Je třeba vsadit na víru

Lidé, kteří chtějí změnit společnost a hledají radikálnější východiska, se ocitají v nepříjemné roli toho, kdo nemůže příliš detailně předpovídat, chce vycházet vstříc novému a zvolnit možná i náš zvyk dokonale naprogramovat každý zázrak předem.

Portret

Markéta Hrbková

16.11.2010 08:00

Ale je jistotné,
že není a nemůže být svobody,
bojíme-li se smrti...

(Vladimír Holan)

Minulý týden jsem jela domů autobusem, nad mou hlavou se komíhala držadla ozdobená nápisem: „Víš, kolik lidí si před tebou neumylo ruce?“ sem tam prostřídána kresbou prasátka v podpaždí, které mě rezolutně usvědčovalo, že smrdím a z řidičova rozhlasu se ozýval vemlouvavý hlas: „Svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda jiného.“

Nepopiratelná pravda, kterou občas slýcháme i s metaforou pěsti.

„Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok,“ vzpomněla jsem se závistí známý výrok Aristotelův, podezíravě se očichala a prohlédla si ruce. Čára mého osudu se klikatila mezi ostrůvky svobody a strachu, odpovědnosti k já či nejá, pravidly hry a její podstatou.

Jedním z pojmů, které dnes často slýcháme v mediálním prostoru, je svoboda. Juká na nás z kancelářských šanonů, se svobodou škrtáme i přidáváme peníze, bojujeme za ni stavěním ghett i oslavami hrdinů, co pod jejím praporem podřízli i svázaného.

Podle informací našich zastupitelů se nám podařilo s touto archetypální veličinou uzavřít pro ni dosud v dějinách spíš neobvyklé smlouvy: „Smlouvu o loajalitě“ její, samozřejmě, dávno už jsme vyrostli z dětských plenek Sartra, který se cítil ke svobodě odsouzen, a „Smlouvu o podřízenosti pudu sebezáchovy“.

Svoboda jako vztah k otevřenému, síla měnící svět i člověka, titánský rozměr lidského potenciálu, skončila.

Z diskuse mezi ProAlt a MRL jsem odcházela se skutečně radostným pocitem. Už jen sama skutečnost, že člověk před sebou vidí skupinu inteligentních lidí, kteří se upřímně zabývají stavem světa, je dárek, který si nedopřáváme každý den. I přesto (nebo právě proto) se asi všichni přítomní shodneme, že vzduchem se bez milosti vznášel určitý pocit bezmoci, bezmoci z nepřítomnosti toho, co by nakonec učinilo reálným jak jednou skupinou propagovaný kapitalismus s lidskou tváří, tak druhou stranou žádanou radikálnější změnu systému – motiv, dobrou vůli, empatii, zájem a ochotu spolupracovat na společném cíli. Lidskost lidí.

Od možnosti i jen stanovit si cíle nás dělí zeď hluchoty dnešního anonymního člověka, jakási podivná zlovůle ukrytá v infantilitě, bezuzdnosti, nepřítomnosti otázky vlastního smyslu, ve způsobu života, který člověka postupně mění v bytost čím dál víc podobnou robotu, myslící poněkud dotazníkově, v číslo mezi čísly, jehož touha po vlastní identitě a smyslu byla umně nahrazena egocentrickou reality show, kterou si dnes představujeme pod slovem „individualita“. Naše „originalita“ už nemá co dělat s naším původem, je vytržením z našeho kontextu i nitra, zviditelněním a obsahem našeho života se stává vytržení z nudy. A, jak na diskusi popsal profesor Bělohradský, člověk je podemílán jakýmsi tekutým hněvem, který jej řídí z hlubin jeho podvědomí.

Čím dál víc se zdá, že tato poloha se postupně stává stavem psychiky současného člověka, směsí přizpůsobení a obranných mechanismů, které podmiňují funkci psýché jedince této civilizace a systému. Tekutý hněv pak slouží jako řeka energie, která vyživuje neustálou ostražitou hypertrofovanost, kterou současný život vyžaduje. Co dál na tomto rozhraní duše a těla, emocí a racionality, před prahem možná hlubinné proměny lidské psýché? Jak vzkřísit či vyvést z temnot ony bohy či Boha, kteří drželi nebesa v neosobních výšinách, otevírali horizont víry v nezměrné možnosti zázračného světa a jeho proměny, svým svědectvím posunovali hranice i kousek za tajemství? Kde hledat onu svobodu, spravedlnost, víru, lásku, moudrost; všechny ty archetypální dámy, jejichž nehynoucí přitažlivost byla ozářena světlem z říše toho, co je nad člověkem?

Těchto otázek jsou si viditelně vědomy obě strany a obě narážejí na stejnou hranici: MRL ve své představě kapitalismu s lidskou tváří počítá s tím, že zmizením určitých praktik se vrátí zpět základní vztah člověka k jeho vlastní existenci, na níž je ukotven i jeho zájem o svět; člověk počátku 21. století se ukáže být v zásadě psychicky nezměněným obrazem člověka počátku století minulého. Nevím.

