odchází. Není od věci postavit tyto informace vedle sebe. O co Pithart usiluje v dlouhodobém horizontu z pozic lehce konzervativních, o to se pokoušela na přelomu tisíciletí z pozic lehce liberálních US-DEU. Její čas definitivně vypršel, od počátku roku je v likvidaci. Prostě nevydržela s dechem.

Pod původním názvem Unie svobody vznikla 17. ledna 1998. Její dva hlavní pilíře tvořili bývalí členové ODS, nespokojení s financováním své původní strany a s panovačným stylem Václava Klause, a lidé dosud stranickou politikou nepoznamenaní, v neposlední řadě z akademických a uměleckých kruhů. Jejich smůla spočívala v nepraktičnosti. Byli tuze emotivní, chaotičtí, ne vždy dokázali správně zanalyzovat dějinotvorné okamžiky české politiky. Například když se Jan Ruml v roce 1998 zuby nehty bránil uzavření koalice s ČSSD a KDU-ČSL. Totéž zopakovala Hana Marvanová o čtyři roky později, naštěstí však byl její tehdejší postoj zvrácen.

Přes všechny možné výtky k otcům zakladatelům (a matkám zakladatelkám), sotva je možné označovat je za zrádce či sarajevské atentátníky. Jejich představa o politice čestné a čisté byla upřímná a ušlechtilá. Nesouhlasím ani s výkladem, že spor unionistů s Klausem a ODS byl výhradně personální. Unie svobody přišla s výrazně proevropskou politikou, mezi prvními navrhla přímou volbu prezidenta, usilovala o větší nezávislost veřejnoprávních médií na politických tlacích, akcentovala téma vzdělání a boje s korupcí.

K chytrým tahům Unie svobody, která časem absorbovala (a neutralizovala) druhdy radikálně pravicovou Demokratickou unii, patří založení tzv. Čtyřkoalice (původně s KDU-ČSL, ODA a DEU), jež se několik měsíců jevila jako kultivovaná pravicová alternativa vůči ODS. Dalším pak byla vládní trojkoalice s ČSSD a KDU-ČSL, která zejména za Špidlova premiérství přes četné nástrahy prokázala, že politiku jde dělat i jinak než buldozery a splétáním klientelistických sítí. Kus práce na tom odvedli lidé jako Ivan Pilip, Vladimír Mlynář nebo Petr Mareš.

Naopak hrobařem US-DEU se stal kdysi nenápadný ministr Pavel Němec. Z loajálního člena Špidlovy vlády „vyspěl“ v obávaného manipulátora (což se v plné nahotě potvrdilo např. jeho pozdějším angažmá v jednom týmu s Pavlem Kučerou a Renatou Veseckou na pozadí kauzy Čunek) a politického dobrodruha, který v okamžiku předvolební tísně unii s klidným svědomím naordinoval jako stěžejní téma tažení za legalizaci měkkých drog.

V prvních průzkumech po vzniku US se její preference pohybovaly vysoko nad deseti procenty, v roce 1998 obdržela ve svých prvních sněmovních volbách 8,6 %, v roce 2002 v koalici s KDU 14,3 % a v roce 2006 (už opět samostatně) jen 0,3 %. Loňské volby vypustila. Postupně ztrácela pozice i v Senátu, krajských a obecních zastupitelstvech. Nyní jí tedy zazvonil umíráček.

Smutný osud US-DEU bývá srovnáván s politickou poutí ODA, Strany zelených, TOP 09 či Věcí veřejných. Paušalizace je ovšem k ničemu. Všechny tyto subjekty jsou spíše „volební“ než „masové“ či „catch-all“, nebyly zakládány na formálních procedurách a všemocných sekretariátech. Působily či působí pružně a dynamicky. ODA, US a SZ se opíraly o srozumitelné hodnoty. Zato TOP 09 či VV bývají vcelku přesně označovány za marketingové projekty napojené na mazané politicko-byznysové skupiny.

Co si menší politická uskupení mohou vzít ze života US-DEU za poučení? Jednak, že k politice jistá dávka disciplinovanosti patří. Jednak, že zhoubou každé partaje je, když se začne chtít držet nad vodou za každou cenu, byť by měla popřít své původní záměry, myšlenky a sliby.

S odstupem času bude, myslím, hodnocena stopa US-DEU v dějinách s uznáním. Desítky chyb kompenzovala desítkami moudrých kroků. Na chyby nejhrubší po právu dojela. Tak už to v politice chodí.

Přesto — když se vrátíme k paralele s Petrem Pithartem — není možné přehlédnout, že nejtrvanlivější otisk za sebou nechávají ti, co šetří s dechem, uvažují v širších souvislostech, vyvíjejí se kontinuálně, bez kotrmelců a s mravenčí pílí. Tím se odlišují politické stálice od komet, které čas od času proletí hvězdnou oblohou a zmizí do nenávratna.