Morální rozměr politiky, tzn. oddanost sloužit veřejnosti a schopnost odolávat korupčním tlakům, bere stále méně politiků vážně. Obávám se, že i v sociální demokracii se blížíme k  hranici, za kterou už to bude považováno za naprostou samozřejmost. Pokud ji překročíme, nebude návratu. Sociální demokracie se definitivně zmocní technokraté moci, a to bude její konec. Za zvlášť rizikovou považuji situaci sociální demokracie v Praze poté, kdy se rozhodla vstoupit do koalice s ODS na pražském magistrátu. Ve straně a na veřejnosti koluje několik argumentů, které se snaží tuto koalici ospravedlnit. Některé tyto argumenty zní přesvědčivě, ovšem při hlubším zamyšlení se ukazují jako dosti sporné. Tedy pokud ještě přemýšlíme

o sociální demokracii v morálních dimenzích.

Precedentní argument: Koalice ODS a ČSSD vzniklé již předtím v dalších statutárních a velkých městech, jsou precedentem pro Prahu.

Precedentní argument je čistě formální a vůbec nepřihlíží k  lokálnímu kontextu vzniku koalic. Tento kontext je určen celou řadou specifických okolností, z nichž velmi významná je např. okolnost, kdo v dané lokalitě volby vyhrál. To znamená, že při zohledňování daného specifického kontextu by se měl zohledňovat vítěz voleb, resp. vůle voličů.

ČSSD se (zatím) rozhodla vládnout s ODS v 9 velkých městech. V pěti městech uzavřela z pozice vítěze voleb ČSSD koalici s ODS (Chomutov, Jihlava, Brno, Přerov, Ostrava), ve třech městech uzavřela koalici z pozice vítěze voleb ODS s ČSSD (Plzeň, Kladno, Ústí n/Labem) a v jednom městě uzavřel vítěz voleb koalici s ČSSD a ODS (Most). Ve všech těchto případech nebyla ignorována vůle voličů, resp. koalice vždy vznikly z vůle vítězné strany.

Ani v ostatních velkých městech, kde ČSSD vládne, nebyla ignorována vůle voličů vítězné strany. Buď zde ČSSD vyhrála (Děčín, Karviná, Frýdek-Místek, Havířov, Pardubice), anebo vládne s vítězem voleb (České Budějovice, Liberec, Opava).

Ohled na vůli voličů, resp. na vítěze voleb je při sestavování povolebních koalic významným faktorem utváření politické kultury, tedy alespoň pro ty, pro které tento pojem něco zásadního znamená.

Pragmaticko-mocenský argument: V Olomouci druhá ODS obešla vítěznou ČSSD a uzavřela koalici s dalšími stranami. ČSSD se ocitla v opozici. Jestliže tedy vítěz voleb byl ignorován v Olomouci, proč by nemohl být ignorován v Praze?

Tento argument nejen, že nebere ohled na vítěze voleb, ale doslova říká, že takový ohled je vlastně zcela zbytečný. Ti, kteří takto argumentují, vlastně předpokládají, že o vládě rozhoduje primárně chytrost a taktika volebního vyjednávání stran, a nikoli vůle voličů. Takový přístup však vede ke vzniku alienační politické kultury a u občanů vyvolává pocit, že jejich účast ve volbách je vlastně zbytečná, protože politici si to pak stejně zařídí po svém.

ČSSD se ohrazovala, že nevládne na celorepublikové úrovni jako vítěz voleb do PS, stejně tak se ohrazovala, že byla ignorována jako vítěz komunálních voleb v Olomouci. V Praze měla ale ČSSD šanci prokázat, že se nehodlá chovat stejně. Tuto šanci však nevyužila a vyvolala nepříznivý dojem, že určité sporné projevy politického chování kritizuje, jen když se jí to zrovna hodí.

Pragmaticko-ideový argument: Ignorování vítěze voleb je dovoleno, pokud dojde k co největší koaliční shodě na programu s alternativním koaličním partnerem.