Radikálnější náhled ProAlt je si vědom přinejmenším částečné iluze předchozího, chce hledat radikálnější proměnu systému, a tím co možno odklonit mechanismus jeho sebebudování, tato orientace jej však zaklíná do nepříjemné role toho, kdo nemůže příliš detailně předpovídat, chce vycházet vstříc novému a zvolnit možná i náš zvyk dokonale naprogramovat každý zázrak předem.

V evropských zemích a v USA je ne nepodstatná část levicových hnutí spojena též s alternativními proudy v medicíně, psychologii, ekologii i přírodních vědách (čehož se zřejmě s postupujícím důrazem na aplikovaný výzkum a sílícím ostrakizováním všeho alternativního dočkáme též), které jsou často dále napojeny na různé formy duchovních pojetí světa jako živého, reagujícího organismu a člověka jako toho, kdo může sám sebe i svět měnit svým postojem.

Pro české prostředí mají všechny tyto teorie jednu neodpustitelnou chybu. Ve svých zdrojích mnohdy opouštějí striktně mechanistické pojetí vědy a hledají inspiraci či se spojují s vizemi duchovními či náboženskými. Na středeční debatě na mně zavanul podivný stud, který se mezi českými intelektuály šíří ve chvíli, kdy se témata blízce dotýkají sféry, která by se dala nazvat duchovní.

Tato krize je však možná v první řadě krizí duchovní, krizí identity, krizí nadvlády fragmentů, které celek viditelně postrádají a v jeho nepřítomnosti se rozpadají. Rozumím Michaelu Hauserovi, když volá, že česká levice nemá ideje (i když z opačného úhlu). Neočekávám na ulici davy ateistů s Darwinem ani ČSSD vytahující ze záňadří věčnosti zbrusu nového boha, přesto mně ale na diskusi prošlo hlavou, že českou levici ještě stále čeká určitý druh Pascalovy sázky (jejíž obraz nyní tvoří osu rozkolu v ČSSD), vsazení na víru, že existuje síla, která, ač nepragmatická, hýbe dějinami; ochota riskovat s nadějí, že právě tento čin zažehne jiskru důvěry a solidarity. Víru v zázraky v mezích reality, která sahá za pud sebezáchovy až do nebes.

A co si myslíte vy? Diskuse (27 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Ondřej Wolf - farář v.v.

Úterý, 16.Listopadu 2010, 16:06:1

Ona i většina náboženství jako takových, která víru pojímají jako vztah mezi Bohem a člověkem a zároveň vztah mezi člověkem a lidmi, světem okolo má velmi silné aspekty sociální. To platí jak pro Křesťanství, Židovství a Islám na straně jedné, tak třeba pro nábožentví původní americká....

Často to na nich vidět není, různými oslími můstky a mentálními kotrmelci se učení může dokonce dostat na stranu přesně opačnou, než kam patří (Např. "křesťanské" obhajoby různých totalitarismů ve jménu "víry a morálky" z per a klávesnic předáků D.O.S.T.)

To je ovšem něco, čemu se v theologii česky říká hřích. Útěk od Boha, sebezbožštění, lhostejnost k lidem i světu, kořistnictví, svatouškovství......, třeba přelakované zbožnými řečmi.
Chci tím říci, že i víra v "klasičtějším" pojetí, reprezentovaném společenstvím i jednotlivci-věřícími, členy té či oné církve, náboženské obce, denominace je záležitost velmi sociální, nechce - li být paskvilem sebe sama.
Ondřej

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Úterý, 16.Listopadu 2010, 17:27:58

Myslím, že náboženství se vztahem k božskému ukotvují i vztah individuality ke komunitě. I přesto, že zjednodušeně by se dalo říci, že třeba křesťanství hledá smysl v komunitě, židovství v dialogu a některá východní náboženství svou introverzí tíhnou spíš do samoty, dávají člověku místo a obvykle nějaký druh smyslu, který je provázaný se smyslem komunity. Duše je všelidská.

Jan Černý - Brno

Středa, 17.Listopadu 2010, 00:23:52

Díky Markétě za pěkný text.

Mám ovšem jednu připomínku - nedomnívám se, že oním chybějícím rozměrem našeho života politického i duchovního je něco "v neosobních výšinách" či "síla, která hýbe dějinami", nějaký úběžník nad námi či mimo nás, který by nám odpomohl od oktrojovaného individualismu a nezvládnutelného "tekutého hněvu". Jsem naopak přesvědčen, že naplněný život náboženský i politický (tedy aspoň politicko-demokratický) směřuje k osobě v její maximální konkrétnosti a jedině ona (tedy jeden každý z nás) je nositelem i cílem našich politických i náboženských snah, jakkoliv je třeba obě sféry od sebe oddělovat.

Máme málo demokracie, protože jsme málo demokraté, máme špatnou politiku, protože jsme depolitizovaní, máme mdlý život duchovní, protože jsme málo lidé ve smyslu intenzivního naplnění vztahů, vazeb (k místu, kultuře, přírodě), jednání, tvorby.

