Vždycky, když ho potkám, mám pak pokažený celý den. Možná pro něj už nic neznamenám. Ale to by mě zdravil. Pozdravit lhostejného člověka je snadnější než toho, kdo nám ublížil. S lhostejným člověkem se klidně můžeme i bavit. O lhostejných věcech.

Sedm let ho potkávám a on mě nezdraví. Někdo by si za tu dobu už odseděl trest za zabití.

Za ta léta jsem několikrát změnila délku vlasů. Dávno to nejsou ty vlasy, které hladil. Takhle hloupě uvažuji vždycky, když ho ráno potkám.

Od metra k divadlu je to pár minut, ale chodím dost pozdě, a tak nemám čas obcházet to jinudy. On asi taky nemá čas na obcházení. Místo ulic obcházíme sebe. A tváříme se, že to nejsme my.

Ještě nikdy jsme se nepotkali večer nebo v noci. Přemýšlím o tom, jestli by mě pozdravil, kdybychom se potkali v noci. Třeba ano. Noc je vlídnější a přátelštější než den. Nevím ale, jestli bych ho chtěla potkat v noci.

Kdybych umřela, ani by nedostal parte. Už šest let si po Novém roce nepřepisuji do čerstvého diáře jeho jméno, adresu, telefon. Ani nevím, jestli se nepřestěhoval. Ani nevím, jestli se oženil. Ani nevím, jestli má děti. Vždycky chtěl mít děti, tak je snad má.

Když mě potkával před pěti lety, nosila jsem bříško. Ale volný kabát to možná zakryl, třeba si ani nevšiml. Chtěla jsem tehdy, aby si všiml. Aby viděl, že naše osudy jsou definitivně rozděleny.

Myslela jsem na něj i v porodnici. Myslím na něj vždycky, když je mi nejhůř. Abych si uvědomila, že tohle není nic proti tomu, co se stalo před sedmi lety.

Jen jednou jsem ho potkala odpoledne. Jela jsem s někým v autě a on stál na přechodu. Tehdy mě poprvé napadlo, že zestárl. Ne že by měl míň vlasů nebo se hrbil, ale změnil se mu obličej, zvlášť kolem očí. V obličeji už zkrátka nevypadal jako dychtivý hledač perel. Tenkrát asi cítil, že ho někdo pozoruje, otočil hlavu, uviděl mě, na půl vteřiny strnul, pak se na křižovatce rozsvítila zelená. Měla jsem chuť na ulici dohonit ho, položit mu ruku na rameno a cokoliv mu říkat.

Vlastně vždycky, když ho potkám, mám chuť cokoliv mu říkat. Ale ještě nikdy jsem to neudělala a asi to nikdy neudělám. I když často přemýšlím, jak by se choval, kdybych to přece jen udělala. Nejspíš by se mi vyškubl a rychle se odklátil svým kovbojským krokem. Nebo by mi odpovídal?

Už sedm let jednáme naprosto nesmyslně. Bydlíme ve stejném městě, potkáváme se a nemůžeme spolu mluvit. Nebo nechceme? Já přece chci! Ale stydím se začít. Může být někdo sedm let k smrti uražený? Jak je vidět, může.

Jde po protějším chodníku, má ruce v kapsách, cigaretu v zubech, zkazil mi den. Zase na něj budu myslet až do večera. Nebo taky až do rána. Když se potkáme, těžko se mi pak usíná.

Sbírám papírky pod sedadly na druhé galerii. Zezdola se ozývá táhlý rámus, opona leze nahoru. Jako pokaždé si na chvíli sedám a pozoruji kulisáky, jak rozebírají včerejší scénu. Když totiž procházím přes jeviště k vrátnici, musím se pozorně dívat, kam šlapu, abych se vyhnula všem provazům, drátům a tyčím, pracující kluky skoro nevnímám, ale takhle, z ptačí perspektivy, se na ně dívám ráda. Vždycky se ráda dívám na lidi, kteří umějí pracovat rukama.

