1) Když mi bylo dvacet let, právě skončila druhá světová válka tohoto století. Od prvního okamžiku svobody mi bylo bez nápovědy jasné, že je nutné dělat něco pro lepší budoucnost, pro národní společnost. Co dělat, to už jsem měl vymyšlené přes válku. Začal jsem vést — vlastně vychovávat — děti. Nabízely se velké perspektivy této činnosti a tím i dobré výsledky. Hodlal jsem dokonce v zápalu nadšení se této činnosti věnovat doživotně.

A v co jsem věřil? Já jsem si to tehdy napsal do deníčku, takže jenom opisuji: věřil jsem, že už nikdy, ale opravdu nikdy válka nebude. Že bude mír, že si všichni lidé podají ruce a budou navždy bratry. Hrozně jsem tehdy věřil v lidi. A to mi nějak zůstalo. A zůstalo to i mým prokletím, protože lidé dnes neuznávají žádnou víru. Správněji: nevěří, že v něco ušlechtilého věříš. Tou vírou se stáváš moc podezřelým. Protože v co je dnes možno věřit? Komu a proč? Ano. Tehdy jsem věřil svým ideálům. Viděl jsem před sebou pro ně prostor. Věřil jsem bezmezně ideálům, vykřesaným porobou války, či zasetým v době předválečné. Rovnost, svornost, bratrství všech.

2) Horší je odpověď na otázku druhou. Po svých zkušenostech nevím. Jenom snad to, aby si byli vědomi toho, že v nich je budoucnost našeho národa. Jejich budoucnost a budoucnost jejich dětí. Aby se nedali zmást příslovím, že lež má krátké nohy. Ale aby nikdy nedopustili, aby i tomu navzdory se lež ani po desetiletích nestala trpěnou pravdou. Jinak nebude národa, nebude budoucnosti. (Mají-li vůbec ještě zájem na pojmu „národ".) — Čili: nic radostného.

V.S., Kladno