Náš deficit snad není primárně hodnotový ve smyslu hodnot přicházejících "odjinud" - "tam" si někdy projektujeme to lepší, co nenacházíme mezi sebou, v naší vlastní vzájemnosti a v našem vlastním jednání. Ale Mistr Eckhart kupř. prosí: "Bože, zbav mě Boha." Zbav mě představy, že to pravé, podstatné, spásné.. přijde odněkud odjinud, zvnějšku, z lepšího světa. Jako účastník všech možných bojů (křesťanství, ProAlt, ČSSD...) nehledám útočiště a útěchu ve zdrojích někde nad námi - vždyť přece "zdroje jsou", jak praví český politik :) - neustále je vytváříme my sami, chceme-li být skutečně demokraté a chceme-li kupř. být skutečně křesťané, tedy ti, pro které se Bůh stal člověkem.

Chápu, že touto mou tirádou na osobu se příliš neřeší problém, který Markéta tak pěkně podala v jeho psychologickém řezu. Ale z našeho falešného individualismu a bezcílnosti se myslím nedostaneme pouhou obnovou smyslu pro posvátno a naději - dějinný návrat není možný.

Proti neosobní moci trhu, médií, systému je přes veškerou riskantnost takového podniku třeba postavit osobu, konkrétní lidi v konkrétních vztazích a vazbách - snad se něco takového klube např. v rostoucím poznání, že v posledních 21 letech něco podstatného děláme špatně a podléháme zmiňovaným neosobním mocím.

Jistě to celé také může skončit katastrofou, rozkladem, válkou.. ale je jen na nás, abychom tomu zabránili a obnovili schopnost utvářet podmínky, v nichž žijeme, stále znovu - tedy nikoliv v bezpečí trvalých "hodnot" (které nakonec vždy zdegenerují), zato ve svobodě.

P.S. Jako jeden z účastníků diskusního panelu reflektovaného v článku prohlašuji, že se mě nezmocňuje podivný stud, objeví-li se na obzoru duchovní témata. Zmocňuje se mě ovšem jistá bezmoc, když kupř. Václav Bělohradský na mou výzvu otevřeně debatovat též o liberalismu a jeho antropologických předpokladech reaguje slovy "o liberalismu nemůžeme diskutovat, je tu už 200 let"... Ale takové zádrhely se jistě podaří překonat.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

je třeba vsadit na opravdovost Středa, 17.Listopadu 2010, 08:14:24

ad MH:
Inspirující článek, děkuji.

Jinak ke zmíněné diskusi:
* Václav Bělohradský je ztělesněním kavárenské parodie na vážné myšlení (Kosík to označil slovem „šaušpíler“) – obsahově je to stejně prázdné jako Zuzana Bubílková, jenom pro sečtělejší publikum. Zvát ho na diskuse o problémech společnosti je ztráta času. S Jiřím Pehe nebo Janem Šternem sice skoro v ničem nesouhlasím, ale jsem ochoten brát je vážně; věřit, že si opravdu myslí to, co říkají. U Bělohradského k tomu nemám žádný důvod.

ad JČ:
* Spíše bych se ptal, co se „v posledních 21 letech“ vůbec udělalo dobře.
* Když je řeč o odporu: je tu vůbec něco, co dnes lidi proti režimu spojuje? (A bylo tu něco takového v režimu minulém?) Chtějí lidé něco z toho, co chtěli jejich rodiče a prarodiče (nemám na mysli rodiče Václava Havla), nebo je to všechno zavrženíhodné a začínáme od nuly?
* Kladou si lidé vůbec otázku, v jaké zemi chtějí žít? Nebo jen čekají, že jim to řekne Václav Moravec??

K dnešnímu „svátečnímu“ dni doporučuji Václava Hořejšího: http://www.literarky.cz/domov/politika/2919-stezme-odkaz-velke-listopadove-sametove-revoluce-vlsr

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Středa, 17.Listopadu 2010, 12:15:4

Milý Honzo,, také si nemyslím, že chyba je " v neosobních výšinách" ale myslím si, že je v tom, že do "neosobní sféry"moc neumíme zavítat.. Řekněme, že bychom potřebovali nalézt " osobní vztahy k neosobnímu" tedy osobní vztah člověka k něčemu mimo něj, který mu umožní aspoň občas nastolit neosobní vztah k sobě, zahlédnout sebe jako součást "něčeho většího". Vlastně jediná oblast, v níž tento vztah ještě občas zahlédneme je ekologie, jinak předpokládáme určité " self-mademanství" člověka i světa, které, podle mého názoru, hodně souvisí s neschopností představit si zásadnější změnu způsobu existence a jaksi samo sebou nás tlačí do onoho de facto náboženského vztahu k růstu.
Problém asi neleží jen v tom, že nám něco chybí, ale v tom, že do těch" archetypálních kolonek", které zejí prázdnotou, musíme chca nechca, vědomě či nevědomě, nacpat něco jiného. Vzniká stav, který CGJ nazýval " zaplavení ega archetypálními obsahy", zbožštění člověka, což je něco, na čem se asi shodneme, že se nepřehlédnutelně děje.. Do toho se mi zdá, že je to propojeno s narůstajícím pocitem anonymity (' a bezvýznamnosti), která viditelně člověku podtrhává nohy. V tomto směru je zvláštní, jak i přesto, že tato bolest nám není neznámá, naše generace ji konzumovala ve velkém třeba u Floydů a v umění 60. let, přesto jsme ještě nepřistoupili na to, že člověk se pod tlakem tohoto fenoménu reálně mění.
Co se týká apelu na české prostředí, v Čechách je jaksi faux pas mluvit i jen o tom, že to CHYBÍ. jenže tím se ani ten společný stesk nedá sdílet a bezmoc narůstá. Když po jednotlivostech zkonstatujeme, že lidé netouží po svobodě, nevěří ve spravedlnost, nevidí smysl ve zkušenostní moudrosti a neumí solidaritu a nedodáme, že všem těmto hodnotám se shodně přihodilo, že byly ochuzeny o rozměr dejme tomu nezávislosti - abychom se vyhnuli zavádějícímu vyšší a nižší -, jsme u oné tolikrát zmiňované nadvlády fragmentů.
Krom toho není pravda, že obyvatelstvo tento problém nereflektuje. Mohu si o způsobech projevu myslet cokoliv ( miluji krásný termín I. Štampacha esošrot), ale nemalé procento lidí prozrazuje silnou tendenci se po tzv. vyšších sférách ptát. A v Čechách je tento druh hledání od politiky striktně oddělen, což mnohde - většinou prostřednictvím stran tak či onak zelených - zdaleka tolik není.