Dopolední ruch na jevišti je taky představení. Já jsem divák, kulisáci herci a jevištní mistr režisér. Chodí na prknech v světlešedém obleku, málokdy křičí, ale jeho pokyny slyším zřetelně až na druhou galerii, v divadle je dobrá akustika. Teď například říká: „Pane Sýkora, pro dnešek si to jenom očíhněte a nepřekážejte. Zejtra už budete makat normálně. Tu přilbu, co jste vyfasoval, je nařízeno nosit. Z provaziště občas padaj předměty, že, pánové. Ovšem, budete se v ní příšerně potit.“

Přilbu nenosí nikdo. Jen když se filmuje dokument. Ale na tohle teď nemyslím.

Opírám bradu o vyleštěný klandr, pan Sýkora opírá záda o portál. Má ruce v kapsách, vyhaslou cigaretu v zubech, na jevišti se kouřit nesmí. Zítra už bude makat normálně. A já začnu chodit na vrátnici propadem. Nebo mám dát výpověď?

Sedím na bidýlku, koušu si nehty, pan Sýkora mě nemůže vidět, scéna je plně nasvícená, v hledišti je úsporné šero. Určitě nevěděl, že tady dělám uklízečku. Jinak by sem nešel dělat kulisáka.

Zřejmě ho vyhodili z toho plátku, nebo začal psát do šuplíku generační román. Oba jsme skončili jako technický personál. Dojemné. Smůla jen, že zrovna na stejném pracovišti.

Zítra vstanu o deset minut dřív. Aby mě nepotkal. Tím pádem i dřív odejdu domů. Abych ho nepotkala.

Večer si vezmu prášek na spaní.

Nezabral.

Nebo zabral a celé se mi to jen zdálo?

Nezdálo.

„Pane Sýkora, přitloukejte to z levé strany, jsou tam značky."

Osvětlovač si hraje s barevnými sklíčky, pan Sýkora je teď oranžový. Nemám na to nervy, odcházím dozadu.

Myju schody.

Už jsem si zvykla. Předtím jsem uklízela baráky, zabralo mi to mnohem víc času. V divadle je poměrně čisto. Na druhé galerii zvlášť. Sem chodí slušní chudší lidé.

Leštím zrcadlo v šatně.

Jestli dám výpověď, tak snadnou a dobrou práci už třeba neseženu.

Dveře z hlediště vrznou. Pan Sýkora ohleduplně překračuje vlhké mapy na linoleu.

V zrcadle vidím, že vidí, že ho vidím.

Měla bych se otočit.

Otáčím se.

„Ahoj," říkám statečně po sedmi letech mlčení.

„Chci se tě na něco zeptat," říká nepřátelsky po sedmi letech mlčení.

Stojíme proti sobě, dělí nás pruh mokré podlahy.

Držím v ruce špinavý hadr, mám džíny vysoukané ke kolenům, bosé šlapky nazuté v odporně sešmatlaných sandálech, vlasy hajdalácky stočené do drdolu — hovínka, vytahané tričko s decentní trhlinou na rameni. Takhle bezvadně vypadám, když se po sedmi letech mlčení spolu prvně bavíme.

„Jak dlouho tady děláš?" ptá se. Přimhouřenýma očima posuzuje umyté linoleum. Je šmouhaté.

„Tři roky. Ty šmouhy jsou od sody. Došel mi šmír, a tak to myju sodou."

Je mu jistě jedno, čím to myju. Ale já nechci, aby ve mně viděl zatrpklou uklízečku, která to schválně fláká.

„Nevěděl jsem, že děláš tady. Smlouvu podepíšu až za měsíc. Jestli je ti nepříjemný, že... hele, tys tady byla dřív, na tomhle fleku. Stačí říct a půjdu jinam." Hovoří se mnou stručně. Jako chlap s chlapem. Já jsem tady doma, on je vetřelec na mém rajónu. Uznává to. Chová se férově.

„Jsi tady teprv druhej den. Ještě nevíš, co to obnáší. Je to prej dost dřina. Ten zkušební měsíc stejně musíš doklepat. Pak uvidíš..."

„Na tohle jsem se snad neptal."

Dívá se do vyleštěného zrcadla. Z profilu musím vypadat ještě líp.