To je zdánlivě silný argument. Je nutné přiznat, že v Praze ČSSD v koaliční dohodě s ODS prosadila mnoho ze svého volebního programu. Lze však vznést dva protiargumenty, které tento efekt relativizují.

Existovala reálná naděje, že ČSSD by v koalici s TOP 09 dosáhla srovnatelně stejně a navíc by neignorovala vítěze voleb. Poslední nabídka TOP 09, o níž se ČSSD zavázala jednat, takovou naději dávala, včetně poměru 6:5 v obsazení rady. Jeden z hlavních vyjednavačů ČSSD na tuto nabídku reagoval slovy, že by si dokázal koalici s TOP 09 představit. ČSSD ale o této nabídce s TOP 09 už nejednala a urychleně, takřka pokoutně, uzavřela koalici s ODS.

Velké „programové ústupky“ v koaliční dohodě s ODS, kterým se pražské vedení ČSSD zaštiťuje (bezplatná doprava pro mládež do 15 let a pro důchodce, preventivní prohlídky u zubaře pro děti…) patří k opatřením, které pražská ČSSD neměla ve veřejně prezentovaném volebním programu. Tato opatření nebyla údajně ani součástí původních diskusí nad volebním programem v odborném zázemí strany. Navíc bezplatná doprava pro mládež a seniory je podmíněna vlastnictvím karty Pražana, čímž dochází ke zvýhodnění držitelů Opencard oproti ostatním.

Neplatí tedy tak zcela argument, že ODS v  Praze sociální demokracii výrazně programově ustoupila. Spíše to připomíná, že se obě strany narychlo dohodly na nějakém sociálně populárním opatření, aby se překryla pachuť z jejich mocensko-pragmatického paktu.

Politicko-taktický argument: V Praze ČSSD vstupem do koalice s ODS zabránila udělat z TOP 09 v čele s panem Zdeňkem Tůmou silnějšího hráče na politické scéně.

Toto je velmi krátkozraký, ne-li zcela hloupý argument. Naopak, pokud někdo chtěl, aby TOP 09 nabyla na síle, pak by musel od samotného počátku usilovat, aby se tato strana ocitla v opozici proti „klientelskému“ kartelu v ČSSD a ODS. Odchodem do opozice v Praze se tak TOP 09 stala nejen vítězem komunálních voleb, ale i „vítězem morálním“.

Posláním přesvědčivého vítěze voleb v Praze s jeho „morální misí“ vyčistit Augiášův chlév na pražském magistrátu do opozice byl z pražské politické scény vytvořen politický špektákl. Pražané budou v průběhu příštího volebního období sledovat za vydatné asistence médií a různých celebrit divadelní kus o boji „hodné morální opozice“ (TOP 09) proti „zlé zkorumpované koalici“, v němž bude odváděna pozornost i od případných pozitivních kroků, které se této koalici podaří udělat. V tomto divadelním kuse nemůže TOP 09 prohrát. Naopak, pravděpodobnost, že tato strana v Praze a možná i na celorepublikové úrovni posílí, je vysoká.

TOP 09 je pravicová strana, která svou podporu opírá o bývalé voliče ODS. Jestliže tedy někdo chtěl zahnáním TOP 09 do opozice tuto stranu oslabit, pak musel logicky předpokládat, že tím posílí ODS. To je ale sotva v zájmu ČSSD, která si naopak může větší polarizací hlasů na pravici mezi ODS a TOP 09 udržovat přesvědčivý náskok v prvenství voličské podpory.

Mudrovat dokolečka koho odchod TOP 09 do opozice více poškodí, zda tuto stranu nebo ODS, nebo jaké koaliční řešení bude více „rozkládat“ vládní koalici, je jistě pro leckoho zábavné. Stojí ale podobné „hlubokomyslné“ politicko-taktické úvahy vůbec za to? Mohou mít pro ČSSD větší praktický pozitivní efekt, než kdyby se zachovala principiálně v souladu se svými předvolebními sliby (viz dále)? A nejsou koneckonců projevem poněkud defektního pojetí politiky?

