Když si autor napíše na záložku knihy, že působil v řadě oborů, nebudeme se nejspíš vůbec ničemu divit. Je to už takový zvyk z dob porevolučních, že spisovatelé — nejčastěji bývalí disidenti a stoupenci undergroundu — jen tak mimochodem oznamovali, co všechno museli za komunistů dělat namísto toho, aby psali. Udiví ale, když se na záložce dočteme, že autor „vedl odbor propagace v Československém filmexportu, pracoval pro Český deník, jako ředitel marketingu Rádia Alfa (nyní Impuls), editor časopisu Playboy, vedoucí redaktor deníku Prostor, manažer komunikace společnosti Opel C&S a ředitel odboru komunikace společnosti Skanska. Založil a spoluvlastnil reklamní a modelingovou agenturu“. Není na tom něco špatně? Vždyť zatímco máničky a jiní nepřizpůsobiví živlové systém podkopávali, jak se dalo, dnes mu mnohdy velmi dobře sloužíme a ještě se k tomu rádi přihlásíme.

Oto Linhart (*1958) se už od počátku devadesátých let pokouší zachytit a zkarikovat atmosféru Prahy po invazi globálního kapitálu. Náměty svých textů hledá ve sféře vyšších sociálních vrstev. Ne že by se mu to úplně nedařilo: jedna recenzentka mu v minulosti sice vyčítala drobná stylistická pochybení, ale zároveň ho neobeznámeným čtenářům uvedla v souvislosti s Emilem Haklem — s dodatkem, že zatímco Hakl se věnuje plebsu, Linhart si bere na paškál lidi, co se pohybují nikoliv v zaplivaných lokálech, ale v luxusních barech. Tomuto námětu zůstal Linhart věrný. Jak se zdá z citované záložky, asi k ní má daleko blíže než Hakl.

Jeho poslední kniha nazvaná Potížista, „groteska z dnešních časů“, je spíše než avizovanou groteskou jakousi variací na někdejší féerii, přeludný žánr, v němž do reálného světa vstupují pohádkové postavy. Pochopitelně nejde o žádné čarodějky a čerty, Linhart je až příliš zakotvený v dnešním světě, aby věděl, že někdejší pekelné stvůry a andělská stvoření jsou už dávno ztělesněna postavami nanejvýš skutečnými. Pekelnou linii tu zastupuje silně ambiciózní „Členka Představenstva a Ředitelka Lidských Zdrojů“, studená a nepříjemná ženská, anebo by se dalo rovnou říci do ženské vrostlý machistický chlap. Děj se odehrává ve firmě „PASTA, s.r.o., dceřiné společnosti Pasta di Semola, Ltd., součásti nadnárodního holdingu Pasta di Grando Duro, Inc.“ Hlavní protagonista, jmenovaný Tomáš, „čerstvý padesátník, v zásadě úspěšný na trhu práce“, má v PASTĚ na starosti PR a marketing, „implementaci obchodní a komunikační strategie Pasta di Grando Duro, Inc. na podmínky místního trhu s přihlédnutím k zájmům Pasta di Semola Ltd., zabývající se zeměmi střední a východní Evropy.“

O co v Potížistovi jde? Ani ne tak o příběh, jako spíš o kulisy a o jazyk. Ten totiž karikuje otřesný novospeak, který bychom nejspíš mohli slyšet v zasedací místnosti každé firmy, co dbá na marketing, management a jiné prestižní náležitosti. S jazykem souvisí i hierarchie postav. Vysoko nad Tomášem ční Generál, který také přichází s nečekanými inovacemi magických formulí kapitálu. Kolem něj se pohybuje několik šedých kancelářských krys jako například sekretář, jenž naopak tomuto jazyku otročí.

Na nic snad v literatuře nečekáme víc než na trefný obraz naší doby, zejména pak těch sfér, kam se člověk jen těžko dostává. Problém s Linhartovým Potížistou ale nastává, položíme-li si otázku, o co vlastně autorovi jde. Chce nás ohromit svou schopností odhalit skutečné motivace těch, co se ženou za kariérou, chce nás zahlušit jejich řečmi a zavést nás na místa, kde kují své pikle, kde si upřesňují své obchodní strategie? Pokud by tomu tak bylo, stála by Linhartova kniha za čtení.

Jenže věci se asi mají jinak. Linhart sice nějaké principy chování dokáže najít, stejně tak nám je schopen ukázat marasmus, jenž panuje za vysokými zdmi společností á la Pasta. Víc však od něj čekat nemůžeme. Jeho metodou je pouhá ironie, bez hlavy a paty vše zesměšňující.

Jak jinak si třebas vysvětlit, když do textu vpouští Xaviera Baumaxu a „klíčového politologa Peheho“ a oběma přisuzuje roli těch, kteří svými písničkami a studiemi podporují prodejní strategie PASTY? Má to ještě být legrace, anebo spíš jen ukázka toho, jak daleko má literatura k realitě? Opravdu nechápu, proč zrovna Pehe musí být na tomto místě zesměšňován. A pokud se snad máme bavit nad nepovedenou aliterací Politolog Pehe, pak je to trapné ještě víc.

Tam, kde chybí postoj, kde září jen metoda, je zcela zbytečné se ptát, proč autor knihu napsal. Nejspíš se chtěl jen povyrazit a možná i na chvíli zapomenout na své fádní profese, tzn. na realitu života. Nakonec to sám vyjádřil vcelku přesně v popisu práce Tomáše: ten se totiž v práci prostituuje tělesně i duševně (Linhart zde píše: „Když vám zacinká padesátka a nemáte ještě doplacenou hypotéku, pochopíte to.), ale kapitalismu rozhodně nic nezazlívá. Proč by také zazlíval, když v něm žije jako ryba ve vodě? A citujme dál: než se Tomáš „do kypící řeky kapitalismu zanořil, byl ALE (zdůraznil J.V.) básníkem“. A to je důležité, kdysi byl básníkem a spokojil se s pár prodanými sbírkami, dnes se tedy může dlachmat s kapitálem a být v podstatě spokojeným člověkem.

Nejspíš to některým lidem ke štěstí stačí, přes den dělat na velkém projektu nové epochy lidstva, zvelebovat a efektivizovat komunikaci a večer se pak na chvíli rozptýlit sarkastickými obrazy vystihujícími nestvůrnost světa, v němž se dnes žije. Že to celé vyzní velmi nezávazně, nám nijak vadit nemůže, vždyť jsme přece jenom čtenáři anebo také obyčejní spisovatelé, co se (abych se vrátil zpátky k záložce) „literární tvorbě věnují od dob studií“.

Oto Linhart: Potížista. Akropolis, Praha 2010.