„Jak můžu vědět? Jsi tady druhej den..."

„Přijdu se zeptat za tři tejdny."

Pan Sýkora odchází. Opatrně překračuje vlhké šmouhy, neohlíží se. Má široká ramena, dlouhý klátivý krok, vyhaslou cigaretu v zubech.

Uvědomuji si, že jsem nepostřehla, jestli má prstýnek.

Před sedmi lety ho nosil v kapse. Když jsme dospěli k polibkům, chtěl mi to prý určitě říct. Nestihl to. Řekl mi to tehdy někdo jiný.

Chtěla jsem se zabít. Ale než jsem vymyslela způsob, přišlo zkouškové období, pak prázdniny. V létě je moc horko na vymýšlení způsobů.

Pak jsem se vrátila do Prahy, opálená a zmalátnělá, potkali jsme se. Měl tmavý oblek, v kterém jeho kovbojský krok působil dojemně a bezmocně. Šli jsme do vinárny, potom k němu.

Milovali jsme se na širokých manželských postelích. K ránu mě požádal o ruku. Usnula jsem dřív, než jsme si to vyjasnili.

Při probuzení jsem měla vztek. Bylo mi dvacet, neměl právo se mnou spát, když má doma ženu. Odešla jsem. Za hodinu dotčeně telefonoval.

„Co děláš doma? Proč nejsi se mnou?!"

„Ty se bojíš dám v bytě?"

„Myslel jsem, že po tom včerejšku... že už zůstaneme spolu!"

Vroucí jiskřičky pokoření mi běhaly hlavou. Neměl právo!

„Nedramatizuj. Včera jsem prostě měla chuť se s někým vyspat. Náhodou jsem potkala zrovna tebe, no."

Praštila jsem telefonem a šla si lehnout do vany.

Když jsem si fénovala vlasy, zazvonil u dveří.

„Co ještě chceš?" mračila jsem se. Připadala jsem si využitá a ponížená.

„Slyšet to znova!"

„Odkdy jsi masochista?" Byla jsem zlá. Chtěla jsem být hodně zlá. Jak nejvíc to jde.

„Takže pro tebe to fakt byla jen... jedna noc? A bylo ti jedno s kým?!"

Ne, nebylo mi to jedno! Milovala jsem ho. Ale neměl právo to vědět.

„Už jsem ti to snad řekla do telefonu. Nemusel jsi utrácet za tramvaj!"

Skousl si spodní ret a vrazil mi facku. Druhou jsem vzala o skříň. Sesula jsem se na podlahu, odstrčil mi botou ruku, aby mohl zabouchnout dveře.

Druhý den jsem se doslechla, že se čerstvě rozvedl. Proto ten tmavý oblek.

Pak jsme se půl roku potkávali na chodbách fakulty. Bylo mi dvacet, byla jsem hrozně nešťastná a ještě víc hrdá. Nedokázala jsem mu to vysvětlit.

Naštěstí mě vyhodili ze školy. Chodila jsem na jinou fakultu a potkávala ho dvakrát třikrát za rok.

Když jsem promovala, stál na nádvoří, držel v ruce kytku. Já držela za ruku jednoho floutka. Květiny neskončily v koši, vyndala jsem je, když se klátivě vzdaloval v tmavém obleku. Jeho kovbojský krok působil dojemně a bezmocně.

Už týden chodím k vrátnici propadem.

Až dnes jsem se vzchopila a kráčela přes osvětlené jeviště. Na okamžik ke mně vzhlédl. Vynesla jsem své slzy na ulici. Sedm let nemusí v životě člověka znamenat vůbec nic. Jenom se trochu změní okolnosti. Mám muže a dceru. On má možná taky ženu a děti. Chtěla bych to vědět.

V sobotu jsem vstala v šest, vyžehlila své holčičce modrou sukni, uvařila jí snídani a odvezla ji s sebou do práce. Svítila baterkou pod sedadla a doufala, že najde nějaký šperk. Pan Sýkora si stavěl na jevišti pavlačový dům. Už získal značnou rutinu, jevištní mistr mu začal tykat. A jen na mně záleží, jestli ten nový šikovný kulisák nedá koncem měsíce výpověď.

