Ambiciózní záměr výstavy, proměnit, anebo alespoň upozornit na fungování vztahů v současné společnosti, se povedl. Díla známých umělců: Jiřího Černického, Evy Jiřičky, Kataríny Poliačikové, Pavla Sterce, Adély Svobodové, Tomáše Svobody, Jana Šerých a dvojice Isabely Grosseové & Jaspera Alvaera, poutavě zkoumají limity mezilidských vztahů a jejich různorodé formy ve světě, kde spřátelit se často znamená vykonat pouze mechanickou činnost.

Úvodní video Evy Jiřičky celé výstavě dominuje. Čtyři různí lidé v něm kladou návštěvníkům otázky a navazují tak s nimi přátelství: „Viděl jste někdy opravdovou staročeskou zabijačku? Žijete spokojený život? Musíte se holit? Jste zdravý? Je Vaše chování dobré? Měl jste rád své rodiče?“ Bezobsažné dotazy, které se tázané osoby nemohou hlouběji dotknout, jsou nečekaně prokládány zneklidňujícími výroky. Ty se s každým dalším opakováním nahrávky stávají naléhavějšími, avšak i ty nejbanálnější náhle tnou do živého.

Méně jasný příspěvek k debatě o mezilidských vztazích tvoří instalace Pavla Sterce nazvaná Moře! Moře! Fotografie obřadu rovníkového křtu dokumentují reálné situace, které se udály na československých námořních lodích během uplynulého půl století. Během ceremonií byl stvrzen vztah lidí, kteří se často pouze shodou okolností ocitli společně na jedné lodi. Vznikala tak evidentně přátelství nechtěná a pouze formální.

Od snímků exotického života na moři se video instalace Jiřího Černického plynule vrací zpět do šedivé reality. Statický záběr na stěnu panelového domu postupně pokrývají textové přepisy rozhovorů obyvatel domu. Čím déle obraz sledujeme, tím více děje před našima očima probíhá, až nakonec jednotlivá písmena splynou v nečitelnou změť. Kombinace všedních dialogů i zcela zásadních debat tak nakonec končí v nečitelné struktuře a snaha sblížit se osudy, které jsme sledovali, se stává zhola nemožnou.

Transparentní, o to však sugestivnější, jsou paralelně promítané texty Tomáše Svobody. Sledujeme v nich dva myšlenkové procesy, které všichni bezesporu někdy zažili. Ve zjednodušené rekapitulaci by mohla znít: „Mám se ozvat? Nechám to na jindy.“ následovaná druhou linií: „Škoda, že se neozval. Dnes by se to hodilo.“.

Poslední narativní instalací je „Imaginární pokoj: jako bych tam byla“ Kataríny Poliačikové. Mechanický/počítačový hlas nám do sluchátek popisuje prázdný prostor a my v tichém očekávání nasloucháme. Zprostředkování zážitku, časté téma přátelských rozhovorů, si zde přivlastnil stroj. Dialog se stává monologem. Podobně také Adéla Svobodová tematizuje absenci „druhé osoby“, která je nezbytnou součástí každého přátelství. Prázdný dopisní papír, známka a pero jsou toho dokladem.

Čelní stěnu prostoru Karlín Studios již tradičně pokrývá místně specifický projekt, který po konci výstavy zanikne. Strohý nápis na zdi „Leslie Whale Richardson“ odkazuje ke jménu, na které Jan Šerých narazil při surfování po facebooku. Leslie je členkou jedné sociální skupiny, jejímž krédem je  „I read the group name, I laugh, I join, I never look at it again“.

Poslední a pravděpodobně nejkomplikovanější instalací jsou tři videa schovaná v patrovém labyrintu. Nahlédnout do dřevěné struktury a sledovat je není jednoduché. Isabela Grosseová & Jasper Alvaer zde zkoumají přátelství velmi privátním způsobem, do něhož může divák jen stěží proniknout. Fyzický zážitek z toho, že je divákovi znemožněn přístup k informacím, které se týkají děje uvnitř konstrukce, se tak stává sdělnějším než skryté osobní motivace umělců.

Kurátorský text klade důraz na to, že nedílnou součástí přátelství se dnes stala izolace. Čím více přátel máme, tím povrchnějšími se naše vztahy stávají a stále nová nechtěná přátelství nám znemožňují navázat opravdové vztahy. Toto téma se dotýká nás všech a přesvědčivost, se kterou nás umělci vybízejí přemýšlet nad naším vlastním chováním, naléhavost jednotlivých projektů spolu s celkovým spontánním dojmem dělá z výstavy Ekonomie nechtěných přátelství výjimečnou událost.

Ekonomie nechtěných přátelství. Kurátorka Markéta Stará, Karlin Studios, výstava potrvá do 28. listopadu 2010.