Bylo zajímavé sledovat, jakým způsobem reagovaly minulý týden přední české noviny na středeční stávku zaměstnanců ve státním sektoru. Stala se z toho taková malá přehlídka, jaké strategie lze použít za tím účelem, aby se čtenářům sugeroval negativní postoj vůči stávkujícím. Mám na mysli například způsob psaní v Lidových novinách a Mladé frontě DNES, i když první jmenovaný deník si rozhodně zaslouží v tomto „sportu“ prvenství.

Velmi oblíbenou se např. stala fotka fousatého muže, který na fotce působil jako opilý bezdomovec. Objevil se např. v Lidových novinách a v Metru. Podprahově sugeroval čtenáři spojení stávkujících s bezdomovci (rozuměj s „opilci a flákači“). Svou roli sehrály v inkriminované dny také informace o tom, jaké odměny dostávají odboroví předáci. Podprahově tak bylo vysíláno toto sdělení: Stávkující jsou „nemakačenkové“, kteří mají peněz dost, chtějí jich víc a nechtějí nic dělat.

V Lidových novinách se objevily přinejmenším dva články, jejichž hlavním posláním bylo sdělit čtenářům, že stávkující nevědí, co chtějí. Jeden z článků to např. dokumentoval náhodně vybranými výroky několika demonstrujících. (Není to snad práce pro novináře získat informace o tom, co stávkující chtějí?) Samozřejmě články s tímto posláním nemohly ocitovat žádné z prohlášení odborového svazu či z projevů odborových předáků.

Jiný článek Lidových novin s názvem „Arogance řevu“ od Martina Zvěřiny ocitoval peprná vyjádření dvou odborářských funkcionářů a naproti konstatoval úzkostlivou korektnost vlády, která prý si dala pozor, aby nezpochybnila právo na stávku. Lidové noviny už tak korektní nebyly. Korunu tomu nasadily diskusním příspěvkem Miroslava Sylly (pod článkem je označen jako právník) s názvem „Falešné právo na stávku“.

Bohužel stereotypy o tom, že „stávkují jenom ti, co nechtějí pracovat“, jsou ve společnosti poměrně rozšířené. Tímto názorem mě překvapila jedna známá, která je dosud studentkou vysoké školy. Vzhledem k tomu, že se zabývá divadelní vědou, myslel jsem si, že by mohla se stávkujícími, mezi nimiž jsou i herci a zaměstnanci divadel, soucítit. Ale nebylo tomu tak.

Nedávno jsem byl svědkem toho, jak jeden vedoucí pracovník okomentoval ukázky politických vtipů z období protektorátu a komunismu poznámkou, že za současnost by tam měly být nějaké vtipy na odboráře. Inspirovalo mě to k tomu, že jsem začal hledat na internetu vtipy na odboráře. A skutečně jsem jeden (!) našel. Bylo to na serveru euroekonom.cz:

Tisíce odborářů a sociálních demokratů demonstrují v ulicích Prahy za práci a chléb. Jeden z přihlížejících kapitalistů se najednou rozhodne a chytí jednoho demonstranta za rukáv: „Hej, vy, pojďte se mnou — dám vám práci i chléb!“ — „K sakru,“ zvolá oslovený, „pochoduje nás tu několik tisíc a vy si vyberete zrovna mě!“

Je zřejmé, že vtip reprodukuje onen stereotyp o „levičáckých flákačích“. Zároveň ovšem ignoruje prostý fakt, že pokud je někdo v odborech, tak má zpravidla i práci. Ale to možná připadá „kapitalistům“ jako detail, který neubírá anekdotě na vtipnosti. Alespoň díky ní můžeme nahlédnout do toho, jaký smysl pro humor mají mocní tohoto světa a jak si dělají legraci z těch „dole“. Ostatně i Václav Klaus projevil jistý smysl pro humor, když mu připadalo, že stávka je směšná.