Vánočním dvojčíslem jsme koncem loňského roku ještě v Literárních novinách uzavírali celoroční debatu o českém údělu. Záměrně jsme se tehdy vrátili k debatě mezi Václavem Havlem a Milanem Kunderou, kteří na stránkách Literárních novin a brněnského Hosta na přelomu let 1968 a 1969 diskutovali o významu pražského jara. Jednou z aktuálních inspirací kunderovsko-havlovského kola debaty o smyslu českých dějin se před rokem ukázala být teze o „oživování struktur“. Pod stejným titulkem také před rokem v Literárních novinách vyšel text, který se debatu pokoušel alespoň dílčím způsobem sumarizovat. Protože pak na jaře Literárky změnily majitele  a následně z nich odešla de facto celá redakce, byla by škoda, kdybychom se k závěrům loňské debaty nevrátili zde.

Zastávám názor, že by se struktury lidské sebeorganizace, pokud už existují, měly spíše přetvářet než opouštět a ničit. Protože se počet různých státních, samosprávných i čistě občanských struktur od loňských Vánoc výrazně nezmenšil, zůstává pro každého z nás i na příští rok jako úkol alespoň několik z nich naplňovat obsahem. Kromě struktur bytových a domovních tam, kde bydlíme, a oborových či odborových tam, kde pracujeme, se k aktivitě nabízejí nejrůznější struktury pro občanské a politické angažmá.

Evropský rozměr konání je zde pro mě důležitý především jako výzva a inspirace (čeho všeho jsme ještě nedosáhli a mohli bychom se o to alespoň pokoušet) a také jako korektiv nezbytný pro člověka, který žije v po všech stranách pokřiveném českém prostředí.

Evropskou inspirací z poslední doby je mi polská Krytyka Polityczna a její šéfredaktor Sławomir Sierakowski. Nejen proto, že by tak třeba časem mohla vypadat sociálně-demokratická Masarykova demokratická akademie, ale proto, že jsem na debatě se Sierakowským po dlouhé době viděl člověka, který je evidentně vzdělaný, podniká užitečné věci a přitom nevypadá, že by ho vlastní práce vyčerpávala.

Evropská inspirace pro mě spočívá také v odpovědi na otázku „A na co bychom se Vás měli ptát?“, která se mi krade na jazyk při setkáních s přáteli ze zahraničí. Sám se mohu použít jako živý doklad oprávněnosti dvou otázek, které při svých návštěvách České republiky pravidelně klade Antonín J. Liehm: „Jak to, že v této zemi nikdy nikoho nic nezajímá?“ a „Jak to, že v této zemi nikdy nikoho nic nenapadá?“.

Identické otázky přitom formulují i další lidé. Slovinský spisovatel Drago Jančar takto ve svém textu Filosofie provincie (vyšel mj. V bratislavském časopise OS 2/2009) zaznamenává otázku své známé, manažerky velké zahraniční firmy — „Proč zde nikdy nikoho nic nezajímá?“, zeptala se ho v jedné chvíli. A Jančar vysvětluje: „Během dvou let, po která je v Lublani, se jí ještě nikdo nezeptal, co se děje v její velké zemi, které důležité knihy v ní vyšly, co se děje v malířství a v architektuře, ve filmu nebo v divadle, a nikdo se jí nezeptal ani na to, co znamenají poslední změny na politické scéně její vlasti.“ Zato „se během dvou let dozvěděla, kdo koho politicky podporuje a kdo má co za to, že podporuje jeho a ne onoho; která lobbistická skupina je mocná v té nebo v oné oblasti a kdo jsou její veřejní a kdo tajní a skrytí členové; když se ptá na některého umělce, neřeknou jí, co dělá, ale kam patří; když se zajímá o hodnocení divadelního repertoáru…“ A tak dále.

Cizinci to pak s námi mají snadné. Kamarád, který před časem odešel do Norska „za svobodou“, mě při své poslední návštěvě upozornil, že přeci výběr eurokomisaře neprobíhal na základě veřejné debaty, ale že Štefan Fülle byl na tuto pozici prodán za jeden večer během diskuse předsedů dvou velikých partají. Ať se předtím diskutovalo cokoli a kdokoli (Svoboda, Vondra, Špidla, Dlouhý, Švejnar…), jeden večer vše anuloval. Když se ten obchod odehrával, vůbec mě nezarazil. Proč by se v zemi, kde se vůbec nediskutuje, měla diskutovat právě nominace eurokomisaře?

I tyto návštěvy a otázky mě ale přesvědčují, že se společně se sociálními demokraty (ať už jsou či nejsou členy některé z našich politických stran) snažíme jít po správné cestě. Voláme po reálném zapojení České republiky do evropské politického a intelektuálního života. U příležitosti 17. listopadu jsme se pokusili rekonstruovat myšlenkovou tradici demokratické levice od pražského jara k dnešku. Připravili jsme brožuru programatických textů, která tuto tradici zpřítomňuje, činí ji živou. Děláme, co nás napadá a na co nás kdo upozorní.

Pokud si tedy do nového roku něco přát, pak nechť se na životě společnosti a jejím oživování podílí více rukou. Ať se na levici zmůžeme nejen na zpracovávání nápadů, ale s více rukama i na složitější práce a dosahování cílů.