Pro někoho je souběh dějinných okolností možná příznivý, pro jiné poněkud méně. Myslím na ty, na něž už velice na dohled kyne důchod v „malé penzijní reformě“. Ovšem zejména myslím na ty, které v jejich rozvoji zastihla ta takzvaná „normalizace“, jejíž oportunismus odmítli, a tím ztratili možnost pracovat v intelektuálním prostředí, získat vyšší vzdělání či kvalifikaci. Živili se v dělnických profesích, v prostředí sice nevítaném, ale povětšině solidárním. Někteří na tom byli i platově lépe.

Po převratu, ve svobodných poměrech, snažili se uplatnit své nadání a schopnosti, doháněli zameškané a konečně nabytá odpovědnost vedla je k občanské angažovanosti nad rámec platů, povinností a často i pravomocí. Museli všechno dohnat, dostudovat, prosadit se a také se starat o rodiny.

Jejich schopnosti a činorodost jim sice umožnily tvůrčí práci, nicméně bez oficiálně uznaného vzdělání se povětšině nedostali (pokud nevstoupili do politiky) do jiných pozic než výkonných. Často se ani neuměli sebevědomě pohybovat na akademické půdě nebo vůbec v intelektuálním prostředí. Tak neměli ani možnost, jako jejich konformní kolegové, prosazovat svou práci z moci pozice. Naopak byli závislí na tom, jak lidé v pozicích budou jejich práci přijímat a hodnotit. Nezařadili se mezi žádné důležitany. A jak se roky obecné prosperity vršily, platy a honoráře jim ve vší jejich činorodosti zamrzaly.

Nyní na ně tedy kyne „malá penzijní reforma“, podle níž z průměrných a podprůměrných platů vznikne proti současnosti nižší důchod. Posavadní systém zdál se Ústavnímu soudu rovnostářským, protože například člověk, který si před penzí vydělával sedmdesátitisícového platu, dostal jako penzi jen devatenáct procent z této částky, což je necelých čtrnáct tisíc. Naopak lidé s platem pětadvacetitisícovým pobírají důchod zhruba devět tisíc, což je 38 procent jejich platu.

Na Ústavním soudu ale zapomněli, že důchody nejsou záležitostí přímé úměry, ale vypočítávají se z algoritmu solidárního. Slyším námitku: co je to za solidaritu, která nevznikla z vůle společnosti, ze svobodného rozhodnutí lidí, ale je nám vnucena nějakým úřednickým paradigmatem! To není solidarita, ale diskriminace úspěšnějších.

Na druhé straně, ctěný soude, každá generace nemusí svou solidaritu znovu deklarovat; ta může být sdílená jako součást mravního kodexu, který vytvořily generace předcházející. Důvodů, proč si to myslet, je dost: Po věky totiž platí, že celoživotní společenské angažmá lidí méně placených může být (a také bývá) naprosto souměřitelné s výkony a užitečností lidí lépe placených. Výše požitků (zejména z dlouhodobého hlediska) nevyjadřuje skutečný společenský přínos jeho producentů. Požitky totiž závisejí na momentální poptávce, módních trendech a mocenských pozicích. Historie dávno ví, že společensky nejvýznamnější dílo může vznikat — a často vzniká — v úplně chudobných poměrech. Nejbanálnějším příkladem mohou být platy učitelů, jejichž poslání i výkon (pokud si je připustí) jsou souměřitelné s odpovědností soudců (pokud si ji připustí). Chudoba učitelů a povětšině i vzdělanců (vyjma soudců, advokátů, vyjma juris prudencie a vzdělané ekonomie, jestli taková je) je v naší dobré tradici od dob Jana Jakuba Ryby i Palackého. Zní to trochu pateticky, ale jak lépe vystihnout, že posavadní systém výpočtu důchodu je rovněž v tradici (od dob formování státu a humanizace společnosti), je to jakási kompenzace skutečně vynaloženého úsilí, které je formou momentálních požitků neměřitelné, nesdílené a nevyčíslitelné.

Ostatně ze sedmdesátitisícového platu lze na stáří lépe spořit než z platu dvacetitisícového; vlastně jak ti lidé s těmi platy nakládají? Téhle rétoriky ať se liberalisté chytí! K možnostem života v komfortu přeci patří i možnost (hrdost, výsada) sám si zajistit nadstandard svého stáří, a nevyžadovat ho z veřejných penzijních fondů. (Znáte u nás nějakého soudce nebo ekonoma propuštěného kvůli krizi či v důsledku úsporných škrtů?)

Ještě jedna reformní záležitost kyne na lidi předdůchodového věku: zrušení „automatické vazby na odsloužená léta“. Takže i šedesátiletý člověk, aby měl plat jako ten pětadvacetiletý, musí i přes všechny oční vady, zhoršené letitou prací na počítači, dokázat vyplnit v Excelu za směnu například stejný počet tabulek jako jeho mladý kolega. Že jeho přínos, často důležitější než ty tabulky, bývá hlavně v něčem jiném, má zůstat ladem.

Osobně mám ještě takovou trochu žinantní záležitost: Potíže s tříselnou kýlou od dob, kdy jsme na stavbě nosili padesátikilové pytle cementu. Nyní jsem se dočetl, že se plánují dva způsoby operace kýly: Moderní, laparoskopická, s malým zásahem do dutiny břišní, na niž si pacient ale připlatí. Ze zdravotního pojištění bude hrazena toliko operace po starém způsobu, historickými nástroji, kdy operatér provede dosti dlouhý řez a z dutiny břišní vyjme na stůl střeva, pak to tam kdesi sešije, a pokud pacient zákrok přežije, zas se střeva zandají. Moc bych si ale přál, aby mně tuhle operaci dělal profesor Arnold Jirásek (1887—1960), ten prej byl na to dobrej.