Jihomoravský hejtman, poslanec Michal Hašek a úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka dnes vystoupili se zásadními programovými texty, v nichž formulovali své vize, s nimiž vstupují do střetnutí o předsednický post.

Oba texty obsahují řadu pasáží, které skýtají naději na to, že by se sociální demokracie mohla oproti minulosti posunout příznivým směrem. Oba ale vyvolávají i řadu otázek.

Haškovo Desatero ČSSD nové generace

Dokument Michala Haška, pod nějž v řadě politiků ČSSD připojili své podpisy všichni hejtmani s výjimkou Davida Ratha, nese název Desatero ČSSD nové generace a hned prvním odstavcem volá po generační obměně vedení strany.

„Do vedení strany musí přijít politici, kteří úspěšně kandidovali v komunálních či krajských volbách, mohou se prezentovat reálnými výsledky a úspěchy i podporou voličů,“ definuje Hašek v prvním bodě parametr, který jej zřetelně vymezuje oproti jeho protikandidátovi.

Text Desatera obsahuje několik příslibů větší otevřenosti ČSSD. Jeho součástí je závazek obsazovat nejméně třetinu míst na kandidátkách pro budoucnost ženami a nejméně desetinu míst nestranickými osobnostmi. Zda se předpokládá, že půjde o takový podíl i mezi předními volitelnými místy, přímo z textu ale neplyne.

Desatero se zřetelnými narážkami vymezuje proti politickém stylu vedení Jiřího Paroubka. „Kdo není ochoten komunikovat s veřejností a médii, nemůže se ucházet o funkce v politické straně,“ píše se v Haškově manifestu.

Explicitnější výklad by zasluhovala poněkud kryptická věta uzavírající bod, v němž se říká, že ČSSD musí zvýšit svůj koaliční potenciál: „ČSSD musí být stranou koaličního potenciálu, který však vylučuje spolupráci se stranami minulosti, stranami populistickými a extrémistickými.“

Závěrečné body Haškova desatera pak představují nejen krok směrem k politickému středu, ale přímo ustupování převládající pravicové interpretaci sociálních poměrů. Píše se tu mimo jiné, že „sociální stát 20. století je minulostí a potřebuje zásadní revizi“, že „zneužívání sociálních dávek je netolerovatelné“, že „ČSSD se musí umět přihlásit ke svému dílu odpovědnosti za vzniklý deficit veřejných financí“.

Podobně problematicky může vyznívat i teze: „Posun k zaměření na potřeby a zájmy živnostníků, malých firem a středních vrstev není nikterak v rozporu s prioritní solidární starostí o nízkopříjmové skupiny obyvatel (rodiny s dětmi, důchodce, zdravotně postižené a občany v nouzi).“

Haškovu textu ovšem nelze upřít étos základní poctivosti: „Členství v sociální demokracii musí stát na principech občanské bezúhonnosti a čestnosti a Stanovy ČSSD musí umožňovat rozejít se s těmi, kteří uvedené hodnoty nesdílejí.“ To jsou potřebná slova, která ale bude zapotřebí teprve podložit tvrdou měnu konkrétních činů.

Sobotkova ČSSD 2014

Také Sobotkův text vychází se zdůraznění kompetence, v níž s ním jeho protikandidát těžko zatím může soupeřit: stál v čele sociální demokracie, když se jí podařilo dosáhnout málokým čekaných dvanácti senátních mandátů.

V programových tezích je Sobotka přece jen konkrétnější a míří hloub než Haškův text, v němž jako by se vůbec nezhodnocovalo poznání příčin, kvůli nimž evropská sociální demokracie ztrácela pozice v posledních letech. Podle mnoha analýz příčinou ztráty voličů byl právě přesun do politického středu, za nějž se Haškův dokument staví. Hašek jako by nevěděl nic o osudech Blaira či Schrödera.