Jan Černý - Brno

Středa, 17.Listopadu 2010, 22:47:29

Milá Markéto,
neshodujeme se, což není nijak na závadu. Opravdu se snažím nabídnout jiný koncept, než nabízíš ty. Nechci, abychom uměli "zavítat do neosobní sféry" a nechci nějak správně strukturovaně zaplnit naše "archetypální kolonky". Jsem přesvědčen, že evropská demokratická tradice a stejně tak křesťanská tradice (tedy ty tradice, v nichž se pohybuji) vyzdvihují proti neosobnímu osobní, proti nevědomému vědomé, a to zvláště vyhroceným způsobem.

Osoba v její jedinečnosti a konkrétnosti je neredukovatelná (Bůh se zjevil právě v nazaretském Ježíši, v politickém jednání se vyjevuje právě tento konkrétní aktér...) nepřevoditelná na žádné funkce, nevede k ní žádná cesta přes neosobní výšiny, "hodnoty" či archetypy kolektivního nevědomí.

Ani v "nevhodnosti" zbožštění člověka se neshodneme. Řečtí křesťanští Otcové dokola opakují refrén: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem. Jeden každý člověk ve své neopakovatelnosti. Právě proto mohlo křesťanství univerzalizovat nárok člověka na specifickou důstojnost - každý člověk (jakožto podílník "spásy", tedy milosti, která jej zbožšťuje) je nositelem specifické svobody. Koncept univerzality lidských práv má tady svůj kořen - křesťanské pojetí důstojnosti každého jednotlivce se později (v novověku) vztáhlo též na demokratický politický ideál.

Svoboda, spravedlnost, solidarita, o kterých píšeš, jsou podobami mezilidských vztahů, vztahů konkrétních lidí v konkrétní společnosti, nikoliv abstraktními "hodnotami" - takhle s pojmem svobody zacházejí také Nečas a Klaus. Naším úkolem není obnovit smysl pro tyto "veličiny", ale obnovit ty vztahy mezi konkrétními lidmi. Tuto politickou síť vztahů nelze převést na něco nadčasového, nadosobního, obecného..

Jako progresivní chápu takovou politiku, která se neohlíží do minulosti, nehledá ztracené posvátno a nepodřazuje člověka hotovým identitám a obecninám, nýbrž nechává vznikat stále nové, totiž nové osoby v nových vztazích, a uvolňuje tak nový potenciál kulturní, sociální, duchovní.

A právě to se nám v současnosti převážně nedaří, abych částečně odpověděl na otázky pana Kopeckého - můj diskusní příspěvek ovšem neměl být analýzou toho, co se nám po Listopadu daří či nedaří (pokud bych ji měl dělat, snažil bych se asi především mluvit o posledních 40 letech jako etapě velké normalizace - zahlazující probuzení 60. let -, krátce přerušené listopadovými událostmi), spíše malou obecnější úvahou o "duchovním" rozměru našich politických aktivit, který tematizovala Markéta.

Tom_samek

Tomáš Samek - lingvistický antropolog

zde a odjinud: dvojjediná cesta Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 13:27:55

Díky za pěkný článek i zajímavou diskusi. Možná, že si oba pohledy - Markétin a Honzův - odporují méně, než by se mohlo na první pohled zdát. Snaha otevřít se Jinému (Markéta) versus tvrzení: Spása nepřichází nutně odjinud, není vně, za horizontem, nýbrž můžeme se o ni zasadit zde a nyní (Honza).

Nejprve k Honzovi:
Důraz na osobu - ano, jistě je to důležitý aspekt věci, ovšem tak europocentricky konstruovaný, že bych si na něj netroufal vsázet jako na východisko pro nás všechny. Mně je křesťansky laděný personalismus nejen sympatický, ale především: vnímám jeho velikou hloubku. Přesto je to jen velmi specifický, kulturně poněkud omezený koncept: jeho nárok na univerzální platnost (který cítím, když čtu některé filosofické personalisty) je, obávám se, problematický. Hrajeme evropské hry a máme přitom trochu klamný pocit, že jsou pravdou všech a pro všechny.

