Již ve svém předchozím snímku, v Berlíně v roce 2006 zvítězivší Grbavici, se bosenská režisérka Jasmila Žbaničová ukázala jako autorka intenzivních dramat mezilidských vztahů zkoušených nástrahami osudu. Ve svém nejnovějším snímku Na cestě toto zadání bezvýhradně naplňuje, když svou pozornost soustředí na mladý pár, jehož zamilovaný život zásadně zkomplikují otázky víry. Žbaničová tu podává komplexní a vyvážený pohled na různé podoby islamismu v současné Bosně, poukazuje na stinné i světlé stránky ortodoxních i neortodoxních forem vyznání, aniž by komukoli výrazněji stranila. Právě nedostatečné názorové ukotvení však může u snímku s kontroverzním politickým tématem diváka záludně provokovat.

Na cestě je totiž film zajímavý nejen jako studie odcizování v kulisách současného konzumního světa, ale především tím, jak zpochybňuje skálopevná názorová přesvědčení všech, kteří rádi moralizují bez znalosti konkrétních souvislostí či motivací. Způsob, jakým Žbaničová vykresluje pár svých hlavních protagonistů, totiž diváka nutí mnohem upřímněji sympatizovat s Amarem, který se po výpovědi z práce, již si zavinil sám pitím alkoholu na pracovišti, dostává přes svého přítele z vojny do tábora fundamentální muslimské sekty Wahhab. Mezi wahhabisty Amar pracuje jako učitel práce s počítači a postupně přejímá veškeré zásady jejich způsobu života. Striktní dodržování všech klíčových zásad koránu však začne zásadně narušovat jeho dříve harmonický vztah s Lunou, jíž se celá sekta i její metody protiví. Amarovu rozkolísanému, alkoholem notně promočenému životu, poznamenanému navíc zklamáním z toho, že nemůže mít s Lunou dítě, dal systém pravidel v táboře jednoznačný řád a smysl, nenávratně ho však také oddělil od nesmířlivé Luny.

Luna nahlíží svět fundamentálních wahhabistů s odporem, připadá jí nesmyslný, vyhrocený, podivný. Přesto však Žbaničová wahhabisty neukazuje jako šílence, či dokonce teroristy. Je naopak stejně smířlivá i přísná k oběma stranám, neboť na příkladu Luny poukazuje na prázdnotu a zahálčivost liberálního světa bez vnějších záchytných bodů. Rozčarovaná a zklamaná Luna tu vysedává v potemnělém baru, kouří, popíjí, hledí „nikam“, a přesto je rozhodnuta Amara nenásledovat. V rámci Žbaničové alibismu přitom mají obě polohy vyznít jako by byly normální, stejně lidské, nicméně ve smyslu životního stylu, morálky a hodnot zcela neslučitelné, a proto budující mezi lidmi neprostupné hráze.

Střet obou perspektiv Žbaničová nezobrazuje jakkoli nápadným vizuálním stylem. Dokonce by se dalo říci, že tentokrát na filmově-stylovou hravost rezignuje a invenci obrazového ztvárnění odsouvá téměř na úroveň televizního filmu na úkor přehledně vystavěného silného příběhu, pečlivé inscenace jednotlivých scén a konfrontací hlavních protagonistů, důrazu na charakterovou soudržnost hlavních postav příběhu. Opora v klasické dramatické konstrukci jí dovoluje použít politické téma pouze jako spouštěcí mechanismus pro rozehrání složité partie vztahů, do níž se v ozvucích Luniných vzpomínek na ztrátu matky a následně i domova promítá i tragika válečných osudů země. Díky zdůraznění konfliktu způsobů praktikování víry jako zásadního momentu odcizení tak Žbaničové film vyznívá především jako zamyšlení nad tím, jak si dějiny, a jejich války a náboženská přesvědčení, podrobují lidi, jak je poznamenávají, aniž by protentokrát přímo záleželo na tom, zda se bavíme o Bosně a sílící pozici fundamentálních islamistických sekt, nebo o jakékoli jiné zemi a jakékoli jiné formě náboženského extremismu.

Na cestě. Režie a scénář Jasmila Žbaničová, kamera Christine A. Maierová, střih Niki Mössbock, hrají Mirjana Karanovicová, Zrinka Cvitesic a další. Bosna a Hercegovina, Rakousko, Německo, Chorvatsko (2010).