V blízkém supermarketu u vchodu jsem potkal mladou maminku a nějaké dva metry od ní skotačila jako kůzlátko asi čtyřletá holčička. Taková scéna člověka pochopitelně potěší. Holčička na můj letmý úsměv, když jsem ji míjel, reagovala tím, že běžela k mamince, chytila se jí za sukni a křičela: „On mne chce zabít.“

Mohli bychom tu rozvinout pedagogickou úvahu a řešit, který typ výchovy kam vede. Učit děti lidem důvěřovat a důvěru odejmout až když je k tomu důvod? Nebo je připravit na nejhorší variantu jako samozřejmou, a tak je vybavit schopností pružně reagovat na rizika? Uplatní-li se první výchovná verze, je pravděpodobnější, až dítě dospěje, že bude vystaveno většímu riziku, ale že u něj bude hrát značnou roli přátelství a solidarita a že jeho budoucí životní partnerství nebude bojem pohlaví. Absolvent druhého typu výchovy možná odrazí útoky, na které ten první nebyl připraven a možná má šanci delšího dožití. Ale prožije život ve strachu a následné nenávisti. Bude oscilovat mezi brutalitou a zbabělostí.