Mám za to, že Markétino očekávání příchodu čehosi jiného (či aspoň snaha se s oním jiným propojit) může být stejně plodné jako Janův důraz na osobu zde a teď. Dokonce bych řekl, že jde o dvě strany téže mince. O dva aspekty jedné a téže cesty k transcendenci.

Samozřejmě, oba pohledy (pokud se jich budeme držet příliš jednostranně a dogmaticky) nás - jako ostatně všechny dobře míněné verbalizované náhledy na cíl a cestu k němu - mohou svést na scestí. Obě perspektivy mají, řekl bych, kus pravdy - a v obou dříme nebezpečí, že se absolutnu vzdálíme, budeme-li se každé z těch perspektiv držet příliš absolutně.

Ale to, jak Markétu i Jana znám, snad ani jednomu osobně nehrozí.

Tom_samek

Tomáš Samek - lingvistický antropolog

symbolicky Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 13:46:53

Shrnu to: teprve když se obě stanoviska (Janovo a Markétino) propojí, lze, domnívám se, dojít k cíli: ten nutně uniká, máme-li sklon se přimknout k jedné či druhé stránce této nedílné cesty: být otevřen jinému (jako Markéta) a zároveň nepodceňovat vlastní příspěvek jako osoby žijící plně zde a nyní. Smím-li to vyjádřit aforisticky (neberte si to osobně, je to jen metafora): Zdá se mi, že pravá cesta je ta, po níž jdou Markéta a Jan tehdy, když se drží za ruce.

Adam Borzič - brno

K článku i reakci T. Samka Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 15:19:34

Lépe bych svůj postoj Tomáši vyjádřit nemohl. Skvělý text i skvělá diskuse.

Ondřej Wolf - farář v.v.

Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 16:48:49

Já taky. Dík Vám všem.
Snad jen připojím, že důležitá je tu právě cesta (Boha k člověku, člověka k Bohu). Nemůže být "jednou pro vždy hotovo". Je to poutnictví, když ne fyzické, tak duchovní i duševní jistě.
Ondřej

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 17:59:31

Děkuji a souhlasím s Tomášem. Osoba zde a nyní je nakonec spletenec různých vztahů, které nejsou neovlivněny tím, jaký smysl dáváme svému životu tváří v tvář smrti. A to je otázka, která se nejpalčivěji vynořuje právě v dobách jako je tato: kdy staré zklamalo a nad hlavami se vznáší tušení nutnosti kroku do neznáma.

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

ad Tomáš: Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 20:45:41

Bohužel to, jestli to někomu nehrozí není jisté nikdy ( to je zkušenost, kterou jsem si odnesla z určitě životního setkání s naším byvším panem prezidentem), ale v tom je holt nekonečné dobrodružství života.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

ad MH Pátek, 19.Listopadu 2010, 10:28:54

Nic proti smrti, ale přece jen dávám přednost tomu, jaký smysl dáváme svému životu tváří v tvář životu.

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Pátek, 19.Listopadu 2010, 19:10:48

NO, to už jsme zase zpátky: to je právě to, co se odpojit nedá.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pátek, 19.Listopadu 2010, 22:35:41

Žasnu, jak jsem mohl přehlédnout tento důležitý článek a tuto diskusi. Jsme pořád tak ve spěchu, že všechno děláme napůl. Škoda, že i DR čtu napůl. Ozývám se jen proto, že mě to mrzí. V diskusi už bylo řečeno všechno, co bych byl také napsal.

Je mi jasné, že když o osobním a neosobním mluví Markéta Hrbková, míní něco jiného, než Honza Černý. Míní, že se je třeba se povznést nad individuální omezení a otevřít se šíři mezilidského a kosmického života. Myslím, že by se sama přihlásila k názoru, že je třeba dát přednost tvůrčímu, svobodnému a subjektivnímu před mechanickým, nutným a objektivním.

Mít duchovní oporu politické angažovanosti a hlásit se k ní nutně neznamená vylučovat ze společného díla ty, kdo mají jinou duchovní oporu a ty, kdo si myslí, že ji nepotřebují.

Ale to jsou jen poznámky na okraj diskuse bohužel zmeškané v jejím rozpuku.

Veronika Zikmundová - mongolistka

Sobota, 20.Listopadu 2010, 02:27:25

Právě překládám zamyšlení jednoho historika z Vnitřního Mongolska nad tím, jak se trhá a mizí ústní tradice eposů a jim blízkých rituálních textů, která po staletí tvořila hlavní část duchovního světa Mongolů. Některé úvahy v textu jsou nejen podobné, ale téměř stejně formulované, jako ve sloupku Markéty Hrbkové. Problém je jiný než náš, ale jeho podstata stejná: Dlouhé (recitace trvala i několik dní) literární útvary sugestivně popisující zápasy dobrých a zlých sil vytvářely a obnovovaly obraz světa a jejich recitace pomáhala potlačovat projevy zlých sil - nemoci či přírodní neštěstí. Lidé, o kterých se v textu píše, také doslova s nasazením života dokázali ubránit několik století staré buddhistické texty, které schraňovali ve svých domovech, před řáděním Kulturní revoluce, protože předávání duchovního bohatství bylo důležitější než vlastní přežití.

