V minulém sloupku jsem popisoval případy vyšetřování trestných činů páchaných pravicovými extremisty, s nimiž si okresní či místní policie neví rady či je z různých důvodů nevyšetřuje.

S policisty hovoříme v rámci naší práce, která spočívá v monitoringu a medializaci případů násilí z nenávisti a diskriminace. Místní policisté v rozhovorech s námi uváděli různé důvody, proč nevyšetřili ten který případ. Nejčastějším z nich je podle nich nadmíra běžné agendy. S tím souvisí i další argument, že nebylo co vyšetřovat, protože se „nikomu nic nestalo“. Přetížení policisté dají často přednost vyšetřování jiného případu, který pokládají za důležitější, protože například zápalná láhev vhozená na chodbu domu nikomu fyzicky neublížila.

Každý takový útok je však trestným činem, a i když se „nikomu nic nestalo“, má se vyšetřit. A za vyšetření stojí také z preventivních důvodů. Zvláště u trestných činů tohoto druhu je důležitá nejen výše trestů, ale i rychlost, s níž se podezřelí dostanou před soud a následně i do vězení, pokud jsou vinni. Podle zkušených policistů z krajské úrovně, s nimiž jsme hovořili, dokáže rychlost vyšetření a odsouzení případu odradit další potenciální pachatele leckdy spolehlivěji než výše trestů.

Takové hodnocení založené na tvrzení, že se nikomu nic nestalo, je navíc silně zavádějící. Téměř pokaždé se někomu něco stane. Víckrát jsme se například setkali s dětmi, u nichž se po útocích zápalnou lahví, při nichž nebyl nikdo popálen ani jinak fyzicky zraněn, často objevuje panický pocit hrůzy, budí se ze snů s pláčem, počurávají se i přes den, mají vleklé psychické problémy. Oprávněně se píše a hovoří o malé Natálii Kudrikové, o silných psychických traumatech jejích tří sester (i rodičů) se však média nezmiňují, jelikož těm se „nic nestalo“. Zdůrazňuji to proto, aby lépe vyniklo, že tento způsob uvažování není vlastní pouze některým policistům, ale že je součástí širšího společenského jevu.