Elektoralistický argument: Situaci v Praze mimopražské voliče vůbec nezajímá. Jakkoli se může jevit koalice z morálního hlediska pochybná, dosavadní podpora ČSSD se tím neoslabí.

Tento argument vychází ze situace podpory ČSSD v mimopražských oblastech, především v středně velkých a menších městech. Z těchto oblastí se nejvíce rekrutují tzv. tradiční voliči ČSSD, kterým jde v prvé řadě o sociální opatření bezprostředně ulehčující jejich život. Morální otázky politiky jdou u nich tak trochu stranou a od politiků většinou ani nějaké morální jednání příliš neočekávají. V podstatě se řídí tezí: Proč by měla být ČSSD morálnější než ti druzí? Zkorumpovaní jsou stejně všichni. Z hlediska sociálního postavení těchto lidí a přes něj filtrovaných nároků na politiku obecně, jde o vcelku pochopitelný argument. ČSSD by se však neměla řídit jen optikou svého tradičního voliče. Tedy pokud chce získat voliče nové, pro které morální otázky politiky mají zásadní symbolický význam — mladé lidi, inteligenci, intelektuály, nové střední třídy. (Podle posledního průzkumu SANEP koalici ODS a ČSSD nedůvěřuje 77 procent Pražanů, v nadstandardní míře jí nedůvěřují mladší lidé a lidé s vysokoškolským vzděláním).

Kompetenční argument: Za rozhodnutí o koalici ČSSD a ODS na pražském magistrátu a její důsledky nese plnou odpovědnost pražské vedení ČSSD a její vyjednavači. Vedení strany nemá do této záležitosti co mluvit.

Tento kompetenční argument je „ospravedlňujícím“ argumentem pro koalici ČSSD a ODS, který pochází od některých členů vedení strany. Byl uplatněn při odmítnutí návrhu stanoviska předsednictva ČSSD k povolební situaci v Praze, který nedávno předložil statutární místopředseda strany. Argumentovalo se, že vedení ČSSD zásadně nemůže zasahovat do pravomocí lokálních vyjednávacích týmů a organizací strany, a pokud by tak učinilo, vznikl by nebezpečný precedens.

Je ovšem třeba zdůraznit, že návrh stanoviska předsednictva ČSSD k situaci v Praze, který byl předložen statutárním místopředsedou, neobsahoval žádný příkaz, ale pouhé doporučení pražskému vedení, „aby hledalo takové formy koaliční spolupráce, které vyloučí vliv zkompromitovaných struktur pražské ODS na pražský magistrát“. Návrh dokonce ani neobsahoval doporučení, aby ČSSD neuzavírala koalici s ODS vůbec. V návrhu stanoviska šlo v podstatě o to, aby vedení strany dalo svým pražským kolegům nějak najevo, že si je vědomo rizik jejich záměru uzavřít koalici s ODS v Praze, a aby brali na tato rizika ohled. Vedení strany má právo vyjádřit místní organizaci svůj názor a dát ji doporučení, jakkoli nemůže zasahovat do jejích pravomocí a její rozhodnutí měnit (kromě případů, které dovolují stanovy). (Ostatně vedení ČSSD před komunálními volbami podobně „zasahovalo“ v případě předvolební billboardů v Mostě, když usoudilo, že mohou vyvolávat dojem xenofobního postoje vůči „nepřizpůsobivým“ menšinám.)

Zásadní argumenty proti koalici ČSSD a ODS

Netvrdím, že všechny uvedené argumenty, které z různého úhlu pohledu ospravedlňují koalici ČSSD a ODS na pražském magistrátu, jsou úplně vadné. Každý z nich má určitou relevanci a zdaleka ne každý, kdo tyto argumenty používá, chce tím záměrně odvádět pozornost od morálních rizik, která jsou s touto koalicí spojena. Míra relevance těchto argumentů se však výrazně oslabuje s přihlédnutím ke zvláštnosti a komplexnosti povolební situace v Praze.