Život v dialogu s „duchovnem“ byl ve všech kulturách, které si můžu vybavit, normálním stavem. Ale aspoň v těch středoasijských se nedá mluvit o „vyšších sférách“, vlastně ani o „přesahujícím“ nebo „duchovnu“, ani slovo „náboženství“ se nehodí, ale jiné nemáme – náboženská perspektiva života byla samozřejmým východiskem života. Naše křesťanská kultura postupně tuhle perspektivu vytlačila ze života do „vyšších sfér“ a to, co se dnes děje, je jen pokračováním toho směru. Budujeme si hradby proti její intervenci do života a komu se to nezdá, musí se šplhat do stále dál odtlačovaných „vyšších sfér“. A tenhle samohybný vynález se nám podařilo úspěšně exportovat do spousty cizích kultur, kde si už žije vlastním životem.

Naleštěné centrum Pekingu s prosklenými budovami a nespočetnými, obrovskými obchodními centry je ideálem, ke kterému už dnes chtě nechtě, zdálky, směřují i západomongolští pastevci z podhůří pětitisícového Tchien-šanu, o kterých píše text. Ideálem, který je neslučitelný s jejich dosavadním přístupem k životu, jehož se postupně vzdávají – ústní tradice eposů dnes odchází s posledními vypravěči, protože se nedá uplatnit na trhu práce. Jedním často používaných argumentů v Číně dnes je, že nikdo přece nebude dobrovolně připravovat své děti o příležitosti k práci a kariéře. V tom případě ovšem zbývá jediná cesta – škola v čínštině, která umožní hladké začlenění mezi miliardu „robotů“, budujících stále rafinovanější hradby proti duchovnu.

Kdyby Čínou zaklepalo pořádné zemětřesení a zbořilo všechna bouřlivě rostoucí města, ukázalo by se nejspíš, kdo je na tom hůř – pastevci pod Tchien-šanem, kterým nejvýš spadnou hliněné domky, ale jejich duchovní svět se ani nepohne, nebo miliony městských obyvatel, kteří přijdou o svůj jediný svět.

A kdyby na Evropu přišla větší přírodní či jiná katastrofa a zrušila nám vytápěné domovy, vodovody a kanalizaci, elektřinu, internet a telefony, průmyslovou výrobu čehokoli…

Je asi pravda, že v české společnosti je stesk po našem ztraceném „přirozeném“ zakotvení běžnější než přístup, za který bojuje Honza Černý, a je naprostou pravdou, že důraz na konající osobu, její osvobození od všech skutečných omezení, je jedinou cestou. Ale bylo to tak přece vždycky.

Ale, Honzo, že „dějinný návrat není možný“? Neměli bychom se v rámci globalizace zbavit představy, že spějeme někam dopředu? Není směřování k „lepší“ budoucnosti a upínání se k ní právě jednou z prapříčin současného neštěstí? Samozřejmě, že náš čas plyne lineárně a netočí se v kruhu, ale mám pocit, že důraz na ono duchovní zakotvení – ve vyšších sférách nebo v sobě – není žádným návratem nikam, je něčím, co lidi stále provází a je pořád tím nejdůležitějším.

Onen mongolský historik píše že „si nelze představit, že by se nějaký národ rozvíjel bez náboženství, a pro národ, který vlastní náboženství ztratil, není cesty dál…“ . Píše to v Číně, kde se už dvacet let vyznává náboženství technického pokroku a ekonomického rozvoje, který je stavěn nade vše a v jehož rámci mizí nenávratně ze světa velké a staré kultury. Přišlo mi to jako pěkná koincidence s článkem Markéty Hrbkové….

Ondřej Wolf - farář v.v.

Sobota, 20.Listopadu 2010, 10:59:13

Osobní víra i víra společenství ani v náboženstvích "Abrahamovské ekumény" není vázána na "staré zlaté časy", ani na "budoucí věčnost". Život ve víře se děje tady a teď, samozřejmě se vztahem k tomu, co bylo i výhledem k očekávanému.
Vázat víru na "dříve" nebo "až do nebe" může být pohodlné, ukolébává to a zbavuje odpovědnosti.
Kristus v Evangeliích, Mojžíš v SZ, i jejich další a další následovníci však žijí, hovoří, jednají, působí v přítomnosti. V jejich " tady a teď "
Ondřej

Bila

Vít Janeček - Praha

noční poznámka (k prožitku síly) Neděle, 21.Listopadu 2010, 00:21:30

Markéta Hrbková mluví o "...vsazení na víru, že existuje síla, která, ač nepragmatická, hýbe dějinami", Veronika Zikmundová v kontrastu s tím uvažuje o "naleštěném centru Pekingu s prosklenými budovami a nespočetnými, obrovskými obchodními centry /které/ je ideálem, ke kterému už dnes chtě nechtě, zdálky, směřují i západomongolští pastevci z podhůří pětitisícového Tchien-šanu".

