Nechci loupat jablka. Přestanou jablky být

Osobní vzpomínku na básnířku Violu Fischerovou napsala spisovatelka Radka Denemarková.

177099-top_foto1-lbf2g

Radka Denemarková

06.11.2010 09:00

Související

Nedělní chvilka poezie

Viola Fischerová - Dorotě

Nedělní chvilka poezie

Evě a Michalovi Jůzovým

Drahá Violo,

Petr Borkovec mne poprosil, abych obalila do slov vzpomínku na přátelství s Tebou. Ale nejsem toho schopná. Po bezesné noci. A psát o Tvých verších? O tom jak dýchají Tebou? Oddělovat neoddělitelné? Přátel v tomhle podivném středoevropském prostoru, kde lze přežít podle Hrabala jen v permanentním opileckém stavu, příliš nemám. A když přítelkyně zmizí, zůstane černá díra. Navždy. Violo, nakopala bys mě za to do zadku, ale budu sentimentální a sobecká a nešťastná.

Nestihly jsme si toho tolik doříct. A nemám na mysli jen ty nekonečné dohady o literatuře, ale především diskuze o tom, jak ustát okamžiky, které před nás staví osud a kdy je zpochybněno vše. Vytrvala jsi, nebála ses riskovat, ani jako básnířka, ani jako milenka, ani jako manželka, ani jako sestra. Dávat se všanc celá. Jak jednoduše to zní. Milovala jsem šťavnatá, zajíkavá vyprávění o lidech, které jsi potkala, popisy situací, kterými ses umazala, i když jsi mě někdy tou umanutou, mnohahodinovou záplavou uondala. Podstatné věci člověk odkládá, banalitami se zahlcuje. Ale zanechala jsi tolik čitelných znamení, jak neuhýbavě žít.

Zmizelas mi. Jsi z lidí, kteří když zmizí, tak na člověka z vesmíru studeně fouká. Nalistovala jsem si deník, k místu, kdy jsem byla ve stavu vyčerpání a podivné únavy, nechtěla jsem, aby se na mě psaní vrhalo, chtěla jsem všeho nechat. Jako bys to na dálku vycítila, přijela jsi za mnou. Nepřijela, vřítila ses. A hučela do mě: „Ty jsi drak o devíti hlavách. Mám nos brabenečníka. Poznám, kdo má talent. Ty ho máš ne na sto procent, ale na osm set. Jsi devítihlavý drak.“ A pak jsme pily víno a šly se projít a vyslovila jsi zpaměti své verše, jako bys kolemjdoucím říkala dobrý den. A koupily jsme si rtěnku. Nic není nízké, nic není vysoké.

Dračí hlavy osiřely, Violo. I slova smutní. Mají na to právo. Nechám je, popíšu jen povrch.
Objímám si tě, Radka.

P.S. Viola, pro mě ďábelský koktejl chytrosti, ženství, talentu, zvídavosti, vzdělání a sex-appealu. Neznám příliš lidí, kteří jsou tak vnitřně poctiví, spontánní, autentičtí. Jsou. Byli. Promiň, Violo. Lidi nepoměřovala podle věku, vzdělání, vykonaného. Vždy se nejprve přesvědčila sama, co druhý udělal, napsal, jak myslí, cítí. A přeměřila ho vlastním hodnotovým žebříčkem. „Nemůžeš spatřit jablko, dokud ho neoloupeš," říkala, stejně jako paní Inge, hrdinka jedné z povídek Hanse Hennyho Jahna. Mám v tyto hodiny utkvělý a neodbytný a směšný pocit, že Bůh se probral a znechucen naším chováním, odebere nám ty nejlepší, aby se jimi v nebi obklopil sám a nemrhal kvalitou pro pozemský svět.

Narodila se 18. října 1935 v Brně v rodině filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera. Nad novorozenětem se skláněly ne tři, ale celý dav sudiček. Byly rozesmáté, byly dobrotivé. Přinášely lásku k životu, vnitřní sílu. Kultivovanou a jemnou duši. I tady se těm zachmuřeným podařilo proklouznout. Sudičky opatrně vložily děvčátku do kolébky slova, věty, tóny. A něco, co nelze získat ani výchovou ani vzděláním, ničím. Říká se tomu slušnost a charakter. A někde v budoucnu už se tlačila natěšená hejna slov a vět, do nichž měla otisknout pečeť svého vzácného já.

