Z různých stran, míst a úst zaznívají slova o „slabosti“ politické kultury v ČR. Není vždy docela jasné, co všechno jedni nebo druzí zahrnují do svých hodnocení. Ale stačí, aby se občan podíval na televizní přenos z jednání Parlamentu. O slušnosti, kultuře verbálních projevů či odbornosti „zástupců lidu“ může hned zapochybovat. A možná také, že už si zvykl a nepřikládá tomu takový význam, nebo vysílání prostě ignoruje.

Že i politik je jenom člověk, který si potřebuje čas od času tzv. slovně ulevit, neboť tím mj. sejme určitou míru stresu a nahromaděných emocí, je fakt. Pravda ale je, že běžně v ulicích nepotkáváme občany, kterak si ulevují nebo se vzájemně častují slovy označujícími příslušníky říše zvířecí. Čili většina z nás přeci jenom tuto potřebu standardně neprovádí, nebo ji nedává běžně na odiv, ovládne se, aby tím na sebe nepoutala pozornost anebo prostě — druhé neobtěžovala. Takže lze jen doporučit, aby si politici občas přeci jen více hleděli svého slovního vybavení, a více než emocemi se nechávali vést spíše rozumem. Relativní soulad je asi optimum…

Nově zvolený předseda KDU-ČSL, strany, která se v tuto chvíli drží v dolních patrech voličské přízně a hledá cestu, jak zvýšit poptávku po své programové nabídce, resp. jak ji udělat více předmětem zájmu, svými verbálními projevy nepřispěl, dle mého soudu, dobrému začátku. Atmosféra a informace zatím šířené ze sjezdu lidovců ve Žďáru nad Sázavou moc optimismu nedávají. Zda lepšímu image napomohl právě zvolený předseda Pavel Bělobrádek přirovnáním, že jako veterináři už „mu rukama prošla spousta dobytka a sviní“ a věděl by si s nimi rady i ve vrcholné politice, moc nadějí minimálně z personální nabídky nepřináší. Ale možná to někteří mohou hodnotit jako bodré, pravda, poněkud nevybíravé tnutí do živého, když se tzv. věci nazývají pravými jmény… No, mé pochybnosti to nerozptyluje, a to si přitom nepřestávám myslet, že česká politika křesťansko-sociální rozměr potřebuje, a jistě nejenom ta vrcholová.

Ke klidu by asi nemělo vybízet ani vyjádření předsedy více než problematického subjektu — Dělnické strany sociální spravedlnosti — Tomáše Vandase, které adresoval státnímu zástupci ve stylu: „Však ono na vás taky dojde, nebojte se…“. Ač mi názorová pluralita nedělá problémy, vadí mi ale, pokud se podobné projevy stávají dominující argumentací zástupce politického subjektu, který, jak už právníci a politologové poukazovali, docela očividně sklouzává k tomu, co známe jako ideové podhoubí nacionálního socialismu. Zkušenost z Mostecka mě přivádí k úvahám, že kandidatura tohoto pána a jeho subjektu právě v tomto prostředí nebyla náhodná a posloužila k ještě většímu rozptýlení voličských hlasů. Kolují spekulace, že předvolební kampaň, kterou (jeho) strana vlastně nevedla, se smrskla na docela systematické přelepování a ničení letáků stran, ale i např. nového hnutí „Občané městu, město občanům“, jeho kandidáta do Senátu, což šlo vypozorovat zejména v závěru předvolební kampaně v některých obcích a byla jen součástí „populistického, dobře zaplaceného divadla pro nic netušící davy“. „Česká“ podoba tohoto nebezpečí tu už také byla a mj. začala tím, co si lze přečíst také u politologů, tedy neúctou, relativizací, až znevažováním zákonů a stanovených pravidel. Je třeba totiž být v každém případě schopen rozlišit mezi „ideologií“ zákona a jeho věcnou, logickou stránkou v systému právních norem. „Ideologie“ se totiž často líbí a přitom právě tehdy může být v rozporu se zákonem.

„Podprahové signály“ v reklamě jsou v řadě států zakázány. Ale co když sami takto začínáme točit reklamu, která otevírá dveře latentně dřímajícím signálům, které tím začínáme nebezpečně probouzet?