Přehlídka animovaného filmu PAF se tento rok konala již podeváté a z bohatého čtyřdenního programu, který zahrnoval vernisáže, přednášky, workshopy i koncerty, vynikalo audiovizuální vystoupení introvertního Němce Carstena Nicolaie, který se noří do teorie barev, přírodních zákonů a rozebírá zvuk, obraz i použité technologie na mikročástice, ze kterých sestavuje kompozice pro více smyslů. Dva roky po svém kolegovi Ryoji Ikedovi, se kterým natočil v roce 2001 album Cyclo, vydané na vlastním labelu Raser-Noton, se zpětně nevyhnul srovnávání těch, kteří si nenechali ujít obě představení. I přesto, že Alva Noto k tvorbě přistupuje jinak.

V dětství měl Carsten Nicolai alias Alva Noto zato, že umí komunikovat s netopýry. Tato myšlenka ho později přivedla k hlubšímu zkoumání zvuku, jeho fyzikálních vlastností, hranic slyšitelnosti i jeho fyzické nebo vizuální stránky. Uchvátila ho také kymatika neboli nauka o vlnění, zasmyčkované struktury i sebeorganizace (nejen) zvukových prvků. Na jeho labelu Raster-Noton, který vede spolu s kolegy Olafem Benderem a Frankem Bretschneiderem, vydávají jména jako CoH, Mika Vainio nebo projekt Uwe Smidta Atom™. Společný jmenovatel projektů je experimentální až vědecký přístup k elektronické hudbě, vřelý přístup k technologiím a často také záliba v původně nechtěných zvukových „odpadech“ jako chyby nebo hluk.

I u Alva Nota tvoří ruchy podstatnou část jeho hudebních struktur. Dále ho baví i takřka neslyšitelné či neposlouchatelné zvuky i zvuky každodenních elektrických zařízení jako telefon či počítač. Také používá samogenerovací procesy, oscilátory, kontrolery. Na jedné straně má jeho hudba většinou promyšlený řád, inspirovaný strukturálními mřížkami, na straně druhé otevírá dveře i přirozenému chování částic v přírodě a náhodě. Tu mu i na živém hraní zprostředkovával počítač, který generoval zvuky a ruchy, které potom Alva Noto postupně připínal do svého rytmického řádu. Takže i chaos a aleatorika je v režii Nicolaie svázána pravidly chování.

Živá vystoupení jsou na rozdíl od studiových perfekcionistických konstrukcí uvolněnější a improvizace tanečnější. Přesto jeho rty zůstávají přísně semknuty. Alva Notova hudba je většinou okostěná od množství přidaných hodnot jako chytlavé melodie, emoce nebo element člověka vůbec. Na jeho představení projektu Unitxt v Olomouci jsme ovšem mohli slyšet hlas francouzského básníka Anne-James Chatona, jak předčítá obsah Nicolaiovy peněženky a také přenos dat z textových souborů jako Word na zvukový zdroj, což občas působilo jako digitální hromobití. Naštěstí byla přítomna konejšivá repetitivnost, bez které by jeho živé vystoupení v kině Metropol bylo spíš epileptickou změtí skřípavých zvuků a rychlostí světla problikávajících, na hudbu reagujících pestrobarevných obrazců.

Řád a rytmus zde posluchači sloužily jako provázek mezi stromy, podle kterého se dá v tomto technofantaskním lese orientovat, protože pravidelný rytmus, ať už je to tlukot srdce nebo jízda vlakem přes pražce, je pro lidské tělo přirozený a vyvolává pocit bezpečí. Často totiž kvalitně nazvučený, jinak skutečně nakompresovaný a tučný zvuk (zejména řezavé glitche) působil až fyzicky nepříjemně, a i když člověk mohl v případě nouze zavřít oči, se sluchem to bylo o něco složitější — ti prozíravější z publika byli pro tento případ vyzbrojeni špunty do uší. Jindy naopak hlubší zvukové polohy doléhaly na tělo příjemným hlubinným vibrováním, které spolu s opakujícím se rytmem v jednu chvíli ukolébávaly ke spánku, jak to Carsten umí i na společných albech s Ryuichi Sakamotem.

Není tím samozřejmě míněno, že by šlo o nudný koncert — ohlasy okolí se o něm dokonce vyjadřovaly jako o zenové zkušenosti, jiní porovnávali výkon Alva Nota právě s Ryoji Ikedou, který hrál před pár lety ve stejném sále a prý měl lepší zvuk. Jisté je, že Alva nedal publiku ani na chvíli vydechnout a o jeho minimalistických projekcích s pomalu se množícími bílými pixely na černém pozadí z projektu Spray si někteří citlivější mohli nechat jen zdát. Carsten to do publika jednoduše pral hned od začátku na maximum s příležitostným zmírněním a ztlumením vizuálů, aby bylo lidské vědomí stále schopno vnímat, a následně vystřelil další ohlušující zářivou světlici. Střídal šustivé glitche, údernou palbu basových beatů s elektrizujícími polohami, řezajícími sál skrz naskrz, a uštědřil tak přítomným silný vizuální, zvukový i hmatový zážitek.

I přes svou legendární uzavřenou povahu byl prý i DJem na afterparty přímo v Metropolu. V postupném střízlivění se však stále více vracel ke svému nekompromisnímu minimalistickému stylu. To jsem už ale spala v teple domova. Po takové vydatné masáži jsem totiž i já jako audiofil byla po skutečně dlouhé době vděčná za chvíle mrtvého ticha.