Jdeme k vrátnici přes nasvícenou scénu, držíme se za ruce, holčička se uchváceně rozhlíží, ještě nikdy jsem ji  do práce nevzala, máme babičku. Dnes je pro ni sváteční den. Pan Sýkora zvedá hlavu. Pozorně si prohlíží mé dítě, pak pokračuje v práci. Brzy se přijde zeptat, jestli má dát výpověď. Myslím, že nemám právo to po něm chtít.

V úterý v noci je zvláštní směna, ve středu ráno se totiž bude něco natáčet. Mám ráda tyhle mimořádné noční akce. Divadlo je ještě teplé a voňavé od lidí, co právě odešli, venku je tma, vzrušuje mě to. Ale spěchám, chci stihnout poslední metro.

Jdu přes ponuré jeviště, svítí jen nouzáky, kulisáci taky spěchali. Vycházím na ulici, pan Sýkora čeká za rohem. Nemám připravená slova. Ještě to nejsou tři týdny.

„Půjdem na skleničku?" ptá se a nedívá se na mě.

Takže to metro mi ujede. Ale existují taky tramvaje, že.

Mlčky vcházíme do vinárny, mlčky si sedáme, objednává láhev.

Vůbec nevím, co si budeme říkat. Jsem předem nešťastná, tuším, že sedm let mlčení se nedá spravit jednou lahví a několika slovy, která navíc neumím.

Zatím pijeme beze slov. Za chvíli se začne ptát na dceru, na muže, já budu odpovídat, zabředneme do nanicovatého blbého rozhovoru a to všechno jen proto, aby nemusel dát výpověď.

Pomalu sklouzávám do cynické nálady. Ten člověk mě nikdy nemiloval. Jinak by kolem mě nevydržel sedm let procházet s kamennou tváří. A já jsem kvůli němu chtěla umřít! Vůbec nemá právo to vědět. Budu klidně říkat, co mi přijde na jazyk, je mi to jedno, jak před ním vypadám, co si o mně myslí.

Uvědomuji si, že s ním naposledy sedím u jednoho stolu. Z té jistoty se mi dělá špatně. Přece není spravedlivé, že mě to bolí stejně jako před sedmi lety!

Pořád ještě nepromluvil, už tu sedíme čtvrt hodiny, začíná to být trapné. Upřeně mě pozoruje, já pozoruji lidi okolo, zjišťuji, že tahle místnost má nedostatečné větrání, je mi na omdlení. Cítím, že mám v obličeji nepřirozeně strnulé svaly, dopiju skleničku a půjdu, nebo mi ujede i ta tramvaj.

Vrchní přináší druhou láhev, chci se zvednout, ale jsem zhypnotizovaná sfinga, má životnost se projevuje pouze v pravidelném pohybu pravé ruky, když zvedám víno k ústům.

Jeho pohled mě přibíjí k židli, už nedokážu ani sklopit hlavu, dívám se na něj, on na mě a lidé na nás.

Zdá se mi, že tohle vzrušující němé drama už trvá sto let. Sto let sedím u stolu ve vinárně, sto let se na mě dívá, sto let je mi jedno, co bude zítra, sto let nemám vlastní vůli.

Druhá láhev se prázdní, dolévá zbytek do skleniček, vyklepne z balíčku poslední cigaretu, podává mi korunu.

„Běž zavolat... domů, že nepřijdeš, aby neměl strach. Něco si vymysli. Že přijdeš až zítra. Telefon je u šatny. Jdi!"

Beru minci, vstávám, jdu. Jako naprogramovaný robot. Mechanicky vytáčím číslo, pečlivě vyartikuluji tři věty.

Když položím sluchátko, stojí u mě.

Vycházíme do podloubí. Prší.

Opře mě o sloup.

Líbáme se.

Je mi dvacet.

„Počkej tady, chytím taxíka," zachraptí.

Vybíhá na mokrou silnici. Hledím na jeho siluetu, mám poslední minutu na to, abych rychle utekla a zachránila se. Ale proč?

Zastavuje drožku, nasedáme.

