Ekonomická krize potvrdila závislost České republiky i Slovenska na vývozní poptávce evropských trhů, zejména Německa. Její propad a následné oživení na začátku tohoto roku vysvětlují velkou část vývoje HDP v obou zemích. Česká republika však byla zároveň svědkem neočekávaných dopadů na trh práce: Firmy reagovaly na propad průmyslové produkce prakticky okamžitě propouštěním; zbylým zaměstnancům se ale zároveň zvýšila průměrná mzda. Tento zdánlivý paradox poukazuje na prohlubující se dualizaci trhu práce. Dualizace pracovního trhu není nic specifického pro tento region, českým specifikem se však zdá být, že tento fenomén charakterizuje průmysl (nikoliv rozdíl mezi průmyslem a částí servisního sektoru). Jaké mohou být jeho politické důsledky?

Tabulka 1 ukazuje, jak rychle se propad průmyslové produkce promítl do propadu zaměstnanosti v tomto odvětví. Propad zaměstnanosti byl jen trochu pozadu za propadem produkce. Průměrná nominální (a i reálná) mzda však nadále rostla. Česká republika tak vykazuje velice flexibilní institucionální prostředí se slabou ochranou zaměstnanců, kdy zaměstnavatelé reagují na problémy rychlým propouštěním. Jak ale ukazuje Tabulka 2, to kontrastuje s vývojem v Německu, kde ještě větší propad produkce měl jen malý dopad na zaměstnanost. Slovensko se zase zdá být druhým extrémem: Na výrazný propad produkce reagovalo rapidním propouštěním. Růst mezd však na druhou stranu poukazuje spíše na dobré postavení zaměstnanců — ti si dokázali i v kontextu propouštění vymoci růst mezd.

Česká situace se tak může zdát být překvapivá. Schopnost zaměstnavatelů pružně reagovat propouštěním kontrastuje s obecným povědomím relativně dobré úrovně ochrany zaměstnanců. České odbory zachování práv zaměstnanců také — pravděpodobně právem — považují za jeden ze svých úspěchů.

Vysoký počet lidí odcházejících do důchodu v roce 2009 částečně vysvětluje rychlý propad zaměstnanosti v průmyslu. Zdánlivý paradox dopadu krize na zaměstnanost však vysvětluje hlavně dualizace trhu práce.

Velkou část propuštěných tvořili zaměstnanci pracující přes agentury, hlavně pak cizinci (peripheral labour force). Počet registrovaných zaměstnanců-cizinců klesl v roce 2009 o 60 000. Zaměstnanost celkově pak poklesla o 68 200. Velkou část tohoto poklesu tvořil průmysl. Jiné sektory, hlavně pak veřejný sektor, ve skutečnosti pracovníky nabíraly.

Růst průměrné mzdy pak zkresluje situaci těch, kteří si udrželi práci. Hůře placení byli propuštěni, a zbytek tak vykázal vyšší průměrnou mzdu. Data však zároveň ukazují, že tito „jádroví“ zaměstnanci (core labour force) i v nejvíce postižených sektorech nezaznamenali během krize zhoršení životní úrovně.

Řada indicií také napovídá, že dochází k další periferizaci pracovního trhu. Mnoho zaměstnanců nabraných v době oživení dostalo jen smlouvu na dobu určitou. V roce 2009 došlo také k růstu osob samostatně výdělečně činných. V roce 2010 údajně narostl počet osob zaměstnaných v rámci tzv. švarc systému. Ekonomické oživení tak může být doprovázeno de facto liberalizací trhu práce.

Další směřování je však otázkou politické volby. Z čistě ekonomického pohledu zaměstnavatele může být alternativa více koordinovaného systému pracovních vztahů (německý model) stejně, ne-li více přínosná jako druhá alternativa další liberalizace pracovních vztahů (slovenský model).

Dualizace trhu práce však může mít politické důsledky, které ztěžují nejen prosazení větší míry ochrany zaměstnanců, ale i sociálních práv obecně.

Velkou část periferální pracovní síly tvoří migranti a pravděpodobně také Romové. Ochrana tohoto politicky marginalizovaného sektoru pracovníků, který doposud nesl největší část dopadu krize, tak s největší pravděpodobností nebude patřit mezi politické priority. Dualizace pracovního trhu v průmyslu tak učinila politickou mobilizaci pro politiky jako Kurzarbeit a různé formy podpory tvorby pracovních míst obtížnou. Jejich absence tak není z politického hlediska překvapivá.

Lze také spekulovat, že fenomén dualizace, kdy „jádroví“ zaměstnanci doposud v kontextu ekonomické krize nepocítili pokles životní úrovně či nezaměstnanost, může být asociován se slabým tlakem na zachování či posílení systému sociální ochrany v kontextu neblahého dopadu ekonomické krize na zaměstnanost. Absence této politické síly pak může mít zásadní dopad v kontextu pokusů vlád tzv. „rozpočtové odpovědnosti“ systém sociálního pojištění demontovat.

Zdá se však jen málo pravděpodobné, že by „jádroví“ zaměstnanci byli ušetřeni pocitu nejistoty a ohrožení. Periferní pracovní sektor však nabízí mnoho vhodných potenciálních obětních beránků, které je možné obvinit ze současných potíží. Dualizace pracovního trhu nahrává politice jinakosti a xenofobie, a může tak zabránit případné artikulaci ekonomické nejistoty skrze pravolevé schéma, které se zdá nezbytné pro obhajobu sociální ochrany a veřejného sektoru obecně.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem. Autor čerpá své poznatky z výzkumu, na kterém pracuje společně s Martinem Myantem.