Tanec  obryně — el baile de la Gigantona — je druh nikaragujského lidového tance, který provází hudba tří dětských bubeníků. Dále k němu patří nosiči rozmanitých lampionů a vystupují v něm tři symbolické postavy. Gigantona — až tři metry vysoká loutka obryně, přísně vyhlížející ženy v cylindrovitém klobouku, kterou na dřevěné konstrukci nese uvnitř ukrytý tanečník a předvádí s ní překvapivě živě působící kreace. Další postavou je trpaslík v obleku s obrovskou hlavou, který se jmenuje Enano Cabezón. Třetí postava je jakýsi panoš nebo herold se špičatou čepicí na hlavě a s maskou na obličeji. V ruce má hůl a jeho rolí je celý tanec řídit. Malý průvod prochází ulicemi a zastavuje se nebo i vchází do domů a při těchto příležitostech mluvčí deklamuje v přestávkách mezi tancem krátké básně — bombas. Jeho schopnost je pak hlavním měřítkem úspěchu. Celé představení se odehrává po setmění a působí nesmírně sugestivně.

Tanec vznikl jako výraz odporu proti španělské koloniální nadvládě, kterou symbolizuje právě nadlidská Gigantona. Enanano Cabezón představuje původní indiánské obyvatele, kteří byli ve vlastní zemi dobyvateli podrobeni nejrůznějším podobám vykořisťování a nelidskosti. Velká hlava naznačuje ale jejich inteligenci a vzdorovitost a trpaslíkovo směšné napodobování Gigantony při tanci je formou politického humoru. Třetí postava se zakrytou tváří kvůli tomu, aby zůstala nepoznána a vyhnula se pronásledování, vyjadřuje protest básnickou formou.

Tradice je spojena s městem León a byla obnovena v šedesátých letech minulého století a každého osmého prosince se koná velká soutěž v tomto tanci. V Leónu je silně přítomná i tradice sandinistické revoluce. Je tu malé muzeum revoluce a památník obětem s velkými nástěnnými malbami. Těchto „murales“ je k vidění spousta. Na dvou protestantských univerzitách, které jsem navštívil v Managui, to byly celé cykly prakticky na všech vhodných plochách kampusu a vedle křesťanských témat znázorňovaly národní historii od předkolumbovských počátků až k povstání generála Sandina a k vítězné revoluci v roce 1979. Jen neobeznámeného pozorovatele taková témata na církevní půdě překvapí. Bez podpory významné části církví by v Nikaragui úspěšná revoluce i návrat sandinistů k vládě v roce 2007 byli stěží přestavitelné. Prezident Ortega, který shlíží ze spousty volebních billboardů, ačkoliv volby budou až za rok, chce mít zemi „socialistickou, křesťanskou a solidární“.

Ohromující je počet pomníků. Kromě všudypřítomného Sandina znázorňují nejčastěji padlé hrdiny revoluce, ale obvykle nejsou nijak patetické, ani velikostí ani provedením, a mají blízko k lidovému umění. Nejdojemnější pomník toho druhu jsem viděl v Leónu před jedním z mnoha úžasných barokních kostelů: na památku jednoho z padlých vůdců povstání byly v betonu obtisknuty stopy jeho bot. Druhým nejčastějším objektem veřejných výtvarných děl je asi národní básník Rubén Darío (1867—1916), který ovšem podstatně ovlivnil celou španělsky psanou literaturu a Nikaragujci mu projevují až zbožnou úctu. Ale s pomníkem se dostalo např. i na brazilského kritika, jehož jméno si nepamatuji, který mladého Daría pro svět velké literatury objevil. A viděl jsem i pomník čističe bot.

Ze vzhledu ulic a uliček měst i těch nejzapadlejších osad je zřetelně patrné, že tu funguje aktivní občanská společnost. Oznámení o konání nejrůznějších akcí, či označení sídla rozmanitých organizací lze najít opravdu všude. Často se občanské organizace hlásí k podpoře různých zahraničních dárců a partnerů, velké množství organizací sdružuje ženy. Mezi řadou sdružení a současnou vládou panuje napětí, protože podle názoru mnohých se vláda snaží činnost nevládních organizací, zejména těch kritických, omezovat. Ženské organizace kritizují především to, že Nikaragua přijala v roce 2006 zpřísnění zákona o interrupci, který tak za ilegální označuje jakékoli přerušení těhotenství a nepřipouští ani důvod záchrany života matky. Tak přísné zákony má jen šest zemí světa. Zákon sice připravila pravicová vláda za předchozího prezidenta Bolanose, ale v době jeho podpisu už zvolený Daniel Ortega ho podpořil v rozporu s dřívější politikou své strany, aby v parlamentních volbách získal i konzervativní katolické voliče.

Ale Nikaragua má ještě něco víc než bohatě rozvrstvenou a aktivní občanskou společnost. Vědomí významu vlastních dějin, stálé připomínání těch, kdo se zasloužili o pokrok a svobodu, úcta ke kultuře a vzdělání a neochota poddat se cizímu panství znamenají, že Nikaragua má také ještě něco tak z módy vyšlého, jako je lid. Je to hrdý lid, který tančí s obryněmi, a obvykle je dříve nebo později utancuje.