Jedeme na Žižkov. Takže se přestěhoval.

Držíme se za ruce, nemluvíme, v autě hraje rádio, řidič si nás prohlíží v zrcátku. Je mi to jedno. Nezajímá mě, co bude zítra.

Je to starý činžák. Bydlí v suterénu. Zamyká.

„Je ti zima? Chceš grog?"

Klepu se, není mi zima, ale potřebuji získat pár minut času, potřebuji si to všechno trochu ujasnit.

Nalévá vodu, zapaluje hořák, sbírá z jediné židle časopisy, sedám si. Je to nesmysl!

Klečí před židlí, drží mě kolem pasu, má hlavu v mém klíně. Je to nesmysl?

Mlčíme, máme v tom sedmiletý trénink.

Voda vaří.

Pohlédne na mě dávnýma očima dychtivého hledače perel.

„Já ten grog nemusím mít," šeptnu.

Rozepíná mi halenku, vidím, že nemá prstýnek. Asi ani v kapse ne. Tenhle byt je příliš malý pro dva lidi.

„Máš pořád stejně dlouhý vlasy jako tehdy, poznávám je," říká mi.

Ale jsou to už jiné vlasy. Za tu dobu mi třikrát narostly a dvakrát jsem je ostříhala. Tyhle neostříhám nikdy.

Necháváme rozsvíceno, brzy objeví jizvu.

„Tebe řezali?"

„Při porodu."

„Máš krásnou holčičku."

Pak už nemluvíme.

Na okno ťupká déšť, vracíme se zpátky, sedm let nemusí v životě člověka znamenat vůbec nic. Jenom se změní okolnosti.

„Můžu... smím u tebe zůstat?"

Počítám dny, neměla bych asi, ale je mi jedno, co bude zítra. Tisknu ho na sebe, kapičky deště mi padají do tváře, ochutnávám je, jsou slané, začínám taky plakat. Pak ale nemůžu přestat, je to skoro záchvat. Snaží se mě utišit, marně, musím se vybrečet za sedm vyprahlých let.

Sedá si, skládá si mé tělo do náruče, houpe mě jako mimino. Hlava mi drncá na jeho rameni, pomalu se uklidňuji.

Podává mi kapesník, pak mě přikrývá. Když si lehne, šeptám mu do ucha: „Tehdy jsem hrozně lhala."

„Já vím, že jsi tehdy hrozně lhala."

„Nezlob se."

„Sedm let," řekne.

Vzdychnu.

Vzdychne.

„Je to moje vina," bere to na sebe.

„Ne. Když tak obou. Byli jsme moc hrdí. Lidi, co se mají rádi, nemůžou být tak nesmyslně hrdí."

„Tu práci v divadle jsem vzal jen proto, že tam děláš ty."

„Napadlo mě to."

„Měla jsi za tu dobu... hodně mužskejch?"

„Jen tři. A se čtvrtým mám dítě."

Mlčí.

„Tobě to připadá moc, čtyři?"

„No, když si je představíš vedle sebe, v jedný místnosti, tak je to dost."

Nechci si je představovat. Zvlášť ne v téhle místnosti.

„A ty?"

Mávne rukou, jako že to není důležité. Třeba není. A třeba je.

„Já jsem ti to řekla. Tak mi to taky řekni."

„Už nevím. Nepočítal jsem je. Možná sto. Vlastně žádnou."

„Hm," udělám pochybovačně.

Prudce si sedne, škubne mě za vlasy, udiveně se dívám na jeho zlostný obličej.

„Tak ty mi nevěříš? A zejtra ráno třeba zase řekneš, že tohle teď neznamenalo nic, řekneš mi to!?"

„Neblázni," hlesnu polekaně.

Padne na mě. Spíš než něžné milování to teď připomíná obcování někde na mezi, skoro to bolí, asi to má bolet. Hryžu se do sevřených prstů, kdybych v tuhle chvíli umřela, bylo by to v pořádku. Ale na tohle se neumírá.

Otočí se ke zdi, cukavě oddechuje, pokorně ho hladím po zádech.

Zvedne ruku, přejede mi dlaní tvář. Hledá slzy? Ty už nemám.

