Čeští lékaři děkují a odcházejí — a vláda, namísto aby je zoufale chytala za ruku a prosila, aby proboha nikam nechodili, aby si to rozmysleli, že jim dá víc a všechno bude zase fajn, dává na odiv jenom svůj tvrdý výraz hráčů pokeru. Vláda totiž není žádná hysterka. Dobře ví, že absorbční schopnosti německých nemocnic nejsou neomezené a že se jí většina zhrzených a momentálně výpověďmi šermujících doktorů dříve nebo později vrátí. S prosíkem. A i kdyby se nevrátili — ona to ustojí.

Důležité je, aby se jí v obličeji nepohnul ani sval. Jde totiž o hodně: české zdravotnictví by mohlo výhledově nejen zlevnit, ale dokonce stabilizovat ekonomiku.

Pokud se potvrdí nejodvážnější předpoklad, totiž že se české zdravotnictví v principu obejde bez lékařů, bude to pro erární finance ta nejlepší zpráva. Platy mužů a žen s fonendoskopem totiž jednak samy o sobě tvoří několikamiliardovou položku, jednak lékaři už samotnou svojí činností prohlubují problémy české ekonomiky. Podepisují simulantům neschopenky, předepisují jim příliš mnoho dotovaných léků (Julínkův regulační poplatek je skutečně jen malá náplast na toto velké rozpočtové bebíčko), honí je po zbytečných vyšetřeních, která jsou často pro pacienty nebezpečnější než jejich potenciální choroby, ale hlavně vytvářejí mezi lidmi falešný pocit bezpečí, který jim umožňuje chovat se nezodpovědně a bez výčitek svědomí si klidně třeba zlomit nohu na zledovatělém chodníku.

Zdravotnictví bez lékařů by jednoduše zabilo mnoho much (zdůrazňuji: nikoliv pacientů) jednou ranou: občané by přestali marodit (zprvu na papíře, posléze i reálně), náklady na lékařské platy by se mohly přesunout do rozpočtu ministerstva dopravy (zde jsou kvůli již uzavřeným miliardovým smlouvám na dálnice potřebnější), a nemocnice by se mohly konečně bez jakýchkoliv morálních výčitek výhodně prodat soukromým investorům. Ti by je rekonstruovali třeba na kongresová centra nebo multifunkční haly, které by do regionu konečně přinesly prosperitu.

Ale ani další varianty vývoje nejsou od věci: pokud se část lékařů vrátí s prosíkem, opět bude možné na tom z hlediska rozpočtové rovnováhy vydělat. Lékaři, kteří nikam neodešli, protože se (pravděpodobně oprávněně) báli neúspěchu, budou jistě souhlasit se snížením platu. Na jejich místo by totiž mohl snadno nastoupit někdo jiný, levnější, ale zároveň bohatší o zahraniční zkušenost.

Lékaři vracející se z vandru domů také nebudou mít na vybranou. Na zmenšujícím se pracovním trhu budou muset jít s cenou své práce dolů, aby vůbec dostali druhou šanci. Produktivita tedy vzroste. Ve výsledku budou doktoři léčit nejen nepřetržitě (po prodloužení služeb jim už nebude stát za to chodit domů), ale také mnohem levněji a kvůli zostření konkurence na pracovním trhu rovněž kvalitněji. Konečně se tím zúročí jejich dlouholetý vytrvalostní trénink, kdy už nyní drží více služeb než je v lidských silách vydržet. Česká republika tak jako bonus pravděpodobně získá i zápis do Guinessovy knihy rekordů.

A pokud se výhrůžky nyní stále ještě sebevědomých bojovníků za vyšší platy ukážou jako plané už na začátku roku 2011, bude to v důsledcích stejné, ale ještě výhodnější: vláda bude moci patřičný tlak na rozmazlené felčary uplatnit rovnou.

Zkrátka: nynější hysterické požadavky lékařů staví vládu do tzv. win-win situace (kdy vláda nemůže prohrát) a nakonec se po právu obrátí proti nim samotným. Na jednu stranu sice svými cestami do Německa (a zase zpátky) trochu ošoupou drahé české dálnice, na druhou stranu tím vlastně rozvážou gordický uzel na rukách vlády, která bude moci peníze ušetřené za zdravotní péči investovat do dalších dálnic, a to nejen ve směru na Německo.

Důležité je, aby při tom všem vláda zachovala pokerovou tvář. Petr Nečas nemusí přímo napodobovat taneční kreace Lady Gaga z jejího videoklipu Poker Face, prověřená mimika hlavního protagonisty filmu Frigo na mašině úplně postačí, a navíc bude lépe ladit s premiérovým konzervativním vystupováním. Jeho hlavní úkol ale bude uhlídat ministra zdravotnictví Leoše Hegera, který se občas tváří ustaraně. To je nejen netaktické, ale ve světle výše zmíněných argumentů dokonce nesmyslné.

Pokud si vláda zachová svou tvář, nemůže prohrát. Doktoři nemají v rukávech svých plášťů žádná esa a nejsou dobří hráči, porazí se sami. Občané, kterým na českém zdravotnictví opravdu záleží, by se proto při pohledu na neproniknutelnou tvář našeho premiéra měli sami spokojeně usmívat. Zdravé státní finance jsou ostatně v životě to nejdůležitější, a díky postupu vlády nyní mají šanci zase se trochu zahojit.