Naše doba si říká „postmoderní“, protože víc o sobě neví a nechce vědět; víme jen, že následuje, přichází po tom, co bylo — ale čím se to nové liší od toho starého, nechceme precizovat. Co bylo, je překonané a nezajímá nás. Co je, chceme konzumovat, prožít pokud možno „rajcovně“, nevšedně. Nepromýšlet, raději jen plnými doušky vychutnat, to je heslo „společnosti zážitku“ a člověka naší doby, orientovaného jen na to, co sám prožije, procítí, zkonzumuje a vychutná. Je to vrcholná karikovaná podoba novověkého poklonkování subjektivitě a ojedinělosti lidského jedince: individuálnímu prožívání, neopakovatelným zážitkům nebo možnostem prožít, co svět nabízí…

Požitek a prožitek se stává doménou navýsost privátní, proto charakterizují sociologové „členy společnosti zážitku jako lidi vnitřně orientované“. (Srv. J.Keller, Dorian Gray a společnost zážitku, Právo 30.12.10) Vazby k čemukoli nadosobnímu vnitřní orientace neuznává. Uznává naopak „programovou asociálnost“; svobodu chápe jako osobní nezávislost: „Být dobrý znamená být v souladu sám se sebou.“ A tak není divu, že „vnitřně orientovaní“ se stávají „sběrateli smyslových požitků“, propadají honbě za novými a novými zážitky, stávají se jejími otroky. Ale nevědí to a nechtějí to vědět: chybí hledání pozitivního východiska — ba hledat není co, protože chybí vize pozitivního východiska.

Ale duch doby si nechce rozumět, tak se o tom raději nemluví: duch doby se rozpadá do individuálních „životů“, opuštěných gastronomických monad. Soužití, nadindividuální dílo nebo společenský rozprava či situace už není tématem reflexe. Na obzoru dominuje „nitro“. Člověk nic netvoří, jen utváří svůj privátní život.

Platí jen, co je privátní; jen žádná sounáležitost! Zakořeněnost v tradici už nezajímá. Pohled na rozpory a problémy světa — a jejich posouzení, syntéza rozličného v jednotu — a rozum, LOGOS dává sílu sjednotit — už nezajímá. „Rozum“, který se omezil na požitek, požívání a sběr zážitků, už není rozumný, ale pošetilý. Nevadí mu to — proto je zvrhlý. To není krize, to je rozklad!

Rozpad ducha (zvl. útvarů — jak Hegel říkal — „objektivního ducha“) je rozpadem struktur rodiny, státu; znemožňuje fungování politiky, která je založena jako rozumné jednání: ví o sobě, sebe koriguje i utváří v interakci s druhými, a tzn. funguje duchovní skutečnost. Vítězství nerozumu se stává vítězstvím zvůle nebo pletich, úradků, tajných jednání. Politika se stěhuje ze světla veřejného prostoru do zákulisí — a protože to veřejně přiznává a veřejnost toleruje, etabluje tak spikleneckou praxi v nejvyšších patrech politiky. Doba, která si nechce rozumět, k tomu mlčí.

Úradek, veřejně, ba skoro slavnostně prohlášený za tajnou dohodu, má zaručit fungování vlády i její důvěryhodnost. Je to vlastně veřejně oslavované spiknutí, jež je vydáváno za řešení. Vítězí-li takováto stupidita nad rozumnou argumentací veřejného diskursu, pak už to není demokratické vítězství, ani vítězství demokracie. Tu jsme prošustrovali čachrářstvím a českou polovičatostí.

Naše doba si nechce rozumět: je dobou nedomyšleností, dobou, která je hrdá, že tradici, z níž vychází, považuje za překonanou — aniž by měla co na její místo dosadit. Je také dobou ztráty paměti. Zkompromitované politické strany se dále kompromitují a úspěšně rozvíjejí. Čachry ve velkém mezi státem garantovaným na jedné a privátním na druhé straně — vzkvétají… To nejsou důvody politické ubohosti dnešního Česka. Právě naopak: nikoli krize, ale rozpad demokratického fungování veřejného prostoru, a to znamená politického života, tento rozpad je důvodem zkorumpovaného živoření společnosti.