Volební prohra ODS v Praze není vůbec náhodná. Je výrazem prokazatelné vůle voličů změnit poměry na pražském magistrátu, kde v prvé řadě politici ODS, či z její vůle dosazení úředníci čelili závažným podezřením z klientelismu a korupce. Otázka povolební spolupráce ČSSD s takto vnímanou ODS je mimořádně citlivá. Tato skutečnost ještě oslabuje precedentní argument tvrdící, že jestliže ČSSD uzavřela koalici s ODS ve velkých městech (Brno, Ostrava, Plzeň), není důvod neuzavřít ji v Praze. V ostatních velkých městech nemá místní ODS zdaleka tak špatnou pověst jako v Praze, možná právě naopak (Ostrava). ČSSD tak nevyužila přání velké části pražské veřejnosti poslat ODS „za trest“ do opozice a přinutit ji, aby ze svého dosavadního způsobu vládnutí v Praze vyvodila patřičné ponaučení. To by bylo jistě ku prospěchu politické kultury v zemi, významný signál praktické vůle politiků sociální demokracie bojovat proti klientelismu a korupci. Navíc v době, kdy politický klientelismus a korupce jsou vnímány jako obzvláště závažný problém a velká část znechucené české veřejnosti a významných levicově orientovaných opinion leaderů (Manifest radikálního liberalismu, ProAlt) s mimořádnou pozorností upíná své zraky na sociální demokracii jako stranu, která by k tomu měla říci rozhodné slovo.

ČSSD měla hledat jiné — méně rizikové — řešení než koalici s ODS zvláště, když sama byla v Praze vnímána jako strana, která netransparentní a klientelistický způsob vládnutí ODS „kryla záda“, a jejíž někteří zastupitelé pobírali veřejnost pobuřující odměny, jakkoli to lze relativizovat odkazem na systém, který to dovoluje. Taková relativizace však může znít jako výmluva. Tím, že ČSSD uzavřela koalici s ODS, vyvolává podezření, že chce v této politice sama pokračovat. Toto podezření může být umocněno skutečností, že koaliční smlouva problematiku odměňování lidí v dozorčích radách zásadně neřeší. Pouze konstatuje, že „obsazení funkcí v orgánech společností s majetkovou účastí hl. m. Prahy a jejich dceřiných společností“ bude určeno dohodou smluvních stran. Podezření neoslabuje ani fakt, že ČSSD a ODS navrhují do rady některé nové tváře. To samo o sobě při mechanismu tvorby moci nic neznamená, i nové tváře mohou být v zajetí starých lobbistů na pozadí.

ČSSD v Praze před volbami nasadila svého volebního lídra Jiřího Dienstbiera, ml., který se předem zavázal, že ČSSD koalici s ODS neuzavře, protože tato strana je propojena klientelismem a čelí vážným podezřením z korupce. Je takřka jisté, že v Praze letos ČSSD historicky nadstandardně uspěla i díky tomu, že se takto vůči ODS jasně vymezila. (Svědčí o tom výrazný podíl preferenčních hlasů pro Jiřího Dienstbiera ml., který svůj závazek ve volební kampani jasně komunikoval.) Tento závazek veřejně vyhlašovali i někteří další kandidáti ČSSD. Jeden z nich řekl v rozhovoru pro Deník Referendum z 24. 6. 2010 : „Nevidím nikoho, kdo by chtěl povolební koalici s ODS.“ V momentě, kdy ČSSD měla tento závazek dodržet a vyjednat spojenectví proti korupci s relativně (!) důvěryhodnějším partnerem a vítězem voleb, neučinila tak a svého lídra doslova „hodila přes palubu“. Způsob, jakým to učinila, kdy volební lídr nebyl opakovaně zván na zasedání pražského předsednictva, vyvolává reminiscence na „kauzu Foldyna“. ČSSD je tak vnímána jako strana, která porušila své předvolební sliby, a dokonce se ještě „vozí“ po těch členech, kteří na nich trvají. (Ještě že alespoň část vedení strany dává otevřeně najevo, že jí taková politika není po chuti.)