Po maturitě v Brně – Králově Poli (1953) studovala polštinu a češtinu na FF UJEP a od roku 1957 na pražské Filozofické fakultě. Vystřídala řadu zaměstnání, pracovala i v literární redakci Čs. Rozhlasu. Mezi přátele patřili Václav Havel, Jiří Kuběna, Věra Linhartová, Josef Topol, Jan Zábrana, Mikuláš Medek. Psala poezii, po odmlce (kdy jí tvorba Věry Linhartové přišla natolik výtečná, že otálela s vlastním psaním) se k poezii vrátila, v druhé polovině osmdesátých let, v Zádušních básních za Pavla Buksu (po sebevraždě prvního manžela, spisovatele Karla Michala, druhým manželem byl Josef Jedlička).

Emigrovala v roce 1968, vystřídala řadu zaměstnání (mimo jiné byla garderobiérka a asistentka režie), v Basileji vystudovala germanistiku a historii. V Německu i učila na střední škole, poté na učňovské škole. Ovlivňovala a vychovávala nezvyklým způsobem, který je nejúčinnější. Vlastním příkladem a tím, že s nimi jednala jako rovný s rovným. Ona se nikdy nepyšnila osobním přátelstvím a známostmi, před nikým se nepovyšovala, před nikým neponižovala, nehonosila se prožitým, byla v ní moudrost a ta je rodnou sestrou skromnosti a nadhledu.

Od roku 1990 psala básně a povídky, překládala z polštiny a němčiny, vidím ji, jak živě diskutuje na každém setkání, v posledních letech především v kavárně fra. Dokázala vyhledávat a podporovat tušené talenty, aby skrytý pramen mohl jednou vytrysknout. U ní každé zoufalství mělo dno, od něhož se lze odrazit, konfliktní situace řešila razantně a přitom s noblesou. Marně, marně jsem v paměti pátrala, kdy se o někom zmínila zle kriticky. Ona i v případě evidentních mizerů nakonec řekla „některé lidi nezměníš, tak když nemůžeme druhé změnit, musíme se je naučit snášet."

Každý jsme v tom sám a je důležité, s kým svou samotu sdílíme. Dokázala stmelovat. Na čteních i setkáních v soukromí, kde vášnivě vyprávěla, se pak působením jejího osobního kouzla lidé radovali z daru, jakým život bezesporu je. Každý život je ohraničený, má začátek a konec, je důležité, čím prostor mezi těmito dvěma body naplníme. Ona ho plnila vrchovatě. Smrt prověří vše dosavadní. Do zapomnění se propadají nicotnosti, ke kterým se denně upínáme. Tento svět je most, nestavěj si na něm dům. Energii věnuj omezenému času života. A tak co zůstává a najednou chybí nejvíc: zásadní rozhovory v letním podvečeru. Ruka, která rozlévá bílé víno.

Vtip, s jakým zvládala každou situaci, věty, kterými trefným humorem, jímž neubližovala, komentovala tento svět. Gesto, s jakým vracela na místo uvolněný pramen vlasů. Způsob, jakým vcházela do dveří a hned zajíkavě mluvila a říkala mi holčičko. Způsob, jakým mi nabízela nezištně letní pobyty v domě na Elbě, v „domku na vinici“. A všechny ty chvíle, kterým člověk za života nevěnuje pozornost. Najednou jsou nejpodstatnější. Zase jsme jak děti, všichni z jejího okolí, zase se k ní upínáme jako ke kmeni, schováváme se pod korunou, která plodí vzácné ovoce. S každým člověkem nenávratně odchází jeden vnitřní vesmír. I kdyby ráj neexistoval, po seznámení s Violou Fischerovou někdo ráj okamžitě stvoří. A nechá Violu vyprávět, aby zpozorněl andělský chór. Dnes odstupu schopna nejsem. Ani nechci být.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.