V české společnosti se už několik let prosazuje pozoruhodná idea: Veřejné instituce by měli řídit schopní manažeři bez ohledu na to, zda mají nějaké zkušenosti s činností, kterou je daná instituce pověřena; důležitější je jejich schopnost řídit. Na této ideji zřejmě není nic nového, specificky českého a ani na první pohled pohoršlivého, přesto je její aplikace krajně pochybná.

Jednou z posledních oblastí, kde se tento přístup ještě neprosadil, jsou vědecké instituce, i když i zde můžeme slyšet od politiků a novinářů, že vědecké instituce by měli řídit schopní manažeři, a ne sami vědečtí pracovníci. Kolikrát se prezentuje představa, jak by mladí nadaní řídicí pracovníci mohli tyto údajně zatuchlé instituce provětrat?

Proč by ale měl být lepším řídicím pracovníkem člověk zvenčí než zevnitř? Člověk, který se nezabýval oborem, jímž se zabývá daná instituce, než odborník na něj? Za tím je implicitně přítomná představa, že k řízení jsou potřeba pouze určité manažerské dovednosti, které vůbec nesouvisí s konkrétním odvětvím činnosti organizace.

V soukromém sektoru se to vysvětluje tím, že cílem firmy je zisk a na to jsou manažeři „odborníci“. Ve státním sektoru se podle slov některých současných ministrů pozná schopný manažer podle toho, že umí šetřit. (Člověk by si dnes málem myslel, že šetření je smyslem existence organizací zřízených státem a že stát tyto organizace zřizuje výhradně za tím účelem, aby šetřily.)

Málokdo si ve veřejnosti uvědomuje, jak je tato manažerská ideologie pro politiky výhodná. Umožňuje jim dosazovat na vedoucí lukrativní místa lidi ze svého okolí, a nezatěžovat si hlavu jejich profesionálními kvalitami. Vzniká tak nová třída (abych si vypůjčil pojem Milovana Đilase) napojená klientelistickými vazbami na politiky, která je navenek prezentována jako odborníci na management. Tito lidé zachází se státními penězi a někdy soustřeďují ve svých rukou obrovskou moc, kterou je třeba chápat i jako moc politickou.

Platón by měl jistě ze soudobého pojetí tzv. managementu radost. Realizuje se zde idea, které věnoval podstatnou část svého díla, že totiž vládnout by měli odborníci na vládnutí. Za podobné myšlenky si řecký filosof vysloužil tu pochybnou čest, že bývá někdy označován za prvního teoretika totalitarismu.

S tím souvisí i to, jak u nás fungují výběrová řízení. Zákon i veřejnost požadují po politicích, aby na důležitá místa byla vypsána výběrová řízení. Způsobilost uchazečů pak hodnotí vybraná komise. O obsazení vedoucího místa však nakonec rozhoduje politik, který nemusí doporučení komise respektovat, a své rozhodnutí nemusí ani odůvodňovat.

To, že nemusí respektovat rozhodnutí komise, je celkem v pořádku. Politik má politickou moc a nese politickou odpovědnost za svá rozhodnutí, proto by měl mít možnost v určitých případech rozhodnutí komise nerespektovat. Smyslem takového zákona by mělo být to, že ve výjimečných případech se může politik rozhodnout jinak, pokud je přesvědčen o účelnosti a obecné prospěšnosti takového rozhodnutí.

Ve skutečnosti jsou výjimečné ty případy, kdy politik doporučení komise respektuje. Například výběrové řízení na ředitelku pražského gymnázia vyhraje zástupkyně této školy, která je dobře obeznámená s jejím chodem, bohužel ale nemá kontakty na magistrátu, takže do funkce je jmenován někdo úplně jiný. Ředitelkou muzea ve Středočeském kraji se stává žena, která v muzeu nikdy nepracovala a nemá ani vysokoškolské vzdělání, zato se zná s jistým vlivným politikem z kraje.

Představme si alespoň hypoteticky, co se stane s vědeckou institucí (např. s akademickým pracovištěm), kterou bude místo vědecké kapacity řídit „profesionální“ manažer. Především vedoucí je nucen rozhodovat o využití finančních prostředků. Jak má ovšem jako neodborník vědět, co je momentálně pro vědecký chod instituce důležité? Má koupit nový přístroj, nebo dát peníze na novou publikaci? Za druhé dotyčný za své jmenování vděčí politikům, což znamená, že v pozici se udrží pouze tehdy, pokud se jeho činnost bude politikům zamlouvat.

Za této situace bude mít přednost taková činnost, kterou lze dobře politicky prodat, která vyvolá pozitivní obraz v médiích apod. Předstírání výsledků se stane důležitější než výsledky samy. Udržování kontaktů s politiky bude důležitější než udržování kontaktů s lidmi z oboru. Konečně manažer dosazený zvenčí bude potřebovat přitáhnout „své“ lidi, o něž by se mohl opřít. Dojde tedy téměř s jistotou k nárůstu neodborných administrativních složek v organizaci, což buď zvýší náklady instituce, nebo povede k propouštění části odborných složek a k omezení odborné činnosti.

Není potřeba komplikovaných úvah, aby člověk nahlédl, že zde dochází k postupné konsolidaci mocenské elity, která považuje pozice ve státní správě za svou právoplatnou kořist a která se upevňuje ve svých pozicích proti vlivům „zdola“. Jako příslušníci západní civilizace, za které se rádi považujeme, jsme si zvykli tyto způsoby nazývat orientálními.

Ptáme-li se, co s tím, pak nejlepší řešení zní jako banalita: Začít se chovat jako společnost na všech úrovních mravně. Vyslovit toto v národě, kde hlavní ideologií je představa, že nejlepší pro veřejné blaho je, když každý usiluje toliko o vlastní prospěch, znamená riskovat, že se člověku dostane hanlivého označení „pravdoláskovec“. Existují ovšem i institucionální a legislativní kroky, které by napomohly situaci řešit, např. zákon o státní službě, který byl přijat roku 2002, ale nikdy nezačal platit. Postupně ho odložila Paroubkova i Topolánkova vláda, až byl konečně vládou Petra Nečase zrušen úplně.