Síla, která hýbe dějinami, se mi jeví být zdrojem jistoty lidí ve všech dobách - lidé se k síle, která se JEVÍ BÝT této povahy, vždy přimykají. Síly, které se jevily hýbat dějinami však po dlouhá tisíciletí ZJEVNĚ ležely mimo svět lidí - pobral-li někdo síly víc, bylo vnímáno jako zjevné, že přitekla odněkud mimo svět lidí - s čímž se ovšem i politicky pracovalo. Posledních dvěstě let lze vidět evidentní transfer sil, které hýbou dějinami, z prostoru mimo svět lidí do světa technologií - a okolnosti života lidí i společností tento transfer následuje. Mnozí současníci, kteří se ošklíbají nad technooptimismem budovatelských filmů první poloviny dvacátého století, ve svých zálibách a spotřebě následují stejný zhoubný vektor - například takoví filosofové si většinou nekupují nové auto každé dva, tři roky - abych byl i konkrétní.

Architektura a design nejen Pekingu, ale všech center technocivilizace, vyzařují sílu a situují její zdroj jakoby do světa lidí takovým způsobem, jehož prožitku "skutečnosti" lze těžko odolat. Potencialita (starým slovem "dynamis", abych zůstal u kořene) té staré síly byla velmi pomalá - zasadilo se semeno a rostlo nebo nerostlo. Patos klíčení semene už patří jen do starých textů a pohádek (jakkoli bez něj je všechen lidský svět pohřben hlady za několik týdnů) - např. biologie nabízí převyprávění stejné situace způsobem, který sice vypovídá mnohé, ale nevybízí ani ke zvnitřnění či prožitku, na jehož konci je třeba jen nepatrná vnitřní proměna. Pozoruji často své početné květiny v bytě: do jaké míry odrážejí i mojí vlastní situaci, dnešního městského člověka? (Zalévám je alespoň vodou z akvária). Moderní, čisté, patetické interiéry často už ani s pokojovými květinami příliš nepočítají.

Paul Feyerabend v 80. letech napsal: "Co je nejdůležitějším problémem naší doby? Problém míru v jeho různých podobách - míru s našimi bližními, i když mají jiný názor; míru s ostatními národy, i když je s tím spojené přiznání velkých chyb; a problém míru s přírodou, i když to znamená, že nebudeme s přírodou nakládat jako s naším otrokem, nýbrž jako s rovnocenným životním partnerem." "Recepturu" k řešení tohoto problému nalézá v demokratizaci věd a umění jako východiska změny společenského myšlení - tím i vidění a tím i prožívání a tím i lidských tuh.

Václav Bělohradský, kterého výše Jan Kopecký ironizuje pro nedostatek smyslu pro konkrétní recepturu, přinesl jasnozřivý pojem "hegemonní diskurz". Nezjevuje tento pojem přesnou analogii k architektuře všech "naleštěných center" v rovině myšlení a komunikce, kde je tolik obtížné zformulovat problém jinak, než jak je dán logikou dominantního prostoru? Realita je stále více "zarámována" - k čemuž patří i obtíž vidět rozpor mezi tímto dominantním "rámem" a jednotlivou lidskou situací. Informací o všem máme přebytek a jsou plně dostupné, chybí rámce, říká taky Bělohradský.
Rámec, který ve svém krásném textu nastoluje Markéta Hrbková, nemůže být - oproti všemožným dalším - jiný, než otevřený. V tom je zdroj naděje.

Tom_samek

Tomáš Samek - lingvistický antropolog

Hegemonní diskurs Neděle, 21.Listopadu 2010, 01:01:22

Václava Bělohradského si velmi vážím. Součástí vztahu k tomu, koho uctíváme, by měla být i schopnost a odvaha bránit ho před tím, aby mu byly připisovány zásluhy poněkud neprávem. Proto si - právě vzhledem ke své úctě k tomuto mysliteli - dovolím poukázat na jednu nepřesnost: není totiž tak docela pravda, že "Václav Bělohradský přinesl jasnozřivý pojem "hegomonní diskurs"." Ten pojem ("hegemonic discourse") se v sociálních a komunikačních vědách používá již několik dekád. Ale to jen opravdu na okraj a v zájmu toho, že úcta k osobě musí být i úctou k pravdě. Tím ovšem nikoho nechci obviňovat ze záměrného klamání, jen poopravit poněkud mylný dojem, jímž na nás může působit - ano, právě český hegemonní diskurs, jehož definiční charakteristikou je mimo jiné to, že některé pojmoslovné rámce se u nás objevují se zpožděním. A poté působí jako zjevení. Ačkoli svět o nich mluví dávno. To ale opravdu jen na okraj a pro přesnost. Nic ve zlém.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

o čem je tu vlastně řeč? Neděle, 21.Listopadu 2010, 06:32:47

Vítu Janečkovi
"Patos klíčení semene" nepatří "jen do starých textů a pohádek" - ale to zejména ti bezdětní snadno přehlédnou.
Tomáši Samkovi:
A copak nám linvistická antropologie vlastně říká o víře?

