Mystika mezi alkoholem a předsevzetími

Alkohol tupí smysly a tak nemůžeme přestat pít. Opilá je i naše civilizace svým nezřízeným konzumem. Co nám brání s ním skoncovat?

Česká republika se v různých statistikách ve spotřebě alkoholu a dalších látek ovlivňujících psychiku pravidelně umísťuje na předních místech žebříčků a oslavy svátku svatého Silvestra na konci starého a začátku nového roku přispějí k celoročnímu skóre jistě významně. Pražská městská vyhláška dokonce pro tento den povoluje pít alkohol v ulicích, což je jinak zakázáno – jak ve zprávách dojemně upřímně sdělili: hlavně kvůli bezdomovcům. Takže díky našemu osvícenému magistrátu tuto jednu noc v roce mohou i lidé bez domova vylézt ze svých úkrytů a opíjet se společně s řádnými občany a turisty. Zkrátka: Šťastný nový rok všem a druhého ledna zase zalezte!

Římský biskup (papež) Silvestr I. byl na začátku čtvrtého století důležitou postavou. Sám ještě zažil pronásledování, ale podle legendy to byl právě on, kdo pokřtil císaře Konstantina, který z náboženství pronásledovaného udělal náboženství státní, které hned začalo pronásledovat ta ostatní. Křesťanství se z toho úplně nevzpamatovalo dodnes.

Silvestrovi už jako svatému se po smrti dostalo cti stát se patronem „dobrého nového roku“ a také ochráncem domácích zvířat. To se docela hodí: domácí zvířata, která k smrti děsíme rachejtlemi k oslavě nového roku, mají přece jen zastání. Není ovšem jisté, zda jejich cit pro metafyziku je natolik vyvinutý, aby to dokázala ocenit, asi to nakonec zůstane na lidech, jak se jim podaří miláčky zvukově izolovat nebo zklidnit sedativy.

Nedá se čekat, že by v dohledné době uspěly kampaně proti zábavné pyrotechnice, které se někde organizují. Německá církevní akce Brot statt Böller  například navrhuje, aby lidé místo utrácení za rachejtle podpořili rozvojové projekty. Jistě ušlechtilá myšlenka, ale osloví se vší pravděpodobností hlavě ty, kdo stejně už jsou vůči tématu chudoby citliví a kdo mají sklon k tišším oslavám.

Přelom roku připomíná neúprosné plynutí času našich životů, připomíná, co už je pryč a co nelze změnit, ale otevírá i prostor nové budoucí svobody a naději na dávku štěstí v roce novém.

Popravdě řečeno, bez ohledu na to, co koho z nás čeká v osobním životě, vyhlídky na „dobrý nový rok“ pro lidstvo jsou rok od roku horší, stačí připomenout kolaps jednání v Kodani. Ani ta budoucnost už není, co bývala. Ale to neznamená, že bychom měli přestat slavit – možná tím spíše, navzdory tomu, že není moc důvodů, nutká to člověka bojovat proti nejistotám a úzkostem rachotem, družností a umocnit to popíjením. Ještě jsme tu, chceme svou existenci prožívat intenzivně, chceme to dát najevo, chceme to sdílet s ostatními. Nakolik po oslavě zůstane jenom kocovina a trapný pocit „co jsem to zase vyváděl?“ a nakolik nám uvolněná energie radosti posvítí i do všedních dnů a vyzbrojí nás pro nezbytné zápasy, se teprve ukáže.

Možná, že české tíhnutí k alkoholu souvisí s nízkou religiozitou našich krajů. Možná, že si nahrazujeme něco, co v tradičněji uzpůsobených společnostech zprostředkovává náboženská tradice s jejími obřady a praktikami, otvírajícími hlubší vrstvy vědomí a skutečnosti. Napadlo mě to při četbě klasického díla Williama Jamese Druhy náboženské zkušenosti.

V kapitole zabývající se mystikou upozorňuje na schopnost alkoholu „stimulovat mystické schopnosti lidské přirozenosti obvykle uzemňované chladnými fakty a suchým kriticismem střízlivosti“ a tvrdí, že opilé vědomí je alespoň zčásti mystickým vědomím (podobně to platí i pro další psychotropní látky). James byl v tomto způsobu bádání průkopníkem, dnes už se o užití takových látek v náboženských praktikách ví mnohem více. Existují ovšem i jiné postupy a situace vedoucí ke stejnému cíli – nejrůznější tělesná, dechová i psychická cvičení nebo spontánní extáze, jsou to často spektakulární prožitky.