Sobotkův text z vědomí tohoto fenoménu explicitně vychází: „Z mapy Evropy mizí v posledních letech jedna sociálně demokratická vláda za druhou,“ a vyvozuje z toho i závěry: „Pokud máme jako ČSSD vytvořit věrohodnou alternativu vládě Petra Nečase, musíme naši politiku formulovat v širším kontextu.“

Vládě Petra Nečase, konkrétně její principiální kritice, Sobotka vůbec věnuje rozsáhlý prostor. Zatímco nad Haškovým textem čtenář může mít pocit, že jej psal někdo, komu není vládní politika zcela proti mysli, Sobotka nikoho nenechá na pochybách, že úhlavním protivníkem ČSSD nejsou žádné přízraky z minula, ale zcela konkrétní přítomné hrozby.

Sobotka o sociálním státu nehovoří jako o překonaném modelu, naopak explicitně jej označuje za odpověď: „Podloženou i podporou expertů a také zkušenostmi z vyspělých evropských zemí, zejména těch, které uplatňují skandinávský sociální model.“

Sobotka s Haškem se shodují v nutnosti změnit politický styl a oslovit nové voličské skupiny: „Nesmíme působit jen jako usedlí konzervativní obhájci dosaženého stavu, ale jako aktivní síla, snažící se o progresivní změny, zlepšení společnosti. A také bychom měli mít na viditelných místech sociální demokracie dostatek mladých lidí i žen,“ píše úřadující předseda ČSSD.

V další tezi Sobotka ČSSD popisuje jako stranu, která musí umět mluvit více hlasy, hlasem radikálů i umírněných: „ČSSD potřebuje jak radikální rétoriku tam, kde je naší povinností tvrdě kritizovat vládní selhání, tak uměřený a kvalifikovaný přístup pokaždé, když představujeme realistickou alternativu vládní politiky.“

O spojencích mluví Sobotkův text také zásadně konkrétněji než text Haškův: jasně říká, že spojence nelze najít mezi stranami vládní koalice, ale spíše v mimoparlamentní opozici: u KDU-ČSL a zelených, mezi odboráři a občanskými iniciativami, mezi nimiž explicitně vyzdvihuje ProAlt.

Sobotka v dalších programových tezích volá po novém obsahu slova reformy, které pravice sociálním demokratům podle něj zcizila, zasazuje se za principiální sociální politiku, zvýšení daňové kvóty, ostrý a v konkrétních závazcích formulovaný boj proti korupci.

V jedné z nejprovokativnějších tezí sociální demokracii vybízí: „Ano, zezelenat“. Právě tento bod ale potřebuje daleko konkrétnější formulaci, nemá-li zůstat rétorickou figurou, podobnou, jakou je v textu Michala Haška obligátní odkaz k ideji udržitelného rozvoje.

Sobotka volá po vzdělávání a zvyšování kompetence členské základny ČSSD, kde je opět dosti konkrétní: „Abychom zvládli dobře práci na našem novém programu, bude nutno posílit expertní a intelektuální zázemí sociální demokracie. K tomu bude sloužit Masarykova demokratická akademie, pokud se nám ji podaří transformovat na moderní vzdělávací instituci (vysokou školu), podobně jako má ODS CEVRO či prezident republiky CEP.“

Navzdory zřejmé potřebnosti takového kroku se ale v citované pasáži zrcadlí i velká základní slabina Sobotkova textu: obrací se dovnitř strany v zaujetí aktuálním vnitrostranickým zápasem, ale prozatím nehovoří jazykem, který by měl naději strhnout veřejnost.

Oba texty mají nespornou hodnotu a je důležité, aby se volba mezi oběma možnostmi nestala pro sociální demokracii zátěží, ale aby obě tendence vedly debatu se vzájemným porozuměním a celé hnutí díky ní posílilo. Je těžko představitelné, že by k tomu mohla vést jiná cesta, nežli koexistence obou proudů v nejužším vedení ČSSD.

Bohuslav Sobotka zřejmě projevil svým textem vyšší programovou kompetenci sociální demokracii vést, ale jazyk, kterým by oslovil českou společnost jako státník, jimž by se měl stát, musí teprve nalézt.