V úterý 2. 11. večer projednala Sněmovna ve stavu legislativní nouze ve zrychleném jednání několik zákonů, které mají zajistit úspory ve státním rozpočtu na úkor sociálně slabších vrstev společnosti. Kdo se náhodou díval, viděl smutný tanec, kdy v rychlém kvapíku procházela tři čtení zákonů v několika desítkách minut. Na návrh vlády stav legislativní nouze vyhlásila předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová. Ten je možné vyhlásit jen ve výjimečných případech, například, je-li ohrožena bezpečnost státu nebo hrozí-li nepřijetím zákonů státu velké hospodářské škody. Fakt, že tyto škody hrozí spíše občanům a ne státu, jehož ztráty vznikají jinými toky peněz jiným směrem, než k občanům, nechme v tuto chvíli stranou.

To opravdu šokující je neustálé ohýbání zákonů samými zákonodárci. Děje se to tak již dávno, naposledy například v Praze, kdy ODS těsně před volbami rozdělila jeden velký pražský obvod na sedm malých, což znevýhodnilo malé strany a učinilo nerovným hlas voliče. ODS měla většinu na to, aby takto utilitárně získala výhodu pro sebe. Je to zneužití moci a naprosto zavrženíhodné. Teď totéž udělala vláda, protože má většinu ve Sněmovně, ale v Senátu ji ztratila. Výmluva na nutnost zrychleného jednání je zase jen orwelovská mluva. Už dávno se politici řídí opět heslem „účel světí prostředky".

Nejen že svatost a účelovost patří na opačné strany spektra hodnot, ale navíc účel může být pochybný a žádné prostředky jej neudělají přijatelným. Takto zásadní změny musejí nutně projít diskusí, a to nejen v parlamentu, ale i ve společnosti. Vláda, která se diskuse bojí a chce se jí vyhnout, volí cestu, která je v demokracii nepřijatelná. Protože navíc prohrála ve volbách většinu v Senátu, hodlá se vyhnout další diskusi na senátní půdě tímto neuvěřitelným výkladem zákonů. Miroslava Němcová vyhověla, je z jejich tábora. Sociální demokracie zřejmě podá stížnost k Ústavnímu soudu a to je dobře. Nechť ÚS rozhodne spravedlivě, zda lze takto nakládat s právem.

Stav nouze by však měli vyhlásit občané. Situace je vážná. Politici jsou první, kdo zákony nedodržují nebo ohýbají. Likvidují i demokratickou kontrolu tím, že zamezují diskusi. Pomalu se měníme v zemi, kde ani volby, nástroj kontroly demokracie občany, nefungují. Přibývá volebních podvodů, což už konečně bylo konstatováno i medii, vítězové voleb se většinou nepodílejí na vládnutí, protože se staří šíbři někdy i pod novými prapory domluví a vládnou dál. Jsme v nouzi, protože strany nemají v sobě zakódovány očistné mechanismy a tak i zřídkavé snahy několika jedinců o nápravu končí bez úspěchu a pouze potvrzují marasmus, ve kterém žijeme.

Musíme doufat, že sociální demokracie bude dělat, co má v popisu práce, ale jak můžeme opravdu věřit, má-li mezi sebou lidi, jako je například poslanec Hulínský, který současně vyjednává na pražské radnici staronovou koalici, aby současně seděl v této důležité době ve Sněmovně a ještě současněji letěl s rodinou na deset dní na Floridu. Prý to byla dlouhodobě plánovaná akce. Že i jeho kolegové, kteří jej omlouvají, tímto argumentem ztrácejí schopnost chápat realitu, je tohoto úpadku smutným dokladem. Naplánovat si bez skrupulí dovolenou na konec října, kdy se projednávají nejdůležitější zákony a kdy se vyjednávají koalice na radnicích, kam klidně poslanci kandidují, je něco, co nelze ani pochopit ani tolerovat.

Tyto lidi však nečeká za takovéto zneužívání všech funkcí, kterých se zmocnili, žádný trest a protože skutečná morálka a vědomí, že takovéto chování je nepřípustné, jsou jim zcela vzdálené, bude se to stále opakovat. Ostatně obliba poslance Hulínského v mých očích nastartovala, když někdy v roce 2005 na jednání kulturního výboru města Prahy, jehož byl tehdy místopředsedou, pronesl památnou větu, že je sice místopředsedou výboru pro kulturu, ale přednost dává sportu a kanalizaci a navrhuje kulturní granty na rok zastavit. Jeho obliba kanalizace, poněkud zvláštní u funkcionáře tohoto výboru, mi časem začala být jasnější. Je to zřejmě obor, který je mu blízký. Sociální demokracii to nevadilo, a tak je dnes vlivným poslancem.

Že se nacházíme ve stavu nouze, potvrdil i irský ekonom David McWilliams, který v rozhovoru pro Lidové noviny řekl o Irsku a o euru: „Existoval tu zkorumpovaný systém. Politici, banky a developeři byli jedna ruka. Řekli si, uděláme si mejdan, na zemi kašleme, a to taky provedli. V prostředí bez eura by se to nikdy nemohlo stát, protože by stouply úrokové míry, vzrostl by deficit běžného účtu platební bilance a automaticky by nastoupily makroekonomické stabilizační mechanismy.“

Zdá se, že takovýto „mejdan“ si dělali ve všech zemích ať s eurem nebo bez eura. Stabilizační systém, po kterém tento ekonom volá, u nás nastupuje také, ačkoli dluhy jsou ve srovnání s jinými malé, jenže je jiný, než by měl být. V tom je ta potíž. Proto jsme v nouzi a budeme v ještě větší. I s přispěním legislativní nouze.