Kolik už bylo napsáno románových příběhů zachycujících jeden den ze života postavy? Asi nejznámějším dílem tohoto snad už specifického žánru je Joycův Odysseus — nedávno byl do češtiny přeložen Den opričníka od Vladimíra Sorokina, zcela aktuální je vyprávění o životě party tří finských lůzrů z pera finského autora Mikkiho Rimminena.

Dělnická čtvrť, tři nezaměstnaní povaleči, kteří se do práce rozhodně nehrnou, poflakování, jež má dva cíle: zabít čas a sehnat peníze na alkohol. Napsat o tom knížku si nejspíš vyžaduje zvláštní nadání. Připočítejme k tomu specifika finského dne, naprostou existenční autonomii hrdinů — a máme před sebou pokus zaujmout čtenáře příběhem, který snad nemá začátek ani konec, a který se navíc neúměrně protahuje a pomalu schází na únavu.

Tři helsinští zevlouni, Maršál, Blafy a Henninen, jsou nejspíš tím posledním námětem, který si autor může pro své vyprávění zvolit. Jejich život je totiž nanejvýš obyčejný — všichni tři nejradši někde sedí, popíjí pivo, žvaní nesmysly a dokola omílají trapné historky.

Když jim dojdou peníze, pak se prostě zvednou a někam jdou, respektive za neustálého kecání se přemisťují z místa na místo, aby si pak zase sedli a pokračovali v tom, co načali už ráno. Pravda, sem tam si střihnou i výjimečnou situaci, například když jeden z nich vystrčí holý zadek na policajty, následkem čehož je odvezen neznámo kam, anebo když rozpohybuje četu revizorů a schytá parádní pokutu za jízdu načerno.

Kdoví, jak to v životech finských lůzrů chodí. I při dobré vůli autora zprostředkovat nám alespoň pár hodin ze života těch nejbídnějších lidí, co snad mohou ve městech existovat, ho ale musíme podezírat, že jejich osudy poněkud přibarvil. Když Rimminen začal psát, věnoval se poezii. Igelitkové pivo, jeho první a také nejznámější dílo, je nicméně prozaické — alespoň co se formální výstavby textu týká.

Ono přibarvení pak spočívá v tom, že něco tak obyčejného jako je život Maršála, Blafyho a Henninena Rimminen dokázal podat jako svého druhu poezii, takovou tu realitou zapáchající, nad níž se musíme i trochu tvářit. Vezměme si třeba popis jedné z faset Henninenova zjevu:

„Člověka napadlo, že vypadá jako strašák do zelí, a když se pak hlouběji zamyslel, čím to je, že se o lidech bez okolků říká, že vypadají jako strašák do zelí, tak ta přípodoba zřejmě vyplývala z jakéhosi dojmu nesouladu, tak jako nyní v Henninenově případě, přesněji vzato z toho, že jeho ošacení a doplňky a zjev spolu natolik neladily, že ve skutečnosti Henninen vypadal, jako by byla celá jeho postava posešívaná z několika různých lidí, zvláště když měl teď k tomu všemu nesouladu mezi účesem, oblečením a vzezřením ještě ty boty, temné, hroudovité předměty, které přesto tak nějak zvláštně působily, že se z nich line puch čerstvě vylisované umělé hmoty, charakteristický pro nová auta.“

Na rovinu je nutno říct, že kdo si potrpí na realismus (anebo kdo nemá dost času, aby jej mohl věnovat třem poflakujícím se alkoholikům), toho Rimminen nejspíš moc nenadchne. Jak jsem napsal už výše: vyprávění se vleče, autor s oblibou přestává popisovat děj a nechává jen tak probublávat stěží uchopitelné obrazy a kombinuje je s dechvyrážející prostotou povalečských blábolů. Realismu holdující čtenář by se snad nakonec musel nad tím zablešeným smradlavým cirkusem i naštvat a požehnat všem dnešním sociálním inženýrům v jejich svatém zápalu o to zbavit nás podobných příživníků, odvézt je někam na ostrov, za město, zkrátka zamezit jejich úpornému bloumání ulicemi města, třebaže jen virtuálního.

Teprve pozorné čtení ale může odhalit přednosti Igelitkového piva — ty, za něž byl Rimminen jen tak mimochodem počastován prestižní Cenou Kaleviho Jänttiho a zařazen mezi kandidáty na ještě prestižnější Cenu Finlandie. Forma vyprávění totiž odpovídá svému obsahu. Tam, kde se jakože nic neděje, narůstají proporce jazyka, barevnost a síla okamžiku; a naopak když se začíná něco dít, je to odvyprávěno s nebývalou razancí, tzn. rychle a hlavně v perfektním vyvážení mezi detailem a během událostí.

Obě vypravěčské polohy spolu ostře kontrastují a vynucují si i jistou změnu způsobu čtení — což se nakonec podobá i tvrzení, že je Igelitkové pivo četbou strhující.

Jestli se Rimminenovi něco podařilo, pak právě uchopit jednající postavy a vylíčit je v jejich domácím prostředí: v helsinské dělnické čtvrti Kallio. A tady můžeme samozřejmě děj Igelitkového piva povýšit na jakýsi všeobecný fenomén: když si odmyslíme výjimečnost severského počasí, pak se s účastníky podobných románů setkáme v každém větším městě. A nejen s nimi, nedílnou součástí vyprávění jsou i jiní lidé, namakaní chlápci v kožených bundách, mladé holky, co rády vyhledávají společnost opilců povalujících se v parku. Všichni dohromady pak tvoří skrytou realitu měst.

Přiznejme si na rovinu, že i když je bída fenoménem internacionálním, jako téma svých děl si ji poslední dobou vybírá jen velmi málo umělců. Zdaleka ne všem autorům se totiž chce realitu živořících opilců rozkrývat a hlavně o ní psát. Je totiž plná špíny a beznaděje.

Mikko Rimminen: Igelitkové pivo. Kniha ZLÍN, Zlín 2010.