„Ty moje malá chudinko," řekne.

„Nejsem chudinka. Jsem šťastná, protože mě máš pořád rád."

„Rozvedeš se?" zeptá se. Po sedmi letech, kdy mě ani nepozdravil.

Když řeknu „ano", budu lhát. Když řeknu „ne", zabije mě.

Mlčím.

Přivírá oči, už má zase úzké štěrbinky podmořského hledače perel. Pokožka na rtech je napjatá a bledá.

„Miluju tě," říkám.

„Na něco jsem se tě ptal," říká on.

„Nerozvedu se."

„Proč?"

„Protože mě má rád a máme spolu dítě."

„Ale ty ho nemáš ráda a dítě ti nechá. Seženu dobrýho advokáta."

Sedám si. Vím, že až řeknu příští slovo, uhodí mě. Facky se psychicky líp přijímají vsedě než vleže.

„Ne," říkám to slovo.

Skousne si spodní ret a rozmachem mě praští přes tvář, pak zpětným švihem přes bradu.

Padám dozadu na polštář. Nebrečím, dívám se na něj.

Oddechuje, jako bychom se poprali.

„Tak vidíš," říkám potichu.

„Co mám vidět?!" neříká potichu.

„Přece neodejdu od někoho, kdo mě v životě neuhodil, k tobě, kterej mě třískáš při každým setkání a pak se mnou sedm let nemluvíš."

„Žádnejch sedm let!" vyhrkne.

„Takže už nikdy?"

Stiskne mi spánky do dlaní. Kdyby zmáčkl vší silou, měla bych po starostech. Skoro si to přeju.

„Jsme blázni," zamumlá a povolí sevření.

„Ne. Jenom si nejsme souzený," opravuji ho.

„Blbost! Já vím, že se chovám hrozně, ale..."

„Chováš se tak, jak jsi zvyklej."

„Nikdy jsem k nikomu nebyl tak zlej, ale to je proto, že..."

„Já vím."

„Co budem dělat?"

„Teď?"

„Teď, zejtra, pozejtří... co budem dělat?"

„Jestli chceš, můžem spolu chodit. Nikdy jsem nikoho nepodváděla, neumím to, ale jestli opravdu chceš..."

Dívá se, jako bych říkala největší nehoráznost. Není to pohrdavý pohled, spíš užaslý a nevěřícný.

„To jako že bys spala i s ním?"

„Asi ano. Ne moc často, ale..."

„A to by ti jako připadalo fér? Jo?"

„Ty asi nechápeš, že tě miluju!"

„Já jenom nechápu, že chceš mít dva chlapy!"

„V tom případě bude nejlepší, když mě necháš odejít."

„Ty bys mohla teď odejít? K němu?"

„Já tě už nemůžu poslouchat. Je mi smutno."

„A jak myslíš, že bylo mně? Tehdy? A teď? A jak mi bude zejtra?"

„Mně už je jedno, co bude zejtra. Mám horečku a stejně je to všechno jenom sen. Jenom se mi zdáš!"

„Takže mám bejt tvůj občasnej milenec? Jo? Takhle si to představuješ?"

„Mám tě nejradši na světě! To ti nestačí? Jak jinak bys to chtěl řešit?"

„Bejt s tebou pořád."

„Na to je pozdě. To nejde. Nejde to!! Přestaň mi to říkat! Přestaň mě už trápit. Trápil jsi mě sedm let!"

Vstává, zmateně přehrabuje šuplata. Že by mi chtěl předčítat mé staré dopisy? Zavírám oči. Jsem nešťastná.

Něco protivně studeného se mi přimáčkne na hruď.

„Když se mnou nezůstaneš, zastřelím tě. Mně je taky jedno, co bude zejtra!"

Aha, to je revolver. Nikdy jsem neviděla revolver, jen ve filmu. Kde ho vzal? To je jedno.

„Nerozvedu se. Mám tě ráda. Zastřel mě."

„Já tě mám taky rád."

Stiskne spoušť.

Jsem ve vteřině mrtvá.

Vyřešil to.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 5, květen 1981.)