Chci přispět X

Několik facek

Přelom roku je příležitost k bilancování. Zamysleme se nad tím, co jsme nuceni trpělivě snášet a co naopak můžeme měnit. Třeba je toho dost a chce to jen odvahu.

Vaculik2

Ondřej Vaculík

29.12.2009 07:30

Na konci roku máme sklony bilancovat, sečítat úspěchy, odečítat neúspěchy. Jaký to byl rok pro nás osobně a jaký obecně? A co lze nechat ve starém roce a v novém si pěkně zadělat znovu a co naopak si s sebou poneseme do nového, přestože vůbec nechceme?

Ze všeho nejraději bychom ve starém roce nechali například dluhy, neduhy a nemoci, neschopnosti, nepotřebné věci a nedobré lidi, pokud není naděje, že by se zlepšili, nebo že bychom na jejich polepšení my mohli mít nějaký vliv. Otázka tedy je, jaké změny jsou v naší moci a co naopak musíme trpělivě, případně útrpně snášet.

Jeden příklad nemohoucnosti jsme s přáteli teď řešili na horách. Což o to, lyžovačka byla dobrá, lidí tak akorát, nikde se netvořily fronty. A to ani v samoobslužné restauraci pod sjezdovkou, kde kromě nás byla na obědě také skupina Holanďanů. Pro ty jsou hory stejným cizokrajným vytržením jako pro nás moře. Z naší nadmořské výšky měli krásně povznesenou náladu, obědvali slavnostně, způsobně – vzpřímeně, s lokty u těla, čímž se od nás lišili. Vysvětloval jsem to přátelům jako projev protestantských, přísnějších mravů, vždyť Holanďané podnes nemají v oknech záclony, aby očividně žili ve skromnosti. Ani nevím, kde se ve mně ta pochybná chytrost vzala.

A tu si jeden ten Holanďan, muž středních let, který první dojedl, zničeho nic dal nohu na stůl. Ten obrovský přezkovatý lyžák klidně nastrčil před talíře těch, kteří ještě jedli. Centimetr od talíře cudné dívky, která ve tváři znatelně zbledla. Spolustolovníci na něho udiveně pohlédli stejně jako ostatní osazenstvo restaurace. Utichlo cinkání příborů, to zaražené ticho musel pocítit i on: káravé pohledy všech míří k němu a k jeho noze na stole. Sundá ji, sklidí ji pod stůl, zastydí se? V tu chvíli se ale milý Holanďan naopak sebevědomě rozhlédl, jako by hrál kovboje - padoucha ve westernu. A v sále vskutku zavládlo dusno jako v salonu na divokém západě, kde se čeká, kdo první tasí kolt a zloduchovi nohu prostřelí, až ostruhy zacinkají.

Jeho spolustolovníci, Holanďané, sice poněkud zčervenali, ale dál mlčky jedli jako by nic. Jako by i to bylo v protestantské tradici. Proč ho neupozorní, žasli jsme, to se ho bojí a nebo vědí, že je to takový strašný vůl, s nímž nic nehne? Tak proč takové hovado berou na hory? Vlastně jsme začali být na ty Holanďany naštvaní. A rozhodovali se, jestli nemáme zakročit sami. Hledal jsem v mysli slovíčka, jako že noha na stole je absurdní a jestliže ji nesundá, bude exkomunikován. Kamarád sestrojil v němčině větu hezčí: Dobrý muži, když tu nohu neprodleně sundáte ze stolu, přestane vám hrozit pár facek. Slovem „pár“ v němčině si však nebyl jistý a na „několik facek“ si netroufal.

Po zralé úvaze jsme nezdárnému Holanďanovi nakonec nic neřekli. To aby si jeho spolustolovníci naše upozornění nevykládali jako projev šovinismu: jedna holandská noha na stole a Češi hned z toho rozdmychávají nepřátelství vůči Holanďanům. Raději jsme rychle dojedli, zaplatili a odešli. Ale další lyžování už bylo jakési mdlé, Holanďanem poznamenané, ba zkažené.

Večer jsme příhodu znovu probírali a své závěry přehodnotili: přeci jen jsme ho měli napomenout – nikoli jako Češi, ale jako normální vychovaní lidé, Evropané. Vždyť ani on tam neslušně neseděl jako Holanďan, ale toliko jako normální nevychovaný chlapík, bez ohledu na národnost. Představa, že takhle rozvalený s nohou na stole tam třebas sedí i dnes, zítra… a nejspíš bude sedávat i v novém roce, se nám náhle zdála nepřijatelná. Něco, co se mohlo vkrátku vyřídit ještě ve starém roce, jsme neudělali, promarnili vhodnou chvíli, takže teď se to potáhne do nového roku jako dluh, který ve společnosti zbytečně narůstá.

A přitom pár (paar) facek by možná stačilo.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.