V posledních měsících se z různých stran ozývá, že v českém politickém prostředí chybí moderní levicová strana a že by bylo dobré nějakou vytvořit. Při takovém podnikání může být užitečné porozhlédnout se kolem a poučit se, jak se to dělá jinde. Nedávno jsem narazil na zajímavou studii popisující americké zkušenosti. Nejedná se tentokrát, jak by se dalo čekat, o Latinskou Ameriku, ale o Spojené státy.

Jenny Brownová, odborářka a aktivistka spolupracující s National Women´s Liberation a s Union for Radical Political Economics, popsala v článku otištěném v časopise Luxemburg (3/2010; vydává Nadace Rosy Luxemburgové), jakým způsobem se organizují levicové skupiny v USA. Uvádí zejména zkušenosti spojené s ženským hnutím a s činností Labor Party, Strany pracujících. 

Radikální feministická skupina INCITE! Women of Color Against Violence (Provokuj! Barevné ženy proti násilí) vydala publikaci nazvanou „Revoluci vám nebudou sponzorovat“, která se zabývá důležitou otázkou, jak získávat finanční zdroje na radikální politickou práci. Všímá si rostoucí závislosti občanské společnosti na „dobročinně-průmyslovém komplexu“, který přímým sponzorováním nebo prostřednictvím nadací financuje nejrůznější aktivity, a tím i ovlivňuje jejich zaměření. I tam, kde se zdají nadace kdovíjak progresivní, určují agendu nakonec ti, kdo poskytují peníze. Je tomu tak i při poskytování grantů z veřejných peněz. První doporučení tedy zní, že strana, která chce zpochybnit moc koncernů, musí být financována těmi, kdo budou z jejího programu mít prospěch.

Labor Party vznikla v roce 1996 a získala až sto padesát tisíc členů a velké množství sympatizantů. Americká zkušenost říká, že dělnické strany vznikají, když se dělnickému hnutí daří a je na vzestupu. Podle Jenny Brownové pokud v USA vládnou demokraté, je situace příznivá i pro prosazování politických alternativ. Domnívám se, že i u nás by mohla sociální demokracie v případě, že se jí podaří vytvořit vládu, sehrát tuto roli: vytvořit příznivější prostředí pro hledání radikálnějších alternativ budoucího vývoje společnosti, které by mohla oživit nová strana nebo strany nebo občanská hnutí a organizace. Ale zatím si musíme poradit jinak, tím to bude těžší.

Brownová nesouhlasí s tezí „čím hůře, tím lépe“, protože v těžkých časech je obtížnější překonávat beznaději, orientovat se a být aktivní. Ukazuje se to i v současné krizi, kdy míra protestů jako jsou obsazování domů nebo podniků je v USA jen malá. Hlavním důvodem je zřejmě to, že se velmi úspěšně daří přesouvat pocit viny na oběti (lidé si neměli brát neodpovědné úvěry, žili si nad poměry, nejsou dost zdatní). Zároveň mediální mašinerie vytváří pocit, že všichni patří ke střední třídě a mají šanci na zbohatnutí, budou-li se jen dost snažit.

Zásadním úkolem politické práce je takové individualistické zakletí do pocitů vlastní nedostatečnosti a do falešných nadějí je překonat. Zkušenost feministického hnutí z konce šedesátých let ukazuje na význam radikálního programu a uvědomovací práce (consciousness-raising). Feministky tak navázaly na hnutí za lidská práva, které pracovalo se „svědectvím“ (testifying) a „říkáním věcí narovinu“ (telling it like it is). Když si ženy v hnutí sdělovaly vzájemně své životní příběhy, zjistily, že jejich soukromé tajné osobní problémy a trápení jsou ve skutečnosti všeobecné a sdílené. Zjistily tak, že příčinou problémů není jejich neschopnost a hloupost, ale že jsou to společenské poměry, které se dají změnit. Pochopily také, že nepomohou individuální strategie a zázračné prostředky slibující štěstí (tréninky sebedůvěry, volba dokonalého partnera apod.), ale že jediným řešením je společný zápas za společnou budoucnost.

Je třeba napomáhat pochopení skutečného postavení většiny lidí ve společnosti. Pojem střední třídy vyvolává falešné představy a slouží především tomu, aby se nespojili všichni, kdo se živí prací, proti vlastníkům. Pojem třídy samozřejmě souvisí především s rozdělením vlastnictví a práce. Těch, kdo vůbec nepotřebují pracovat, aby uživili sebe a svou rodinu je ve společnosti velmi málo. I případné rodinné úspory nebo majetek se při bližším pohledu mohou ukázat jako iluzorní. Stačí přestat splácet půjčky a byt nebo auto se stanou majetkem banky. Stačí další krize nebo inflace a úspory zmizí.

V místních skupinách Labor Party se kladou otázky jako: Kde pracuješ? Kde bys rád pracoval/a? Co ti v tom brání? Kolik si vyděláš? Kolik vyděláš svému zaměstnavateli? Odkud se berou peníze tvého zaměstnavatele a kam putují? Kam putují tvoje peníze? Existuje na tvém pracovišti demokracie? Jak jsou vybíráni řídicí pracovníci/pracovnice? Můžeš na pracovišti mluvit svobodně? Můžeš se sdružovat s ostatními? Taková témata je důležité také projednávat veřejně, při shromážděních a demonstracích, protože to pomáhá společnému rozpoznávání pravdy o práci a o penězích v tomto systému. Podobně se dají zkoumat i další důležité problémy společnosti.

Preambule Labor Party říká: „My jsme ti, kteří tuto zemi udržují v chodu, ale mají malou možnost spolurozhodovat o jejím směru.“ Spokojí-li se občané s rolí „daňových poplatníků“, nic se nezmění. Naučí-li se rozumět svým rolím pracujících, nezaměstnaných, důchodců, dlužníků, pacientů a všech těch ostatních v souvislostech, může to vést k „explozi vědění a uvědomění“, která povede ke změně poměrů. Je to dlouhý pochod.