Příběh Richarda Sporky a Pražského filharmonického sboru sleduji dlouhá léta. Můj zájem o sbor vzbudili kdysi jeho zástupci, zpěváci, kteří mě v době výkonu poslaneckého mandátu navštívili a žádali pomoc pro své problémy. Nastaly v době jmenování nového ředitele sboru Petra Daňka, který se s těmi, které měl řídit, dostal do sporu a brzy se neporozumění začalo projevovat na kvalitě i ekonomice.

Tehdejší ministr kultury Pavel Dostál se nakonec rozhodl vyřešit vleklou záležitost opětovným spojením PFS s Českou filharmonií, a to nešlo udělat jinak než zákonem. To by však narušilo práci obou těles, protože už dlouhá léta kráčela samostatně a nebyly podmínky pro jejich novou koexistenci, takže proti zákonu protestovala obě tělesa. Součástí plánu bylo snížení počtu zpěváků PFS ze sta na sedmdesát, což by znamenalo víceméně zničení unikátního zvuku velkého sboru pro velká oratorní díla. Těles takového velikosti a kvality není mnoho ani ve světě. Toto tvrzení bylo opřeno o hlasy velkých světových hudebníků, kteří se sborem spolupracovali jako např. Zubin Mehta a další.

Zákon nakonec padl pod stůl a jedním z dobrých činů nově nastoupivšího Vítězslava Jandáka do funkce ministra bylo jmenování Richarda Sporky novým ředitelem. Ten v krátké době sbor konsolidoval, a přestože časem docházelo ke snižování příspěvků ministerstva, neboť sbor byl vždy příspěvkovou organizací, dokázal jej Richard Sporka udržet v zisku a sbor měl množství pozvání z ciziny, když díky tehdejšímu řediteli České filharmonie Václavu Riedlbauchovi mu nebylo umožněno spolupracovat s Českou filharmonií.

Oleje do ohně přilil Sporka, když vypracoval projekt na využití Národního domu na Vinohradech, jednoho z mála zdrojů smutně proslulého Státního fondu kultury. Podle jeho plánů by sloužil kultuře a přinesl do jejího rozpočtu desítky milionů. Těsně před odchodem ministra kultury Václava Jehličky z funkce byla však narychlo podepsána smlouva o pronájmu domu se soukromou firmou.

Vedle toho ale ministr Jehlička připravil dobré opatření, když navrhl pravidelné hodnocení všech ředitelů příspěvkových organizací jak po ekonomické, tak po umělecké stránce. Tím vnesl objektivitu do vnímání jednotlivých ředitelů a důležitá pravidla pro jejich hodnocení. Nový ministr kultury dočasné Fischerovy vlády Riedlbauch však právě v okamžiku, kdy k tomuto hodnocení mělo dojít, tato pravidla zrušil s vysvětlením, že ministr je od toho, aby děla, co uzná za vhodné. Zda v tomto rozhodnutí hrála roli osobní animozita, se můžeme pouze domnívat, jisté ale je, že se tím nastartoval pád Sporky, který tak nemohl svoji práci obhájit.

Výběrové řízení, ve kterém se nebral ohled na úspěch dosavadního ředitele Sporky, a navíc bylo vypsáno předčasně, přestože měl smlouvu do února roku 2011, vybralo mladého a málo známého adepta ze zahraničí, který ovšem nikdy nenastoupil, protože vzápětí bylo všechno anulováno a novým ministrem Jiřím Besserem vypsáno výběrové řízení nové.

S úspěšným dosavadním ředitelem se ovšem již nepočítalo, protože ten si dovolil na konci srpna prohlásit, že snižování příspěvku pro sbor může znamenat, že sbor již nebude moci plnohodnotně prezentovat velké vokálně-symfonické skladby. Na to se ministr Besser nechal slyšet v tisku: „Nemyslím si, že problém roku 2011 bude řešit pan ředitel Sporka.“ Jeho pád byl tedy dávno naplánován bez ohledu na úspěchy a dobrou pověst PFS.

Obávám se, že dávné plány na marginalizaci sboru, který byl dlouhá léta jednou z dobrých vizitek našeho umění, opět nabývají na síle. Richard Sporka svedl s hydrou statečný boj. Lze mu za to jenom poděkovat, zvláště, když odměnou mu byl vyhazov, a to nejen z místa ředitele, kde mu byla dána okamžitá výpověď, ale i z pracovního poměru. Pokud to někomu připomíná doby minulé, je to podobnost čistě náhodná.