Bila

Vít Janeček - Praha

zpřesnění Neděle, 21.Listopadu 2010, 09:59:38

Souhlasím s tím, že zmínku k VB jsem učinil příliš na okraj a bez poznámkového aparátu :-). Měl jsem tedy na mysli to, že VB s hegemonním diskursem, stejně jako s uvažováním o problému rámců, stejně jako s pojmem růstem růstu, stejně jako s dalšími pronikavými metaforami převzatými z nejrůznějších kontextů ekonomie a společenských věd, přináší do českého diskurzu nové - v jeho kontextualizaci originání a původní - plochy jasnozřivosti v systémové rovině (tedy ne v rovině receptů, jak se v řeznickém stylu dožaduje pan Kopecký), které umožňují vidět a formulovat problémy dosud neviditelné.
Nechci mluvit za všechny, kteří máme děti a byli jsme tak přivedeni vrátit se znovu (a tím hlouběji) k četbě pohádek v postindustriální éře, ale výše načrtnutá propast mezi jejich světem a zkušeností součastnosti se mi jeví skutečně hlubší.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

ad VJ Neděle, 21.Listopadu 2010, 14:03:26

Na to musím opáčit, že jako řezník mluví Bělohradský se svou "tyranií fragmentů" (mrtvé kusy masa na pultě). - viz: http://www.denikreferendum.cz/clanek/6270-belohradsky-v-ct-liberalismus-je-levicovy-samozrejme
- Filosof by měl myslet uceleně a ne postulovat, že je třeba se "vzdát popisu systému jako celku".

Recepty nežádám, žádám pohled na živý celek. - Ale možná se pohybujeme v "různých světech", takže neočekávám, že u Vás najdu porozumění.
Míru zdar.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Neděle, 21.Listopadu 2010, 15:05:46

Ocenění si zaslouží Bělohradského svěží, nečekané souvislosti odhalující vhledy do sociální skutečnosti. Jsem rád, že do české provinční zatuchlosti vnáší současné diskuse. To mi však nebrání odmítnout jeho svět roztříštěný do fragmentů. Lépe řečeno, i to lze přijmout pokud tato reflexe ukazuje současnou sociální a kulturní skutečnost. Ta nepochybně je roztříštěná. Je rozsypaná do fragmentů Je v ní jen pluralita, jen heterogenita, jen konflikt. Chybí scelující komunikace částí mezi sebou.

A pak už jen záleží na tom, jestli radikální pluralismus takového autora jako je Bělohradský tento rozbitý svět odůvodňuje, omlouvá a posvěcuje tím, že neustále omílá mantru o pluralitě diskursů a jazykových her a o sociální konstrukci reality. Anebo jestli vidí fragmentarizovaný svět kriticky a hledá možnost jeho znovusjednocení. Tvrdím, že je mylné nebo lživé tvrzení, že každá jednota je tyranská nebo dokonce totalitní. Taková je uniformní, vynucená jednota. Jednota vznikající komunikací rozrůzněných je podle mne žádoucí. Je to jednota v mnohosti či mnohost v jednotě.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Víra, opravdovost, program a ideje Neděle, 21.Listopadu 2010, 16:59:49

je tím, oč dnes běží. Myslím, že se to podařilo paní Hrbkové pěkně vyjádřit a i zde probíhající diskuse ukazuje, že se jí podařilo uhodit hřebíček na hlavičku. Myslím, že Evropě, současnému liberalismu i naší demokracii hrozí, že se stane povrchní a vyprázdněnou. Nevěřil jsem postmodernímu Bělohradskému devadesátých let, když podporoval Klause a liberální kapitalismus a tehdy u nás módní postmodernu. Nyní ho čtu a naslouchám mu mnohem raději, protože mám pocit, že mu skutečně jde o naši demokracii i demokratickou společnost a kulturu . Podobně podezřelý se mi zpočátku jevil Pehe, ale jeho manifest radikálního liberalismu mě přesvědčil, že je schopen problémy uchopit a pojmenovat nejen vzhledem k současné politické situaci, ale hledá program pro překonání naší krize duchovní, etické, hodnotové. Těší mě, že v deníku Referendu se najdou také autoři, kteří nejsou tak mediálně známí, ale přesto dokáží říci věci, které nabízejí dobrou orientaci v současnosti.

Tom_samek

Tomáš Samek - lingvistický antropolog

Jen stručně Neděle, 21.Listopadu 2010, 23:09:36

Vidím, že dlužím odpověď, tedy už jen stručně, protože se to malinko vzdaluje od tématu.

1. "Copak nám vlastně lingvistická antropologie říká o víře?" Nic anebo leccos - stejně jako ostatní sociální vědy: to vždy záleží na hledisku. Já tu ovšem nemluvil za svou profesi, ale jako věřící, který se účastní veřejné diskuse.

2. Pokud jde o V. Bělohradského: úcta k člověku neznamená bezpodmínečný souhlas se vším, co říká a jak to říká.

Díky všem za podnětnou diskusi.

Bila

Vít Janeček - Praha

ještě jeden odkaz k věci Pondělí, 22.Listopadu 2010, 01:11:15

Guardian včera publikoval pozoruhodnou, intenzivní debatu pěti intelektuálů s různým, ale nevlažným vztahem k tématu, které zní: "Je náboženství silou dobra? Nebo bychom byli štastnější bez Boha?" Link je zde:
http://www.guardian.co.uk/commentisfree/belief/2010/nov/21/is-god-good-debate

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

to VJ Pondělí, 22.Listopadu 2010, 10:26:28

Díky za tip, hned se do toho s chutí pouštím

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.