James bránil Sv. Terezii z Ávily, mystičku proslulou extázemi, proti snaze posuzovat její význam podle měřítek psychické „normality“. Za odpovídající měřítko jejího poselství považuje bezprostřední zřejmost, filozofickou rozumnost a morální význam. „Svatá Tereza by mohla mít nervový systém jako nejklidnější kráva a nezachránilo by to její teologii“, pokud by neobstála vzhledem k těmto měřítkům a naopak, pokud její teologie obstojí, je jedno, jak hysterická nebo nervózní byla, když přebývala mezi námi, míní William James.

V pozdějších bádáních se při jednom srovnávacím experimentu zkoumalo, zda lze rozlišit hodnotu vizí zaznamenaných mystiky, psychotiky a osobami pod vlivem halucinogenních drog. Experiment říká, že ze samotného textu, vize zaznamenávajícího, takové rozlišení učinit nelze. Platí, že smysl a význam není v zážitku samotném, ale v jeho zasazení do kontextu. Stručně řečeno  – pro někoho je změněný stav vědomí zdrojem nového poznání, které proměňuje a obohacuje jeho život, pro jiného je to jen zabíjení času nebo projev destruovaného vztahu ke skutečnosti. Tím bezprostředním kontextem je vlastně charakterová struktura dotyčné osoby – hodnoty, zkušenosti, motivace, v jejichž síti dochází k prožitku. Intenzivně vnímat život, nacházet smysl, dosahovat spojení s druhými lidmi, disponovat silou k překonávání obtíží je záležitost dlouhodobého hledání a usilování.

Dodáním chemické látky lze rychle a snadno proměnit vědomí, ale to je tak všechno – obsah proměny úzce souvisí s tím, co už v tom vědomí máme. Touha po překonání hranic běžného, střízlivého vědomí, která je zároveň touhou po svobodě od všedních obtíží v některých případech vede k přesnému opaku kýženého – k závislosti, která znamená, že bez dalšího dodávání vyšších dávek se život stává nesnesitelný a to, co dávalo rozlet, poskytuje jen stále krátkodobější úlevu na cestě k úplnému zruinování duše a těla.

James tvrdí, že pro chudáky a nevzdělance zaujímá opilost funkci, kterou pro kultivovanější smrtelníky hrají symfonické koncerty a literatura, ale to je asi ten lepší případ, často jde jen o snahu aspoň na chvíli překonat nesnesitelnou tíži bytí, jak to dělají třeba lidé bez domova, kteří nám tak nastavují odvrácenou tvář naší společnosti „řešící“ své problémy jejich vytěsňováním a popíráním.

Podobně se ovšem chová celá naše civilizace, postavená na absurdní potřebě neustálého růstu – přísunu nových zdrojů, rostoucí spotřebě energie, výrobě nových věcí, které se musí prodat za každou cenu, stále rychlejšímu přesouvání peněz a zisků. Přitom navzdory slibům nabízí stále menší uspokojení , ale zato má stále menší schopnost racionálně jednat a hospodařit s omezenými zdroji.

Nabízí se podobnost se situací alkoholika, který si postupně začíná uvědomovat, že je něco špatně, dává mu to na vědomí i jeho okolí – v tomto případě naše přírodní prostředí, ale není si jist, jestli dokáže a chce podniknout náročný a nejistý zápas o překonání závislosti, a tak pije dál, ono to nějak dopadne. Když smlouvu neuzavřeme letos, uděláme to napřesrok.

Doba je zkrátka zralá pro dobrá předsevzetí, ale víme, jak to s nimi chodí. Většina z nich se nedožije Tří králů. Je to proto, že si ukládáme změny života, které překonávají naše možnosti, nebo naše touha po změně není dostatečná. Necítíme třeba dost silně potřebu změny proto, že se soustavně necháváme otupovat. Přitom stanovit si dosažitelné konkrétní cíle je velmi dobrý způsob, jak změn dosáhnout. Zároveň potřebujeme také cíl, který dá naší vizi směr a potřebujeme ty druhé kolem, kteří nás podpoří nebo dokonce náš cíl sdílejí.

Takže: nechme si pesimismus na lepší časy, oslavme Nový rok se vší parádou a nenechme se druhého ledna zase vyhnat z veřejného prostoru, kde se povedou příští zápasy.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.