Prozaický debut publicistky a historičky Dominiky Prejdové Marijin dvor je svým časoprostorovým zasazením situován do zcela konkrétních kulis současného Sarajeva, přirozeně však k sobě čtenáře stahuje jako univerzálně platná sonda odcházení ze světa poznamenaného válečnými krutostmi, nespravedlnostmi a odloučeními. V prvním plánu jako by se vůbec nic nedělo — kdepak nějaký semknutý, silný příběh —, Marija se jen šourá po svém záměrně neuklízeném bytě a mezi vařením a poleháváním občas dohlédne na sousedku Zoricu, zajde na nákup a vyřídí na úřadech domovnické záležitosti.

Poznamenaná moudrostí odžitého i úsměvnou poťouchlostí stařeckých zvyklostí zosobňuje sama Marija příběh, u nějž čtenáře neudržuje napětí, vzrušení, ani exotika prostředí, v němž se odehrává. Příběh jako by byl transponován na rovinu mysli a veškeré dění se odehrávalo v erupcích vnitřní řeči a zápletkách paměťových asociací. Marija Dominiky Prejdové je hrdinkou z rodu oněch svérázných palic, jež jsou schopny v úsečné a přece téměř bezdeché výpovědi pojmout časoprostor svého okolí a svého života jako universum nabité poetikou i významem.

Toho jsou nejvýmluvnějším dokladem mikropříběhy vzpomínek kombinujících výrazné detaily s trpkou, často tou nejtrpčí pointou: „Odešli tenkrát ze Sarajeva na venkov — tátu Němci vyhodili z práce. Protože byl Slovinec. Měli dům blízko Kiseljaku, a táta jel jen něco vyřídit do Sarajeva. Jel na kole, trochu se někde napil, vracel se už za tmy a v jedný prudký zatáčce ho srazil německej náklaďák. Máma dostala telegram ještě ten večer. Ráno za ním přijela do nemocnice a táta, protože měl hroznou chuť, ji poslal pro třešně. Tak je máma šla koupit na trh, a když se vrátila, táta už nežil. Ani si nestačili nic říct.“

Prejdová Mariju reflektuje v rituálech její každodennosti mezi dřezem a bolavýma nohama a v jejím vnitřním monologu nechává střetnout starobabské brblání o neřádech současnosti se střízlivými vzpomínkami na válku, stesky i výčitky s drobnými záblesky běžných, a přece magických radostí. Marija jednou plánuje, co podnikne v budoucnosti, jak si pořídí „legitku“ a vydá se z válkou a jejími kulkami doslova ošlehaného domu na výlety, jindy sama se sebou klepaří o lidech, o vztazích mezi nimi, minulé události komentuje tu jakoby nezúčastněně, tu nazlobeně, se sveřepým zaujetím, jednou spekuluje, jednou jenom hudrá, to si snaží ospravedlnit, to bez milosti kritizuje.

Navzdory myšlenkové bdělosti, navzdory oné živelné dynamice, kterou v Marijině mysli utvářejí šrámy, smířlivá usebrání či drobné úsměvy, Marijino tělo chátrá. Zatvrzelá hlava ovšem v náhlých záchvěvech vybudí i usínající kostru ke vzpouře proti neodvratnému: „Nepřestává ji udivovat, jak je ten život silnej, jak se dokáže prosadit přes všechno, co tu bylo, někdy ho ještě cejtí sama v sobě. Někdy se ještě i ona cejtí silná, aby byla součástí toho ruchu, víru, kterej se posunuje dál. To jsou dny po prosněnejch nocích, kdy se brzo ráno probudí a má naplánováno, co ten den musí stihnout, a hned začne něco dělat. Nestačí se někam propadnout, nechytí ji žádná vzpomínka ani neurčitej pocit, kterej by chtěla rozpoznat, všechno se začne odvíjet, aniž by vznikla nějaká mezera mezi ní a světem.“

Tak jako se vyprávění obejde bez nostalgie i patosu, není ani jazyk šperkován jakýmikoli do očí bijícími zvláštnostmi. Přesto je to právě několik nedůsledností v autorčině práci s jazykem, co celkový dojem Marijina dvora jako velmi intenzivně podané psychoanatomie stárnutí poněkud kazí. U novely postavené takřka výhradně na vnitřním monologu jediného hrdiny překvapí, jak neukázněný je výběr jazykových prostředků. Snaha prodchnout Marijiny promluvy hovorovostí vyznívá spíše jako neústrojné mísení prvků obecné češtiny se spisovným jazykem.

Zejména v reflexích politických událostí jako by často převládla autorčina touha sdělit něco fakt a vlastních zkušeností, které v Sarajevu jako pozorovatelka nasbírala, ale zapomínala je náležitě stylisticky ukáznit tak, aby souzněly s výpovědí ústředního „hlasu“ knihy. Mnohé z těchto pasáží, nepřizpůsobených dříve ustavenému idiolektu hrdinky, tak na sebe strhávají pozornost a působí spíše jako komentáře samotné autorky. Zdá se, jako by si Prejdová adekvátní vypravěčskou polohu osvojovala teprve v průběhu psaní, ale zpětně ji nezrevidovala. Až v závěrečných pasážích novely totiž teprve dochází k harmonickému souznění svářících se záměrů psát román v er-formě a psát subjektivně laděnou reportáž.

Dominika Prejdová: Marijin dvor. Dauphin, 2009, 160 stran