Víra, láska, naděje - jen prázdný volební slogan

Inscenace hry Ödöna von Horvátha Víra, láska, naděje v pražském Divadle Komedie je jednou z nejvýraznějších událostí divadelní sezóny. Razance, s jakou se pouští do aktuálních politických a sociálních témat, je v českém divadelním prostředí nebývalá.

V_ez

Roman Sikora

08.11.2010 08:00

Vln_02

Když už se někdo rozhodne spáchat sebevraždu, měl by si dát pozor, aby ho někdo nezachránil. Protože pak může dopadnout třeba jako předvolební exponát všeobecného dobra. Foto Divadlo Komedie

Druhá režie Kamily Polívkové v pražském Divadle Komedie Víra, láska, naděje Ödöna von Horvátha je jednou z nejradikálnějších inscenací, jaké je možné na této scéně a nejspíš i v rámci celého českého divadla vidět. A to jak po stránce formální, tak tematické. Tvarově sevřená, s bravurními hereckými výkony Ivany Uhlířové a Stanislava Majera a s akutně společenskými tématy předčí přeintelektualizované a často dramaturgicky nedotažené konstrukce dvou kmenových režisérů této scény, Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba.

Inscenace Víra, láska, naděje je v rámci současného českého divadla fenomenální. Bez zábran a otevřeně se staví na stranu těch, které bychom opět po dvaceti letech cesty k dalším šťastným zítřkům mohli označit za utlačované. Na stranu lidí bez domova, bez práce, s minimálním nebo bez jakéhokoli zázemí, kteří se ale paradoxně stávají stále častějším terčem předvolebních kampaní. V tom je značně odvážná. A důsledná.

Všichni si ještě vzpomeneme, co se jen před volbami navymetalo špíny, navyhánělo bezdomovců a narkomanů, jaká péče o společenskou hygienu na nás čišela z předvolebních billboardů. Jeden by po přečtení jejich výzev rovnou zamířil k umyvadlu a pořádně si vydrhl ruce jako Pilát Pontský. S úlevou. Obětní beránek, jehož krví budou skropeny veřeje, byl objeven, a můžeme klidně spát. S vědomím, že už jsme zase konečně našli pravé viníky toho, proč prý máme tak nezbedně velký státní dluh, který už už hrozí, aby nás strhl do jámy pekelné, nebo proč máme na ulici nebo vůbec mezi bližními pocit, že nám někdo neustále usiluje o kejhák.

Ano, mohou za to Romové, bezdomovci, fetující trosky, nebo tzv. zneužívači sociálních dávek. To oni jsou vším vinni. A Nečas společně s dalšími kumpány do nepohody nám na oblohu konečně, ani se neptám pokolikáté už, nainstalují hřejivé slunce trapných odpovědí. Nepřizpůsobivost se u nás totiž za dvacet let budování šťastných zítřků stala opět zločinem. A zcela bez ohledu na to, jakým vzrůstajícím nejistotám, hrůzám a odpornostem jsou lidé nuceni čelit.

Přesně na tyto problémy cílí svou inscenací Polívková. A míří docela přesně, s přímočarostí až punkovou. Bez zbytečných kudrlin a ornamentů, bez těžkopádných intelektuálních metafor, na něž by divák a nejen v Komedii někdy potřeboval výkladový slovník. Vystačí si s několika škrty ve hře, které meziválečnou hru posunují blíže k dnešku, se zmenšením počtu postav a také navýšením míry zoufalství hlavní hrdinky přerůstající občas v agresivitu. A rovněž posunem Horváthovy tragikomedie na území pochmurné grotesky, v rámci níž se političtí tlučhubové a jejich měšťáčtí poskoci mohou v závěru snadno proměnit v malebné uskupení krvežíznivých upírů rdousících protestní hlas, jenž nevhodně zaznívá ve chvíli, kdy jsou na ně namířeny hledáčky médií. Zardousí ho nenápadně, skoro bezděčně, a jako by se vlastně nic nestalo. Upíří šou totiž musí běžet nerušeně dál.

Polívková si na jevišti vystačí jen s vysokým plotem z vlnitého plechu, který se v úhlopříčce vine napříč scénou. Do ní hned v úvodu hlavní postava Alžběta, neschopná uplatnit se ve společnosti trapných nároků a hokynářských hodnot, zuřivě kope. A vykřikuje svou nenávist ke státu, který ji odsoudil k přebývání na dně. Můžeme sledovat její bloudění nepřátelským světem, v němž pro ni a mnoho ostatních prostě není místo, a který je schopen člověka zavrhnout jen kvůli tomu, že se nedokáže přizpůsobit obludnostem, které ještě ke všemu nekončící zástup hlupáků považuje za normální.