Některé argumenty pro koalici ODS a ČSSD na pražském magistrátu, které ignorují její rizikové morální pozadí, vycházejí i z následujícího předpokladu: Žijeme ve společenském systému kapitalismu, ve kterém je korupce jeho přirozenou a v zásadě neodstranitelnou součástí. V takovém systému nadřazovat morální boj proti korupci nad jiné cíle, např. dílčí zlepšování sociální situace obyvatel, je v lepším případě projevem politické naivity, v horším případě projevem politické hlouposti. (Existuje obzvláště cynická forma „levicového“ postoje ke korupci, která mluví doslova o „morálním kýči“ a poučuje, že chce-li levice „zůstat ve hře“, musí se na korupční praxi sama přiživovat.) Tento způsob argumentace je komplementární k tzv. elektoralistickému argumentu (viz výše).

Jistě existuje bezpočet pozitivních případů na komunální úrovni, kdy koalice ODS a ČSSD prováděly (z levicového pohledu) pozitivní sociální politiku (např. bránily privatizaci bytového fondu). Nicméně pokud by taková politika měla sloužit jako zástěrka korupčního a klientelského systému fungujícímu na pozadí, pak by tady sociální demokracie významně rezignovala na něco podstatného ze své tradice a původní dějinné mise. Totiž že jde veskrze o morální projekt vyžadující i odpovídající morální způsoby chování. (Sociálně demokratické hodnoty — svobodu, spravedlnost, solidaritu, rovnost apod. nelze primárně pojímat jako důsledky technokratických opatření, ale jako důsledky permanentního morálního usilování, neboť sebelepší technokratická opatření budou vždy nedostatečná.)

Navíc rezignací na boj proti korupci, podceňováním tohoto boje, či dokonce tolerováním účasti vlastních politiků na klientelských a korupčních praktikách v „mezích zákona“ sociální demokracie zásadním způsobem zpochybňuje své deklarované úsilí čelit snahám neoliberální pravice o destrukci sociálního státu. Známý sociolog prof. Jan Keller správně zdůrazňuje, že korupce je jednou z cest (dokonce nejefektivnější), jak privatizovat sociální stát. Z jedné strany se oklešťují příjmy veřejných rozpočtů (např. snižováním daní), z druhé strany se korupčními kanály odčerpávají prostředky potřebné na uplatňování efektivní veřejné politiky. Tím se kvalita veřejných statků snižuje a je vznášen nárok na jejich privatizaci (zdravotnictví, důchodový systém, školství…).

Shrnuto podtrženo: ČSSD v Praze v souvislosti s tvorbou koalic na pražském magistrátu nevyužila šanci představit se jako strana usilující o politickou změnu, a oslovit tak voličský segment městských liberálů, především v hlavním městě. Zdá se, že v ní zatím vítězí politický styl z minulosti — pragmaticko-mocenské uvažování, ve kterém principy a hodnoty tvoří jen jakousi marketingovou zástěrku. Tento politický styl má své kořeny v době tzv. opoziční smlouvy. Nikoli náhodou většina těch, kteří dodnes tuto smlouvu vychvalují, nemají žádný problém s ustavenou koalicí ODS a ČSSD na pražském magistrátu. Převládá u nich technokratické a manipulativní pojetí politiky spojené s výraznou „personální satisfakcí“ jejích aktérů. Doprovodným jevem tohoto politického stylu je mělká analýza politické situace optikou momentálních a krátkodobých výhod, nedostatečné domýšlení důsledků a rizik takto motivovaného politického jednání, přesouvání morálních otázek do spodních pater politiky, neschopnost vycítit a uchopit historickou příležitost. Zda budou v sociální demokracii naopak častěji vítězit ti, kteří to chtějí dělat jinak, o tom snad rozhodne už nadcházející sjezd. Nepropadám pesimismu. Věřím, že lidí přemýšlejících o sociální demokracii jako Jiří Dienstbier ml. je v ČSSD stále většina.