Inscenace ovšem nemá jen polohu obhajující chudobu a periferii. Je také, jak už bylo řečeno, výpadem proti současné tváři a dikci nejen české politiky. Přebírá její floskule a vysmívá se jim. Také ovšem odhaluje, co ve skutečnosti skrývají: prázdnotu, zkorumpovanost, konformismus a až rodinnou propojenost zainteresovaných. Z názvu hry, který má už u Horvátha hořce ironickou příchuť, nedělá nic menšího než prolhaný předvolební slogan bezcharakterního, ostentativně se usmívajícího politika. Bez ohledu na to, jakými otázkami ho z grémia obtěžují. A není toho málo, protože Polívková do hlediště usadila také několik skutečných lidí ze společenského dna, členů bezdomoveckého divadelního souboru Ježek a Čížek, a nechala je, aby na postavu politika na jeho předvolebním mítinku ve jménu Víry, lásky a naděje z hlediště chrlili své skutečné problémy. A nepůsobí to uměle nebo strojeně. Působí to jako živelný chaos, který mezi měšťansky usedlé diváky Komedie vtrhl zvenčí a obklopil je. Aby divadelnost nekompromisně konfrontoval s realitou. A pohltil do ní také hlediště. Ať už se mu to líbí, nebo ne.

Inscenace ovšem stojí zejména na expresivním výkonu Ivany Uhlířové. Jde o dokonalou ukázku herectví, které se nespokojí s pouhým prožitkem, ale je schopno vnitřní emoci systematicky zvnějšňovat. Její prudce se proměňující mimika a intonace jednotlivých replik je bravurní. Její Alžběta se neustále pohybuje v oblasti neurotického zoufalství. Pronásledovaná beznadějí s občasnými záblesky lepších zítřků, v rámci nich ovšem stále selhává, jako by byla stále na hranici hysterického záchvatu, nebo výbuchu extrémního hněvu. Jako by ho neustále musela ze všech sil potlačovat, aby náhodou neexplodoval podobně jako v úvodní scéně.

Výstup Uhlířové se Stanislavem Majerem v roli Policisty, s nímž se Alžběta chvíli snaží žít, aby ze sebe aspoň trochu setřásla existenční nejistotu coby žena v domácnosti, je pak mistrovským číslem a zároveň ukázkou nenápadného násilí na bytosti vydané světu na pospas, násilí tvářícího se navíc jako upřímná láska. Ani nepřekvapí, že je Alžběta rychle zapuzena, hrozí-li ohrozit kýžený budoucí kariérní vzestup nastávajícího.

Poslední obraz, kdy je Alžběta snažící se o ukončení svého zpackaného života zachráněna, když se pokusí utopit v řece, panem Soudcem s ambicemi na politickou kariéru, je zjevným panoptikem netvorů. Zoufalá Alžběta se zmítá v zachraňující náruči lidí, kteří ji celou dobu zadupávali do země. Nyní se příšery natřásají s běloskvoucími úsměvy před médii. A vystavují na odiv Soudcův hrdinský čin.

Alžběta však neprojevuje vděčnost. Dokonce jim začne spílat, urážet je. Posmívat se jim. A tak je nenápadně zardoušena. Aby si nikdo ničeho nevšiml. Snad je to ve vztahu k Alžbětě první milosrdný čin, kterého byli schopni. První vražda tohoto výkvětu plesu upírů to však v inscenaci zdaleka není.

Je zvláštní, jak se u hodnocení této hry v prostředí pražské divadelní kritiky ujal termín agitka. Moc překvapivé to ale není. Jakákoli inscenace, která se nebojí konfrontovat s akutní společenskou realitou i s prostředím politiky, si o toto označení koleduje. Ač kdyby kritici pohnuli mozkem, možná by si povšimli, že na agitku je inscenace ještě poměrně dost plastická a víceznačná. Ale to bychom od nich chtěli příliš. Jsou od divadla zvyklí očekávat hlavně apolitickou ambivalenci, v níž by si mohli svou dost omezenou fantazií nezávazně brouzdat.

Kdyby se také více obeznámili s termínem „agitka“, zjistili by, že je odvozen od slova agitovat, a to ve prospěch něčeho, jakési pravdy, nebo třeba ideologie. A pokud by se dopracovali až k tomuto zjištění, možná by pochopili, že se ono slovo na inscenaci v Divadle Komedie vztáhnout nedá. Protože na zachycení života utlačovaných není nic agitačního. Je to jen forma výpovědi, na niž má umění právo. Ba co víc, je jeho morální povinností. Ale ne příliš v prostředí českého divadla. A české divadelní kritiky.

Ta si totiž v pomateném bludu, který sdíli s většinou divadelníků, často myslí, že jejím hlavním úkolem je být státotvorná a zodpovědná a vlastně jalově loajální. Přinejmenším k zájmům vlastní servilní „servisní" střední třídy. I proto si tak ráda vystačí s plytkým krasodušským estétstvím. Pro takovou skupinu musí být dílo poukazující razantně na fakt, že společnost, v níž žijeme, je k některým občanům otevřeně brutální, nutně agitkou. K nim samým se přece nikdo takto ošklivě nechová. Zatím.

Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje. Překlad Valeria Sochorovská, režie Kamila Polívková, výprava Kamila Polívková a Pavel Borák, hudba Ondřej Švandrlík, dramaturgie Viktorie Knotková, hrají Ivana Uhlířová, Stanislav Majer, Martin Finger, Kajetán Písařovic, Dana Poláková, Jiří Štrébl a další. Premiéra 15. října 2010 v Divadle Komedie Praha.

Recenze byla ve zkrácené verzi odvysílána na ČRo3 Vltava.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.